RSS kanál

Syndikovat obsah

Jak mluvit se SJ

Novinka: Jak mluvit se SJ

Co odhalila Barbara Anderson - zkrácená verze

Vložil/a -janj-, Út, 09/29/2009 - 17:27
Odeslat známému
0

Barbara Anderson pracovala v redakčním oddělení brooklynského ústředí svědků Jehovových. Přitom odhalila šokující fakta ohledně tisíců utajovaných případů pohlavního zneužívání dětí ze strany členů této organizace. Proč svědkové Jehovovi tyto případy tají? Proč u případů pedofilie vyžadují důkazy ze strany dvou svědků? A proč od obětí vyžadují mlčenlivost?

Předmluva: Poul Bregninge

Na podzim roku 2005 jsem kontaktoval Barbaru Anderson, která spolu s Billem Bowenem, bývalým starším z Kentucky, pomohla dětem mnoha svědků Jehovových, jež se staly oběťmi pohlavního zneužívání. Chtěl jsem Barbaru najít, abych zjistil, co se s ní dělo od té doby, co v roce 2002 přerušila své spojení se svědky Jehovovými, a abych se jí zeptal, zda by mohla napsat svůj příběh pro moji knihu.

Barbara souhlasila a poslala mi mnohem více informací, než jsem na deseti zamýšlených stránkách mohl použít; slíbil jsem jí však, že se pokusím vydat delší verzi jejího příběhu na webové stránce Gyldendal. Dohodli jsme se, že ve své knize Dommedag ma vente (Soudný den musí počkat) použiji zkrácenou verzi jejího příběhu, ale slíbil jsem, že se na internetových stránkách Gyldendal budu snažit zveřejnit jeho delší verzi. Proto Barbara svůj původně zaslaný materiál editovala a také k němu přidala nové informace, jež nebyly zahrnuty v první verzi, kterou mi poskytla. To vysvětluje rozdíly mezi následujícím textem a Barbařiným příběhem v mé knize.

Když jsem Barbaru původně požádal, aby svůj příběh napsala, moc jsem toho o problematice pohlavního zneužívání dětí svědků Jehovových nevěděl. Avšak po přečtení Barbařina příběhu jsem byl nucen svůj postoj k této citlivé záležitosti přehodnotit, a nakonec jsem se rozhodl Barbařino očité svědectví zveřejnit, protože je zřejmé, že je důležitou součástí nedávné historie svědků Jehovových, nehledě na množství případů.

Poul Bregninge

Příběh Barbary Anderson

Vzrušující výzva k dobrovolnické práci

V roce 1982 vyzvala společnost Strážná věž Joa a mne, abychom se stali jedněmi z dobrovolných pracovníků v brooklynském Betelu, kde nám bylo za naši práci poskytnuto ubytování a stravování a také menší kapesné. Náš syn Lance o rok dříve, ve svých devatenácti letech požádal, aby mohl v Betelu pracovat jako dobrovolník, a byl přijat. Byl přidělen na práci v jedné z četných továren společnosti Strážná věž v Brooklynu a měl na starosti údržbu jednoho z mnoha vysokotlakých tiskařských lisů, které spolu s dalšími lisy chrlí ročně doslova stovky milionů kusů náboženské literatury společnosti Strážná věž.

Celosvětový růst

Přibližně o rok později jsem se stala součástí personálu stavebního oddělení a začala jsem zde pracovat na sekretariátu. Oddělení tvořilo přes sto lidí – projektanti, inženýři, architekti, sekretářky a další administrativní pracovníci – a ti všichni se nějakým způsobem podíleli na technickém vývoji, navrhování a výstavbě nových nebo rekonstrukci starých budov používaných svědky Jehovovými na celém světě v době, kdy byli Svědkové považováni za jedno z nejrychleji rostoucích náboženství.

Brzy poté, co jsem v oddělení začala pracovat, získala společnost Strážná věž do vlastnictví obrovský pozemek v Pattersonu. Zpočátku Společnost neměla jasnou představu, k čemu bude tento pozemek využívat, ale časem bylo rozhodnuto, že zde bude vybudováno vzdělávací centrum. Dozvěděla jsem se, že na tento rozvoj byla vyčleněna částka padesát milionů dolarů. Když jsem v roce 1989 z oddělení odcházela, bylo již proinvestováno více než sto milionů dolarů a celý komplex se dále rozšiřoval, zatímco provoz v Brooklynu ustával. Ačkoli se kanceláře vedoucího sboru svědků Jehovových oficiálně stále nacházejí v Brooklynu, stává se Patterson ve skutečnosti centrem, odkud je jejich celosvětová organizace přímo řízena.

V roce 1989 jsem byla převedena do redakčního oddělení a stala jsem se asistentkou vedoucího pracovníka oddělení Karla Adamse, pro něhož jsem měla na základě průzkumu připravovat různé podklady. Psal tehdy práci o historii našeho náboženství, a tato 750 stránková kronika byla nakonec v roce 1993 vydána pod názvem Svědkové Jehovovi – Hlasatelé Božího Království.

