Jana: Dopis radě starších sboru Praha - Radlice

Milí bratři, starší sboru, ráda bych Vám tímto dopisem potvrdila své rozhodnutí opustit organizaci svědků Jehovových. Toto rozhodnutí je výsledkem dlouhodobějšího přehodnocování mé víry a řeším jím také mezní situaci, do níž jsem se dostala jak ve svém svědomí před Bohem, tak ve vnějších okolnostech ve společenství bratrů.

Uvědomuji si, že se svým pojetím víry vymykám oficiálnímu výkladu a že není dost dobře možné tyto přístupy skloubit. Posun v mé víře nastal především ve vztahu k osobě Ježíše Krista a jeho výkupní oběti. Nečiním si nárok na jednoznačnou pravdu a v žádném případě nenahrazuji jeden naukový systém za druhý.

Nemohu se však vypořádat s tím, že poselství Řeckých písem by bylo určeno adresně v této době pouze pro zhruba 9 000 svědků Jehovových, kteří se ztotožňují s pojmem Boží děti. Proti tomuto tvrzení stojí biblické pasáže jako Galatským 3:26: " Všichni jste Božími syny prostřednictvím své víry v Krista Ježíše" nebo Jan 1:12: "Ale všem těm, kteří ho přeci přijali, dal autoritu stát se Božími dětmi" a mnohé další.

Tuto autoritu na sebe vztahovalo po 2 000 let mnoho křesťanů, kteří mnohonásobně přesáhl počet 144 000. Činili to ve víře a ta pozitivně ovlivňovala jejich život. Je věcí Jehovy Boha a Krista, jaké příbytky pro ně přichystali. Věřím v Ježíše Krista jako ve svého Spasitele a vydala jsem mu svůj život. V důvěře v Boží slovo jsem také já přijala autoritu Božího dítěte a raduji se nikoliv z ducha otroctví, který působí strach, ale z ducha synovství (Řím. 8:15).

Daleko silněji mě dnes oslovují myšlenky o jistotě záchrany, schválení a ospravedlnění. Není to v žádném případě sebejistota, založená na úvaze o osobní výjimečnosti. Necítím se o nic lepší než kdokoliv z mých bratrů a sester svědků Jehovových. Je to jistota v Kristu, nikoliv v mé osobě. Tato jistota vyplývá z víry ve velikost Boží lásky a z důvěry v jeho sliby.

Uvědomuji si že nejen já v minulosti, ale mnozí další prožívali pochybnosti, zda míra jejich práce pro Jehovu nebo jejich špatné vlastnosti neohrožují Boží přijetí a přízeň k nim a v budoucnosti i jejich záchranu. Myslím, že to není ojedinělý postoj, spíše převládající rys v pojetí svědků Jehovových. Málokdo o sobě prohlásí, že je zachráněn, že vlastní věčný život (1. Jana 5:13). Vysvětluji si to tím, že naše duchovní prostředí neposkytlo toto základní ujištění o našem přijetí do Boží rodiny, a o tom. že nás náš nebeský Otec miluje ne pro naše skutky, ale protože jsme se vírou v Krista stali jeho dětmi bez ohledu na to, jakou budoucí naději vyznáváme. Tato nejistota přijetí a schválení pak deformuje i pohnutky naší křesťanské služby.

Z biblického hlediska sloužím proto, že jsem zachráněn, namísto postoje, že musím sloužit, abych byl zachráněn. Jak často jsme slyšeli či četli úvahy: "jak ospravedlním, že naše služba není vyrovnaná, že nejsem průkopník ap." Tento důraz na skutky a fakt, že při sebe-zkoumání lze těžko dospět k dokonale čistému svědomí, podsouvá pochybnosti a nejistotu Božího schválení. I v lidské rodině platí, že pro zdravý vývoj dítěte je nezbytná jistota toho, že je milováno a přijímáno. Jehova je láskyplnější než kterýkoli lidský otec a jistě si přeje naplnit tuto základní potřebu všech svých služebníků.

Věčný život je určen pro všechny, kteří činili pokání a přijali Krista Ježíše jako Pána nad svým životem. Učení o tom, že jedinou archou pro čas konce je organizace svědků Jehovových a že jedině toto uctívání je Bohu přijatelné, není v souladu s mou vírou a pochopením Písem. Nemohu již nadále vyučovat tyto věci a přivádět lidi do organizace, která na toto učení klade tak silný důraz. Chápu jej jako něco "nad to", co je dobrou zprávou o Kristu podle Bible (Gal. 1:8, 9). I z těchto důvodů nemohu nadále setrvávat ve společenství svědků Jehovových.

Je mi líto, že mi můj odchod zabrání rozvíjet nadále vztahy s lidmi, se kterými jsem prožila pěkných jedenáct let a kterých si velmi vážím a mám je ráda. Věřím, že mnozí svědkové Jehovovi milují Boha a jeho Syna a ze i je jako jednotlivce Otec k sobě přivede. Modlím se za Vás i ostatní bratry a věřím, že naše rozdělení není trvalé.

Jana Novotná, 30. 10. 1993

Původně vyšlo v publikaci: Ondřej Novotný, Za cizím však nepůjdou, 1995 (uveřejněno s laskavým svolením)

Pro web připravil Jan Janča