Dana: Dopis sestře v organizaci

Milá sestro, tento dopis už bezpochyby nějakou dobu čekáš, a tak pro Tebe není velkým překvapením. Avšak moc bych si přála, abys jej nebrala jen jako jakési moje "oficiální" vysvětlení, ale spíše jako vyznání mých pocitů, myšlenek a rozhodnutí, k nimž jsem v poslední době dospěla.

Není to z mé strany obhajoba, protože vím, že mě nechceš (a v podstatě ani nemůžeš) soudit. Věřím, že se při čtení tohoto dopisu budeš snažit do mě vžít a že mě nebudeš odsuzovat. Spoléhám na Tvou ochotu a snahu mě pochopit, i když jistě nemohu čekat úplné pochopení či dokonce souhlas. Ale o ten ani nejde. Dovolávám se základního lidského práva, které respektuje sám Stvořitel, věřím, že ho respektuješ také: že každý člověk má před Bohem i před lidmi právo zvolit si vlastní cestu v životě - a že tím člověk zároveň přebírá odpovědnost za důsledky, "ovoce" této své cesty. I já teď využívám práva volby - a myslím, že j volím podstatně jinou cestu ve svém životě, cestu přímočařejší, ale přesto velmi složitou. A dělám to s plným vědomím a s vědomím vážnosti a odpovědnosti za "ovoce" této cesty. Nemohu jinak. Zpronevěřila bych se sama sobě, kdybych to neudělala. Ale vezměme to popořádku:

Před léty v brožuře "Svědkové Jehovovi ve 20. století" vyšla otázka čtenářů, která zněla asi takto: Myslí si svědkové Jehovovi, že nalezli pravdu? Nemají potřebu jiné cesty při hledání Boha? A odpověď tehdy vyzněla asi v tom smyslu, že si svědkové Jehovovi skutečně myslí, | že našli pravdu a že kdyby jim snad někdo ukázal něco lepšího, tedy jinou, lepší cestu k Bohu, pak by měli teprve pádný důvod dosavadní cestu opustit a jít za tím "lepším". Je to odpověď, proti které nelze nic namítat, je-li myšlena upřímně. Jenomže v sobě skrývá možnost, kterou pisatelé možná trochu podcenili: že totiž během času nějaký svědek Jehovův může skutečně nalézt "něco lepšího", než je způsob uctívání, jaký vytvořili svědkové Jehovovi.

Vzpomněla jsem si na tuto brožuru teprve nedávno, když jsem si řešila otázku, jak je vlastně možné dnes Boha hledat a nalézat. A teď chci otevřeně napsat to, co Ty už víš: jsem přesvědčená, že jsem ve svém životě našla opravdu "něco lepšího" v uctívání Boha - a chci za tím pochopitelně jít. Není to pouze nějaký můj neurčitý osobní pocit. Je to moje hluboké přesvědčení získané čtením Písma a živým setkáním s Bohem.

Tím "něčím lepším" nemám na mysli návrat ke světu a k nezávislosti na Bohu. To už nejde. Ani tím nemyslím pouhý přechod k jiné církvi či náboženskému společenství. Ne, "něco lepšího" tkví v tom, že se Bůh pro mě stal po všech těch letech "v pravdě" někým, kdo se mnou živě jedná a kdo ke mně promlouvá přímo, nezprostředkovaně ze svého Slova. Jsem ráda, že moje víra je živá, nezaložená pouze na nějakých nastudovaných naukách. Domnívám se, že prostředníkem mezi člověkem a Bohem je opravdu jen a pouze Ježíš Kristus - a já chci na své další životní cestě více hledat právě tohoto živého Ježíše Krista. I

Myslím si a cítím, že Bůh s každým člověkem jedná jedinečným a neopakovatelným způsobem (bez nějaké "šablony") a že lidé patřící ke svědkům nejsou jediní, kterým dnes Bůh Jehova na Zemi žehná a které používá ve svém záměru. Vím, že Bůh vytvořil určitou organizaci - ale má mnohem duchovnější charakter, než jsem si léta představovala, protože to není pouze nějaké lidské uskupení, je to Kristovo "tělo", jehož základem je samotný Ježíš. Věřím tomu, že součástí tohoto "těla" mohou být lidé, kteří přesahují rámec organizace svědků Jehovových. A také jsem bytostně přesvědčena, že Bůh i dnes dává zvláštní duchovní dary všem lidem, kteří ho hledají a touží být jemu blízko.