Na této knize začal s Karlem pracovat další dlouholetý pracovník oddělení, David Iannelli. Během mého prvního dne v redakčním oddělení si David všiml, jak tam sama stojím v knihovně, a přišel si se mnou popovídat. Zřetelně si vzpomínám, jak mi řekl, že musím být jistě velice nadšená, že tam mohu pracovat. Řekl, že betelité by byli schopni i „zabíjet“, jen aby tuto práci dostali. Pochopila jsem, co měl na mysli, a zasmála jsem se.

Každý, kdo přišel žít do Betelu a stal se jedním ze zdejších zaměstnanců, sem byl vybrán kvůli své vynikající „duchovní“ kvalifikaci, k níž patřila účast na evangelizačním díle. Věděla jsem, že většina betelitů by raději dala přednost možnosti být celý den zcela ponořeni do „duchovních“ záležitostí, než aby museli v Betelu vykonávat pomocné světské práce. Redakční oddělení bylo centrem, kolem nějž se v Betelu všechno točilo, protože literatura společnosti Strážná věž byla páteří tohoto náboženství, a proto jsem věděla, že redakční oddělení bylo pracovištěm, po kterém každý velmi toužil.

Přes všechna negativa byl každý pracovní den v redakčním oddělení vzrušující a moje práce byla naplněna zajímavými a podnětnými věcmi. Každý týden mi Karl Adams dal seznam otázek, na které potřeboval vyhledat odpověď a které se týkaly především rané historie Biblické a traktátní společnosti Strážná věž, jejíž kořeny sahají do roku 1879. Tímto způsobem jsem se toho o svém náboženství hodně dozvěděla. Často, když jsem hledala něco konkrétního, objevila jsem jiné důležité archívní materiály, které byly před dlouhou dobou umístěny ve starých kartotéčních skříních na různých místech a potom zapomenuty.

Respekt vůči ženám

Harry Peloyan (zaměstnanec redakčního oddělení společnosti Strážná věž) působil jako obhájce žen a dětí, které byly týrány a zneužívány a trpěly pod nadvládou dominantních patriarchálních mužů, kterým učení Bible sloužilo jako bič. Oba jsme tedy byli zasvěceni do informací o příliš mnoha nešťastných ženách-svědkyních, které si stěžovaly, že jejich manželé zneužívají „svoji autoritu být hlavou domácnosti“.

Pamatuji se na období, kdy jsem byla v lednu 1992 v Harryho kanceláři a vyprávěla jemu a ještě jednomu dlouholetému pisateli, Eriku Beveridgeovi, co jsem slyšela od žen-svědkyň během své dovolené. Podle nich zacházelo příliš mnoho mužů v organizaci s ženami neuctivě a jako s méněcennými. Jedna rozhořčená žena mi vyprávěla o svědkyni, která tvrdila, že byla znásilněna mužem, který byl také svědkem, když uklízela jeho dům. Když byl dotyčný muž v této záležitosti vyslýchán staršími, přiznal, že měl se ženou pohlavní styk, ale tvrdil, že k tomu došlo na základě vzájemné dohody, a vyjádřil svoji lítost. Žena popřela, že by s pohlavním stykem souhlasila, a uvedla, že byla znásilněna. Byla z organizace vyloučena za lhaní, ale muž, protože se přiznal a svého hříchu litoval, směl být dále členem organizace. Ženy-svědkyně, které obžalovaného znaly, považovaly celý případ za skandální, protože ten člověk neměl dobrou pověst a ony byly přesvědčeny, že není důvěryhodný. (Mimochodem, nikdo znásilnění nenahlásil odpovědným orgánům.)

Příběhy, které jsem jim vyprávěla, Harryho a Erica nepotěšily. Výsledkem diskuze, která se kolem tohoto případu rozpoutala, bylo, že Harry pověřil Erica, aby napsal pro časopis Probuďte se! sérii článků zabývajících se řešením „problémů žen“, a já jsem dostala za úkol podniknout na toto téma průzkum. Výsledkem bylo Probuďte se! z 8.července 1992, v němž vyšla patnáctistránková série článků s názvem „Ženy si zaslouží úctu“. Poté, co bylo toto Probuďte se! zveřejněno, obdrželi jsme od žen velké množství oceňujících dopisů. Nejvíce nás však znepokojila skutečnost, že 75% dopisů nebylo podepsáno, protože ženy uváděly, že mají strach z odvety doma i ve sboru, pokud by Strážná věž jejich dopisy postoupila k projednávání starším sborů v místě jejich bydliště.

Články v Probuďte se! zabývající se pohlavním zneužíváním

Společnost uplatňuje tzv. zásadu mlčenlivosti, což znamená, že svědkové, jichž se týká jakýkoliv právní případ, mohou o této záležitosti hovořit pouze s právním výborem, jinak musí o věci mlčet. Poprvé jsem tedy slyšela o pohlavním zneužívání dětí v rámci organizace kolem roku 1984.

Mladá žena, se kterou jsem pracovala ve stavebním oddělení, nám rozrušeně vyprávěla o prominentním starším ze sboru v New Yorku, který navštěvovala, než se přestěhovala do Betelu. Tento starší byl zatčen za pedofilii. Později jsem se dozvěděla, že tento člověk, který se dopouštěl pohlavního zneužívání dětí, byl odsouzen a poslán na tři roky do vězení. Tento oblíbený starší obtěžoval ve svém sboru po mnoho let nejen svoji dceru, ale také mnoho jiných mladých dívek. Zastrašoval je, aby o tom nemluvily, což bylo vzhledem k jeho autoritativnímu postavení docela snadné.

Tehdy jsem si myslela, že takové chování je pouze ojedinělé, ale později jsem zjistila, jak velmi jsem se mýlila. Důkazem, že k takovým věcem, jako je pohlavní zneužívání dětí svědků Jehovových, které byly poté umlčovány a nesměly o věci hovořit, docházelo v mnohem větší míře, a že tedy výše uvedený případ nebyl ojedinělý, byla série článků v časopise Probuďte se! z 22. ledna 1985 pod názvem „Pohlavní zneužívání dětí – noční můra každé matky“. Na základě svých zkušeností z práce v redakčním oddělení mi bylo jasné, že by se Společnost těmito problémy ve svých časopisech nezabývala, kdyby v organizaci nedocházelo k rostoucímu počtu případů zneužívání dětí. Vedoucí představitelé organizace tedy věděli, že rodiče potřebují jasné pokyny, jak své děti před zneužíváním chránit a jak rozpoznat signály, že k obtěžování dochází. Bohužel však v článcích určených na pomoc obětem zneužívání a těm, kteří se o ně starají, bylo velice málo informací ohledně toho, jak se vypořádat s dopady zneužívání; nebyly zde obsaženy ani pokyny, aby se zneužití okamžitě ohlásilo správním orgánům. Ve skutečnosti to byli v případě severní části státu New York školští úředníci, kteří správní orgány informovali o sexuálním zneužívání jednoho z dětí.

Problémy společnosti Strážná věž s pohlavním zneužíváním dětí

Ačkoliv se o tom v článku v Probuďte se! nepsalo, v centru pozornosti bylo takové množství obvinění z pohlavního zneužívání dětí, kterého se dopustili pachatelé z řad svědků Jehovových, že je nebylo možné ignorovat. Jak jsem se později dozvěděla, existovala výjimka z pravidel, jimiž se členové organizace svědků Jehovových měli ve svých sborech řídit: neměli o sexuálním obtěžování informovat odpovědné orgány. Jak jsem však věděla, nikdo z redakčního oddělení včetně mě nevyjádřil nespokojenost ohledně toho, že se zneužívání nemělo ohlásit, protože jsme si mysleli, že „Boží organizace“ má daleko lepší řešení tohoto problému, než jakékoliv vládní moci. Kromě toho jsme věděli, že chodit po úřadech, abychom na veřejnosti prali své špinavé prádlo, by poškodilo pověst svědků Jehovových. Taková obvinění se povšechně řešila tajně, a to právními výbory v rámci sboru. (Když se starší sboru dozví o údajném pochybení některého z jeho členů, sejdou se a tři nebo více z nich jsou jmenováni, aby vytvořili právní výbor, který se pak celou záležitostí zabývá.) Jestliže by však obvinění vznesená oběťmi byla zpochybněna a proti pedofilům by nebyla podniknuta potřebná ukázňující opatření, po jednotlivých postižných svědcích se vyžaduje, aby si nechali své názory pro sebe, protože jinak budou podniknuta kázeňská opatření proti nim samotným. V důsledku toho byli někteří členové roztrpčeni, ale mlčeli, protože byli přesvědčeni, že jejich zneužití bylo v organizaci Strážná věž ojedinělým případem. Nespokojeným členům bylo říkáno: „Čekejte na Jehovu,“ vždyť On setře všechny jejich slzy v budoucím pozemském ráji.

Pomůže profesionální terapie?