Opodstatnění všeho, co si dnes myslím a co cítím, jsem našla v Bibli, která se pro mě stává skutečným živým Slovem našeho Otce. Cítím, že dál prostě nemohu Boha Jehovu uctívat způsobem, jaký jsem nalezla u svědků. Je to paradoxní, protože svědkové nosí Boží jméno. Jenomže jméno, titul nebo označení ještě nic neznamená.

Tak si miliony lidí myslí, že jsou "křesťany" j ale jestli jimi opravdu jsou, to ví stejně jen Bůh a Kristus. A stejné je to se svědky...

Teď se mnou nesouhlasíš. A já Tě chápu víc, než si myslíš. Zkus, prosím, pochopit i Ty mě. Pokusím se Ti svoje postoje osvětlit na jedné pasáži z Písma, která mě velmi oslovuje. Posuď sama. Ale nechci zde nyní vystupovat z pozice, že já "vím", nebo dokonce "vím více". Nikoli. Já pouze hledám, zkoumám, čekám na Boha. A rozhodně si nemyslím, že moje přesvědčení je nutně pravdivé a správné, a nechci také nikoho přesvědčovat o nějaké své "pravdě".

Apoštol Pavel ve svých dopisech často a vlastně neustále píše o Kristu jako o ústředním bodu evangelia. Kristus, který "byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění" (Řím. 4:25) člověka smířil s Bohem a člověk mohl opět ožít ze své duchovní smrti: "Vněm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost" (Efez. 1:7). Právě ona "nezasloužená laskavost" či "milost" je to, čím se Bůh vůči nám hojně projevuje: "Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z Vás, je to Boží dar, není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit" (Efez. 2:8,9).

Způsob, jak Boha uctívají svědkové Jehovovi, však tento základní moment křesťanských písem (tj. záchranu skrze víru v Ježíše Krista) zamlžuje a dokonce zpochybňuje. Když apoštol Pavel vzpomíná Abrahama v dopise Římanům, srovnává dva odlišné postoje věřících lidí, kterými lze pohlížet na Boží spravedlnost a záchranu: je to záchrana vyplývající z víry (a právě v takovém postoji žil Abraham a mají v něm žít i křesťané), anebo záchrana, které lze dosáhnout skutky (a tu hledali Izrealité pod Zákonem). Není bez zajímavosti, že Pavel oba postoje staví do nesmiřitelného protikladu (a také do protikladu vůči Kristu): "Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost" (Řím. 4:4.5).

Jestliže se ve svém vztahu k Bohu musím "vykazovat skutky" aj vše se nutně stává pro mě svazující povinností, pak i Boží záchranu vnímám jako něco, co vlastně musím dostat, protože si ji de facto zasloužím a Bůh je "povinen" mi ji dát. Inu, něco za něco... Ale kam se vytratila pokora? Ale jestliže věřím tomu, že si u Boha nemohu nic "odpracovat" ani nic "vysloužit", že odpuštění a záchrana je dar - a to jeho dar skrze a jedině skrze Krista - pak teprve jsem snad v takovém rozpoložení ducha i srdce, kdy Bůh vůbec může začít se mnou jednat a může se mi zviditelňovat jeho působení a záměr.

Píšu o tom tak obšírně, protože jsem přesvědčená, že organizace svědků Jehovových právě velmi lpí na svých dobrých skutcích, ať už v oblasti kazatelské služby nebo v rovině morálky (mravnost, poctivost, neutralita ap.) Skutky a chování, tedy to, co je nedílnou součástí křesťanství a co křesťanský život provází a zcela samozřejmě má provázet, se tady stává cílem samo o sobě. A to je velké břemeno, zvláště když je člověk musí nést z velké části sám, svou vlastní silou. Pak už pro každého jednotlivého svědka nezbývá ani moc místa ani času (a často ani touhy) zamýšlet se nad Božím darem milosti, odpuštění, záchrany - a co to znamená pro něj osobně. Ostatně Izraelité lpěli také na Zákoně a na skutcích - a jistě svou mravností a zbožností převyšovali okolní národy. A přece musel přijít Kristus! A s ním záchrana skrze víru, a ne skrze skutky. A málokterý svědek se dnes má čas zamýšlet nad tím, co pro něho osobně znamená živý Ježíš Kristus...