Články v Probuďte se! měly obětem pohlavního zneužívání dětí pomoci, aby se s tímto zážitkem vyrovnaly. Nabízely užitečné rady, jak znovu získat duševní zdraví. Oběti zneužívání by měly v případě potřeby navštívit lékaře specializující se na tuto problematiku nebo využít možnosti popovídat si s někým blízkým ze sboru. Nicméně téměř všichni členové vedoucího sboru byli zásadně proti tomu, aby ovečky z jejich stáda hledaly pomoc u světských terapeutů, protože věřili, že jejich rada by pocházela ze satanova světa. Vedoucí sbor spolu s mnoha vysoce postavenými úředníky společnosti Strážná věž věřil, že používání biblických rad tak, jak jsou poskytovány v literatuře společnosti Strážná věž, povede k získání psychické stability i v případě, že dotyčný trpí traumatem z pohlavního zneužívání dětí. Obecně platilo, že rada takzvaných „zralých“ svědků Jehovových byla vždy stejná, bez ohledu na to, čím dotyčný svědek trpěl: číst Bibli, chodit na křesťanská shromáždění a podílet se na službě dveře ode dveří. Vzhledem k tomu, že děti pohlavně zneužívané svědky byly odrazovány od hledání terapie mimo sbor, volaly o pomoc ke starším, což se často stávalo noční můrou jak pro oběť, tak pro starší sboru.

Matoucí rady přicházející z ústředí

Služební oddělení [společnosti Strážná věž] zneužívané oběti neutěšovalo. Obecně všichni po telefonu dostali radu, aby „více četli Bibli a těšili se na Nový svět, kde už nebudou žádné další problémy“. To však nemohlo být řešením takového množství složitých problémů. Navíc necitlivé rady ve smyslu „Jen to překonejte!“, které někteří muži obětem dávali, oběti vůbec neoceňovaly a nevážili si jich ani liberálnější členové v redakčním oddělení. Ve skutečnosti docházelo k tomu, že když oběti volaly a hovořily o svých problémech se zaměstnanci korespondenčního oddělení, bylo s nimi zacházeno soucitně a dostávali ohledně svých problémů rady založené na nejnovějších poznatcích. To vše vyústilo v labyrint rozporů, oběti se znovu stávaly oběťmi, a starší, kteří žádali o radu, byli naprosto dezorientováni.

Uvnitř sborů a oblastí se proto nadále tutlalo toto špinavé tajemství, a těm, kdo se zneužívání dopouštěli, se z nějakého neznámého důvodu dostávalo ochrany.

Jedno zvláště nechutné tajemství se týkalo osobních pokynů rozeslaných v roce 1992 jedním z členů vedoucího sboru, jímž byl podle Harryho zcela jistě Ted Jaracz, který své pokyny rozeslal několika velmi dobře známým oblastním a krajským dozorcům.

Měli se setkat s oběťmi zneužívání a přimět je k mlčení pod pohrůžkou, že jim bude odňata pospolitost. V kanceláři Harryho Peloyana jsem v roce 1994 společně se svým manželem prolistovala složku plnou dopisů, v nichž si lidé z celé země do ústředí stěžovali na vzniklou situaci. Je zajímavé, že jeden člověk, který patřil k zastrašovatelům a jehož jméno bylo v těchto dopisech velice často zmiňováno, je nyní členem vedoucího sboru.

Domů do Tennessee

Kvůli zdravotním problémům mých stárnoucích rodičů jsme se v srpnu roku 1992 rozhodli ukončit náš pobyt v ústředí společnosti Strážná věž v Brooklynu a na konci roku jsme odešli. Avšak předtím, než jsem odešla, jsem strávila určitou dobu na jednom výzkumném projektu. Harry mne pověřil, abych dala dohromady svazek informací, které by vedoucí sbor varovaly a poukázaly na vážný problém s pohlavním zneužíváním dětí v rámci organizace. Na začátku ledna 1993, brzy po mém odchodu z ústředí, předal Harry Peloyan každému z členů vedoucího sboru velký svazek doložených informací, které jsem shromáždila.

Pokračovala jsem v průzkumu pro redakční oddělení z domova. Mimo jiné jsem studovala problém s pohlavním zneužíváním dětí v jiných náboženstvích a ve společnosti všeobecně. Byla jsem přesvědčena, že tímto způsobem mohu být užitečná těm členům z ústředí společnosti Strážná věž, kteří usilují o změnu politiky vedoucího sboru ohledně pohlavního zneužívání dětí.

Bylo velmi radostné vidět, že má práce přináší výsledky, avšak k mému zděšení jsem po pár měsících pobytu ve svém domově zjistila, že v rámci místních sborů v naší oblasti došlo v nedávné minulosti k neobvykle vysokému počtu obvinění ze sexuálního obtěžování a k přiznání viny, avšak žádný z těchto případů nebyl hlášen správním orgánům. Bylo velmi znepokojivé na to jen pomyslet, a ještě strašnější bylo si uvědomit, že tyto případy pohlavního zneužívání dětí řešili muži, kteří, jak jsem si uvědomovala, měli jen mlhavou nebo žádnou představu o tom, jak zvládnout velmi složitou a komplikovanou situaci kolem obvinění z pohlavního zneužívání.

Pomalé reakce

V mém sboru byl starší, který se přiznal, že sexuálně obtěžoval dceru jedné svědkyně. Úřad staršího musel opustit poté, co se o tom dozvěděl otec dítěte, který nebyl svědkem a celý případ nahlásil policii. Tento člověk, který se sexuálního obtěžování dopustil, se však během několika let obratným způsobem snažil opět získal ve sboru privilegia staršího. Přesvědčil jiné starší sboru, že svých hříchů kajícně lituje, přestože existovaly důkazy, že při své kazatelské činnosti dům od domu získává ke studiu Bible svobodné ženy s dětmi a pak některé z těchto dětí sexuálně obtěžuje. Poslala jsem společnosti Strážná věž rozsáhlý dopis obecně pojednávající o této situaci, a také dopis ze dne 21. července 1993, v němž jsem prosila o pomoc dnes již zemřelého člena vedoucího sboru Lloyda Barryho. V tomto dopise jsem vyjádřila své obavy související s kazatelskou službou dům od domu, jíž pedofil v našem místním sboru zneužíval k tomu, aby si vyhledával děti. V dopise jsem vyjádřila svůj názor, že činnost člověka, který pohlavně zneužívá děti, by měla být v této oblasti služby omezena.

Kromě toho byla velmi znepokojivá ještě další situace. Uvnitř sboru nebyla nikdy zveřejněna jména pedofilů – včetně těch, kteří projevili lítost, a mnozí z nich se nakonec po uplynutí několika let vrátili do odpovědného postavení. Nyní tedy byli v pozici, kdy mohli obtěžovat další děti, což mnozí z nich také činili. Lloyd Barry na můj dopis nikdy nereagoval, i když jsem s ním při své návštěvě ústředí společnosti Strážná věž v roce 1994 krátce hovořila.

Dlouho jsem doufala, že Společnost změní svůj přístup k lidem účastnícím se kazatelské služby, kteří se dopouštěli pohlavního zneužívání, a k jejich návratu do vedoucího postavení ve sboru, pokud činili pokání, ale doufal jsem marně. Nicméně jsem chápala, že rozhodování v této věci bude obtížné a bude mít závažné následky. Rozsah a složitost celé situace kolem pohlavního zneužívání dětí v rámci organizace byly obrovské. Ať se stane cokoli, podstatné bylo, že jsem věděla, že děti byly nadále obtěžovány lidmi z organizace, a chtěla jsem tuto situaci změnit.

Byla jsem ráda, že v letech 1992 a 1993 se Společnost už nedívala s despektem na potřebu vyhledat odbornou pomoc kvůli bolestivým důsledkům, které pohlavní zneužívání dětí přináší, ale do prosince 1994 došlo opět k obratu a Společnost zaujala v této záležitosti strnulý postoj, který byl vyučován ve Školách služby Království pro služební rok 1994 (školení pro sborové starší). Krom toho bylo starším během tohoto školení řečeno, že z právního hlediska je nepřípustné vznést obvinění proti nějakému svědku jen na základě potlačených vzpomínek. Bylo jim připomínáno, že pokud neexistují dva svědci takovéhoto obtěžování a dotyčný toto obvinění popírá, nelze pokračovat v právním řízení, které by vedlo k sankcím nebo k odnětí pospolitosti.

Vzpomínám si, jak jsem se v letech 1993–97 zajímala o pokyn ohledně zachovávání mlčenlivosti. Otevřeně jsem přátelům v redakčním oddělení sdělila, že člověk, který se přiznal k pohlavnímu obtěžování dětí a zdánlivě činí pokání, si často bere děti v mém domovském sboru na klín nebo je drží v náručí a starší proti tomu nijak nezasáhnou, ba dokonce ani nevarují rodiče. Kvůli obavám, které jsem tímto způsobem vyjádřila, byl 1. srpna 1995 zaslán radám starších ve všech sborech dopis, který starší nabádal k opatrnosti před lidmi, kteří se v minulosti dopouštěli pohlavního zneužívání dětí. Hovořilo se v něm o „nebezpečí … objímání nebo braní děti na klín a o tom, že by takový člověk neměl být ponechán s dítětem sám, bez přítomnosti jiné zletilé osoby“.

Věděla jsem, že Harry a ostatní stále ještě vskrytu doufali, že se něco změní. A konečně, v roce 1997, vydala Společnost v časopise Strážná věž z 1. ledna 1997 článek „Ošklivte si, co je špatné“, v němž oznámila, že „… člověk, o kterém je známo, že byl pedofil, není způsobilý zastávat odpovědné postavení ve sboru“. Bylo zde také oznámeno, že Společnost nebude chránit pedofily před postihem ze strany státu. Brzy poté jsem telefonicky hovořila s Harrym, který měl obrovskou radost, protože pět let dřiny nebylo marných a vedlo k přijetí opatření, které rovněž zakazuje sloužit v odpovědném postavení ve sboru člověku, který pohlavně zneužíval děti a činí pokání. Přestože jsem zpočátku měla z tohoto opatření velkou radost, trápila mne následující slova: „Pokud je zjevné, že [člověk dopouštějící se pohlavního zneužívání dětí] činí pokání, bude povzbuzován k tomu, aby činil duchovní pokrok [a] měl podíl v oblasti kazatelské služby [služba Svědků Jehovových „dům od domu“] …“, což bylo pravým opakem mého požadavku.