Když takové uctívání Boha konfrontuji s Biblí, opravdu mi přestává stačit. Jsem si jistá, že jsem našla "něco lepšího". A nemohu se už vrátit k tomu, co bylo. Svobodně a dobrovolně jsem se rozhodla, že nadále už nechci být svědkem Jehovovým.

Vidíš, že tímto neodcházím od Boha a od Ježíše Krista. Nezříkám se tím také křesťanských zásad a měřítek. Naopak, myslím si, že když čtu Bibli a nechávám ji na sebe působit jako Boží Slovo určené mně osobně, pak vidím úplně zřetelně, co mám dělat a co naopak dělat vůbec nemám: "Všechno je mi dovoleno - ano, ale ne všechno mi prospívá. Všechno je mi dovoleno -ano, ale ničím se nenechám zotročit." (1. Kor 6:12).

Kdybych jen mohla svobodně a bez zábran své názory vyznávat uprostřed svědků a kdybych si mohla být jistá, že moje názory a pocity budou druzí respektovat, necítila bych asi tak naléhavou potřebu odejít. Křesťanství totiž také chápu jako vzájemnost s druhými, jako společenství s bratry a sestrami, v němž se jednotlivci spojují v uctívání společného Otce. Křesťanství podle mě není osamocená, individualistická víra - a já rozhodně budu dále hledat lidi, kterým bych mohla dávat a se kterými bych mohla Boha uctívat.

Jak vidíš sama, moje názory na víru a uctívání Boha se dost oddálily od názorů organizace svědků Jehovových. Mám silný dojem, že mnohost nebo rozdílnost názorů není v organizaci svědků žádoucí, protože pochopitelně narušuje v podstatě velmi sevřenou názorovou jednotu. A tak by to neprospělo zřejmě ani mně, kdybych zůstala, ani by to neposílilo sbor a především by to nepůsobilo dobře na jednotlivé lidi ve sboru (i mimo sbor). Nemá smysl působit si navzájem rozpaky nebo trápení. Znovu zdůrazňuji (a chci to pouze zdůraznit, ne se nějak hájit), že neodcházím od lidí ani kvůli lidem. Lidský "neduh" zvaný nedokonalost se vyskytuje všude, v každé náboženské nebo společenské organizaci. A tak odcházet jen kvůli nějakým nesrovnalostem s lidmi by byl nesmysl. Opouštím organizační systém uctívání Boha, s nímž se už neztotožňuji. A to je základní důvod mého odchodu. Mam Tebe i další lidi ve sboru pořád ráda. A můžeš mi věřit, že se mi proto neodchází lehce... Uvědomuji si také (a Ty jsi mi už také řekla svůj názor), že se se mnou pravděpodobně nebudeš dále přátelit ani se mnou vyhledávat setkání. Je mi to moc líto, protože Tě mám ráda a vážím si Tě. Ale samozřejmě to budu respektovat. Ty i ostatní lidé máte však u mě kdykoli otevřené dveře. Necítím nevraživost ani trpkost. Jenom smutek. Smutek nad tím, že křesťanství někdy vede k nepochopení a k nesnášenlivosti. Ale věřím, že i to má Bůh Jehova moc zlomit! Chci dále respektovat a chápat Tvoje názory a Tebe žádám o totéž. Mně osobně v tom pomáhá prostý fakt, že Tě mám (a nepřestávám) pořád ráda a že jsem Ti hodně vděčná za to, jak jsi obohatila můj život.

Dana Cetkovská, 4. 10. 1993

Původně vyšlo v publikaci: Ondřej Novotný, Za cizím však nepůjdou, 1995 (uveřejněno s laskavým svolením)

Pro web připravil Jan Janča