Právní klička a „pravidlo dvou svědků“

Na první pohled se zdálo, že vedoucí sbor pokročil vpřed, když stanovil, že žádný muž, který byl znám jako člověk dopouštějící se pohlavního zneužívání dětí, nemohl v organizaci zastávat žádné odpovědné postavení. A uznalo se, že pokud určitý muž někoho sexuálně obtěžoval v minulosti, je velmi pravděpodobné, že by se toho mohl dopustit znovu. Vypadalo to tedy tak, že pokud by takový člověk zastával ve sboru nějaké odpovědné postavení, mělo by mu takové postavení být nyní odejmuto. Jednotlivé svědkové Jehovovi na toto prohlášení reagovali s nadšením, protože věřili, že pokud člověk, o kterém je známo, že pohlavně zneužíval děti, nebude moci zastávat odpovědné postavení ve sboru, bude mít „vedoucí sbor“ pod kontrolou skandály s obtěžováním, které trápily sbory v celé zemi.

Pak se ale ukázalo, že v novém programovém prohlášení existuje právní klička a že toto jednoduché, ale přesvědčivé tvrzení, že „muž, o němž je známo, že byl pedofil, není způsobilý, aby zastával odpovědné postavení ve sboru“, je zavádějící a nebezpečné. Proč? Klíčovými byla slova „je známo“, protože právě to umožnilo, aby lidé dopouštějící se pohlavního zneužívání zůstali v odpovědných postaveních. Tato věc byla objasněna v dopise ze dne 14.března 1997 zaslaným radám starších všech sborů, v nichž byla zodpovězena otázka: „Kdo je ‚znám jako pedofil‘?“ Všimněte si této věty: „Jedinec, o kterém ‚je známo‘, že býval pedofil. Znamená to tedy, že tak na něj nahlíží širší okolí i sbor.“ Z této směrnice tudíž vyplynulo, že pokud bylo ve sboru nebo v širším okolí známo, že dotyčný muž v minulosti pohlavně zneužíval děti, nemohl by získat odpovědné postavení anebo v něm podle nově vyhlášených pravidel zůstat.

Avšak dotyčný člověk by se stal ve svém okolí známý jako člověk dopouštějící se pohlavního zneužívání v tom případě, kdyby byla celá věc ohlášena policii – k čemuž ale mezi svědky Jehovovými dochází jen zřídka. A kvůli pravidlu o zachování mlčenlivosti bylo nemožné, aby sbor věděl, kdo pohlavně zneužíval děti, protože oběť byla pod nátlakem právního výboru, aby zachovávala mlčenlivost. V konečném důsledku obviněný ve vedoucí pozici zůstal, protože starší tvrdili, že o něm nebylo známo, že by to byl člověk dopouštějící se pohlavního zneužívání dětí.

Jenom málo řadových svědků si ovšem uvědomovalo, jaký je význam slov „je známo“ ve výše uvedeném smyslu, a mnoho sborových starších ani plně nepochopilo všechny aspekty článku ve Strážné věži z 1. ledna 1997 a z dopisu Společnosti ze 14. března 1997. Jak by však sbory reagovaly, kdyby věděly, že lidé, kteří v minulosti obtěžovali děti, byli přesto organizací jmenováni do odpovědných postavení? Něco takového bylo nechtěně přiznáno v dopise všem starším ze 14.března 1997, který obsahoval následující pokyn: „Rada starších by měla Společnosti podat zprávu o každém, kdo v jejich sboru slouží nebo v minulosti sloužil v postavení, do kterého byl jmenován organizací, a o kterém je známo, že se v minulosti dopustil obtěžování dětí.“ [kurzíva ode mne] Z tohoto textu vyplývá, že Společnost v minulosti vědomě jmenovala takovéto lidi do odpovědných postavení.

Navíc tento osvětlující dopis dále uváděl: „Někdo se provinil sexuálním obtěžováním dětí předtím, než byl pokřtěn. Rady starších by se na to jednotlivců neměly dotazovat.“ [kurzíva ode mne] V době, kdy světské i náboženské organizace ověřovaly spolehlivost svých zaměstnanců a dobrovolníků, kteří byli v častém kontaktu s dětmi, vedoucí sbor dokonce ani nechtěl, aby se starší na minulost dotazovali lidí, kteří měli výhledově zastávat odpovědné postavení! Takový postoj je přinejmenším nezodpovědný, a pokud by se jím začaly zabývat orgány činné v trestním řízení, jednalo by se možná dokonce o nedbalostní trestný čin a situace by byla ještě horší.

Jako příklad oficiálního postoje společnosti Strážná věž je stanovisko jejího mluvčího J. R. Browna, který pro německá média v červnu 2002 uvedl: „Pokud byl jednotlivec shledán vinným z obtěžování dětí, nemůže za žádných okolností sloužit jako starší.“ Všimněte si však, co je uvedeno v dopise společnosti Strážná věž všem radám starších ve Velké Británii z 1. června 2001, kde je uvedena výjimka z tohoto pravidla:

„Pokud pobočka dospěla k rozhodnutí, že [bývalý pedofil] může být jmenován do odpovědného postavení nebo může pokračovat ve službě v tomto odpovědném postavení, protože k hříchu došlo před mnoha lety a protože žije příkladný život, potom by se již jeho jméno nemělo na seznamu objevit a není ani nutné postoupit informace o hříchu tohoto bratra spáchaném v minulosti jinému sboru, pokud pobočka nevydala jiné pokyny.“ (Tento „seznam“ si vede daný sbor a má název „Ochrana dětí – Žalm 127:3“. Seznam obsahuje údaje o lidech, kteří se přiznali k pohlavnímu zneužívání dětí a byli sborem shledání vinnými na základě výpovědi dvou nebo více důvěryhodných svědků, a dále o těch, kteří byli odsouzeni soudem.)

Tento dopis dále uvádí: „Existuje však mnoho jiných situací, které jsou spojeny se zneužíváním dětí. Například může existovat jen jeden očitý svědek, a bratr obvinění popírá. (5. Mojž. 19:15; Jan 8:17) Nebo může být bratr světskými úřady vyšetřován pro údajné zneužívání dětí, ale kauza ještě není uzavřena. V těchto a podobných případech o něm nebude učiněn v seznamu na ochranu dětí žádný záznam.“

Když jsem se poprvé dozvěděla o pohlavním zneužívání dětí v organizaci Strážná věž, nevěděla jsem, že biblické učení vyžadující, aby byl hřích potvrzen z úst dvou svědků, má být aplikováno také na pohlavní zneužívání. Bylo to až po roce 1997, kdy jsem zjistila, jak tento požadavek dvou svědků chrání pedofily, a kdy jsem pochopila, jaké nebezpečí představuje tato zásada pro děti… Pokud zneužité oběti nemohou potvrdit své obvinění z obtěžování dalším svědkem a obžalovaný tvrzení popírá, obvinění se dále neřeší a jméno obviněného se ani nedostane do seznamu na ochranu dětí. Následně se uplatní pravidlo mlčenlivosti a utajení. Oběti je řečeno, aby o svém obvinění s nikým nemluvila, v opačném případě bude sama vyloučena. To byl a stále je způsob, jakým jsou lidé dopouštějící se pohlavního zneužívání kryti, a děti se stávají jejich snadnou obětí. Je tedy třeba stále reformovat dvě problematické zásady – zásadu ohledně „dvou svědků“ a nařízení ohledně mlčenlivosti.

Konečně vystřízlivění

V roce 1998 jsem oficiálně opustila organizaci, i když jsem se pozvolna vytrácela už asi rok předtím… Ke konci roku 2000 četl můj přítel, bývalý cestující dozorce společnosti Strážná věž, na internetových stránkách diskuzní skupiny ohledně svědků Jehovových příspěvek jednoho staršího, který se tázal, zda se také jiní starší dostali do situace, v jaké se nachází on, když zjistil, že předsedající dozorce v jeho sboru se přiznal k sexuálnímu obtěžování, jehož se dopustil o několik let dříve. Daný sbor ani širší okolí o této trestné činnosti vůbec nevěděli, přestože dva tamní starší to věděli, a tak onen člověk ve svém postavení zůstal. Starší, který tento příspěvek poslal, vyjádřil své obavy o děti ve sboru, včetně svých vlastních.

Zpočátku si s tímto starším můj přítel dopisoval a potom jsem si s ním dopisovala já sama. Co jsem mu řekla o pohlavním zneužívání dětí v rámci organizace, byl pro něj opravdu objev. Brzy jsme oba nabyli přesvědčení, že musíme udělat něco pro to, aby se svět dozvěděl, že společnost Strážná věž je svojí nezodpovědnou a trestuhodnou politikou vina mezinárodním krytím ZLOČINU pohlavního zneužívání dětí, a přesvědčit vedoucí sbor, aby svoje zásady změnil. Ale jak toho dosáhnout? Tento starší, Bill Bowen, se brzy rozhodl odstoupit ze svého úřadu staršího a veřejně hovořit o problému zneužívání. K tomu došlo 1. ledna 2001. Zájem sdělovacích prostředků v Billově domovském státě Kentucky o jeho rezignaci na místo staršího kvůli problému pohlavního zneužívání dětí byl obrovský. Kromě toho nás s Billem napadlo vytvořit internetové stránky s touto problematikou. Bill tyto stránky vytvořil a pojmenovali jsme je www.silentlambs.org. (pozn. překl.: mlčící ovečky) Sem mohli zasílat své příběhy svědkové Jehovovi, kteří se stali oběťmi pohlavního zneužívání dětí pachateli z řad svědků Jehovových. Během několika týdnů bylo zasláno 1000 příběhů. Po pěti letech je jich zde více než 6000.

Na rozdíl od Billa jsem na veřejnosti svoji totožnost neodhalila. Během několika týdnů jsme však s Billem a letěli do New Yorku a zde s námi hovořili producenti NBC, kteří měli zájem o vytvoření dokumentu zabývajícího se pohlavním zneužíváním dětí v organizaci Strážná věž a chtěli jej zařadit do vysílání národního televizního programu s názvem Dateline. Poté, co producenti provedli rozsáhlý průzkum, jímž si ověřili pravdivost našich tvrzení, bylo s námi připraveno natáčení rozhovorů pro televizi. Ve stejné době hovořil jeden z producentů o našich obviněních s oficiálními představiteli společnosti Strážná věž, kteří ale vše kategoricky popřeli.

Odnětí pospolitosti

Organizace Strážná věž opakovaně telefonicky zjišťovala, kdy bude NBC tento program vysílat. Koncem dubna 2002 jim bylo řečeno, že program bude vysílán 28. května 2002. Úředníci společnosti Strážná věž o tom vyrozuměli místní starší a požádali je, aby s námi připravili právní řízení. Na začátku května jsem starším předložila důkazy, že jsem se neprovinila ničím, z čeho mne obvinili. Během několika dní naplánovali místní starší další právní slyšení a přišli s novými smyšlenými obviněními. Odmítla jsem se tohoto slyšení zúčastnit, protože se mi to zdálo marné, pokud bych jim i tato obvinění vyvrátila, bylo jasné, že prostě přijdou s novými obviněními. V každém případě následovalo 19. května 2002 mé vyloučení a jako důvod bylo uvedeno, že působím rozdělení.

Přibližně ve stejnou dobu byli také vyloučeni někteří z dalších svědků Jehovových – „udavačů“, kteří se v programu také objevili. Členové, jimž je odňata pospolitost, jsou považováni za zatvrzelé hříšníky, kterým ostatní nemají věřit, takže se ze strany společnosti Strážná věž jednalo opět o velice chytrý tah. Bylo mi jasné, že jsem byla vyloučena krátce před odvysíláním programu Dateline, aby svědkové, kteří jej shlédli, nevěřili mému svědectví v onom programu.

Před vysíláním programu Dateline oslovili novináři společnost Strážná věž a dotazovali se, zda je pravda, že jsme byli kvůli našemu nadcházejícímu vystoupení v onom programu předvoláni k právním jednání. Mluvčí společnosti Strážná věž J. R. Brown toto obvinění novinářům popřel a uvedl, jak novináři citovali, že v případě právních slyšení se jednalo o místní záležitosti a že byla svolána proto, že jsme byli hříšníci, a ne proto, že jsme se měli objevit na Dateline. Brown dokonce prohlásil, že vedoucí představitelé společnosti Strážná věž ani nevěděli, kdo v programu vystoupí. Věděla jsem, že jeho tvrzení je lživé. Když se novináři ptali, jaký text z Písma použilo jejich náboženství k vyloučení svých členů, mluvčí společnosti Strážná věž citoval 1. Korintským 5:11, 12, kde je církvi přikázáno, aby odstranila ze svého středu bezbožníka, který byl chamtivý, smilník, modlář, utrhač, opilec nebo lupič. Protože jsem ve sboru nebyla od roku 1998 a ani jsem nespáchala žádný z těchto těžkých hříchů, v listopadu roku 2002 jsem podala na společnost Strážná věž kvůli tomuto křivému obvinění žalobu, která si pomalu klestí cestu soudním systémem.

Nová zodpovědnost

I když mě jednou můj drahý přítel Harry Peloyan nazval kvůli zveřejňování informací o pohlavním zneužívání dětí v organizaci Strážná věž „Jidášem“, je nyní mou odpovědností strávit zbytek života tím, že budu s jinými sdílet své zkušenosti očitého svědka všech těchto záležitostí. Doufám, že má slova pomohou lidem pochopit skrytá tajemství této náboženské organizace, náboženství, které je velmi dovedně řízeno svým vedoucím sborem od roku 1881. Tímto způsobem druhým sděluji pravdu, a tato pravda, jak jsem ji poznala já sama, by mohla zabránit dalším upřímným lidem v tom, aby se rozhodli stejně nešťastně jako já, když jsem se nakonec stala svědkem podvodu.

Barbara Anderson,
1. května 2006

Anglické odkazy:

České odkazy:

Překlad: Jana Hlaváčová, Zlín, 2009
Korektury a redakční úpravy: Jan Janča

CAPTCHA
Tato otázka je pro testování zda jste lidský návštěvník a pro zabránění automatizovaným spam podáních.
potadlo...(od 11.4.2009)