Má cesta k Bohu

Narodila jsem se ve věřící rodině a odmalička byla vedená k víře v Boha. Mí rodiče však nebyli křesťané, ač se za ně považovali. Byli totiž příslušníky Hnutí Grálu.

Považovali se za ty jediné správné a osvícené, zatímco druhými lidmi pohrdali. Protože je učení této sekty poměrně složité a malé dítě je nemůže pochopit, nijak zvlášť mě k němu v dětství nevedli, ale některé principy ve výchově důsledně aplikovali. Maminka mě učila jen biblickým příběhům a důsledně vyžadovala kázeň a poslušnost. Když jsem byla větší, posílala mě do hodin náboženství do Církve československé husitské – snad ji považovala za neškodnou instituci, která toho na její výchově příliš nepokazí. Stále mě utvrzovala v tom, že nesmím věřit tomu, že Ježíš zemřel za mé hříchy, aby mě spasil. Šlo o to nepřijmout to nejdůležitější… a pak se biblické příběhy skutečně staly „neškodnými“. Jako dítě jsem tak prožívala jakýsi vnitřní boj o to, jak to doopravdy je. Nutno podotknout, že pan farář to věru neměl jednoduché: do náboženství nás chodilo šest dětí, a všechny od „grálovců“. Naučil nás mnoho dobrého a jistě pro něj muselo být těžké smířit se s tím, že pět z těchto dětí je dnes i přes jeho snahy oddanými stoupenci Hnutí Grálu. Ale to už je jiný příběh.

Když mi bylo asi šest let, mí rodiče se rozvedli. Byla jsem malá a nechápala jsem, co se děje. Citlivě jsem však vnímala, jak o sobě navzájem zle mluví, pomlouvají se, jak se stále soudí o výživné, jak se vzájemně nenávidí… a snad díky tomu mi jejich víra nebyla sympatická a já jsem nezatoužila vydat se v jejich šlépějích. Když jsem nastoupila na gymnázium, přestala jsem se o Boha zajímat. Hodiny náboženství jsem vyměnila za zájmový kroužek a dál jsem se tím nezabývala. Když jsem byla ve druhém ročníku, přišla sametová revoluce a s ní spousta změn. V kině se promítal film Ježíš. Velice mě tehdy oslovil. Na konci jsem se modlila modlitbu „přijetí“ a opravdu toužila po tom, aby se Ježíš stal součástí mého života. Nic převratného se však nestalo. O něco později jsme dostali na konverzaci lektora z Kanady. Mnoho nás toho sice nenaučil, ale než odjel, měli jsme s ním v rámci angličtiny jakési rozloučení, na kterém nám vyprávěl o svém životě. Dozvěděli jsme se, že je křesťan. Dnes už přesně nevím, co všechno povídal, ale pamatuji si, že mě to velice oslovilo a já jsem znovu zatoužila po Bohu. Bylo mi sedmnáct a mé vztahy s maminkou byly katastrofální. Byla jsem nešťastná a snad proto jsem podvědomě cítila, že Bůh a ten Ježíš, o kterém křesťané mluví, by to mohli změnit.

Začala jsem chodit znovu do husitské církve na nedělní bohoslužby. Po nějakém čase mě jeden kamarád v neděli přivedl do shromáždění k baptistům. Jejich setkání byla mnohem neformálnější, bylo tam mnoho mladých, příjemná atmosféra… A tak jsem opustila husitskou církev a začala chodit k baptistům na mládež a do nedělních shromáždění. Všechno bylo fajn… jen jsem pořád uvnitř bojovala s tím, že Ježíš přeci nezemřel za naše hříchy. Nebo ano? Tehdy sbor navštívil jeden americký pastor, který s sebou přivezl i knížku, kterou napsal. Tou dobou jsem se již připravovala na státnici z angličtiny a dychtivá všech nových věcí jsem se jí zmocnila, že ji přeložím do češtiny. Evangelium v ní bylo vysvětleno dost jasně – a já jsem konečně, ve třetí kapitole! ?, uvěřila. Najednou jsem věděla, že to je pravda – že Ježíš Kristus zemřel za mé hříchy. V tu chvíli jsem odložila knížku, slovník, papíry i propisku a v modlitbě jsem přijala Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele. To bylo na jaře r. 1991. Pak 9. června 1991 jsem byla pokřtěna ponořením na vyznání toho, co se v mém životě odehrálo. Můj život dostal nový směr a nový smysl.

Má cesta s Bohem

Vydala jsem se tedy na novou cestu. Uvědomovala jsem si, že je třeba mnohé změnit. S nadšením jsem vyprávěla mamince o Bohu, o Ježíši a o tom, co pro nás udělal. Maminka tehdy trpěla depresemi a léčila se na psychiatrii. K mé radost i ona přijala Pána, našla novou naději… a do týdne byla z léčebny propuštěna, protože její zdravotní stav se radikálně zlepšil. Začala se mnou navštěvovat shromáždění a také se zapojila do života sboru. Můj otec pochopil, že jsem si zvolila jinou cestu a naše vztahy poněkud ochladly. Pro něho jsem nebyla ta osvícená a vyvolená. Samozřejmě jsem ho dál navštěvovala, ale o věcech víry nebylo možné smysluplně hovořit.

V mládeži nás bylo tehdy mnoho. Každé léto jsme jezdili pravidelně na mezinárodní konferenci misijní organizace Operation Mobilisation. Po každé konferenci se účastníci rozdělili do misijních týmů, které se vydaly do různých měst. Já jsem tradičně jezdila jako překladatelka pro mezinárodní týmy působící při různých sborech různých denominací v České republice. Kromě těchto letních aktivit jsem v srdci intenzivně cítila, že mám jít na biblickou školu. A tak jsem zklamala všechny, kteří doufali, že budu rozvíjet svůj jazykový talent na VŠ, a přihlásila se na pomaturitní studium na biblické škole BJB v Olomouci. Byly to nádherné roky života ve společenství a při studiu Písma. Nešlo jen o studium vědomostí. Mnoho mi dala i krátká praxe v olomoucké LDN, v misijní společnosti HCJB i ve sboru BJB v Komárně. Všechny tyto zkušenosti byly příležitostí uvádět víru do praxe. Velkým vzorem pro mě byla „tetička“ Titěrová, manželka ředitele a zakladatele biblické školy. Její láska k nám byla doslova hmatatelná a já jsem si vždycky říkala, že mám-li být Boží ženou, chci být jako ona [ale nevím, jestli tak vysokou laťku někdy překonám :)]. Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, jak to s námi neměli „strýček a tetička“ lehké a jak jsme je mnohdy potrápili. Vím, že se za nás mnoho modlili a dnes vidím, že jejich modlitby Bůh vyslyšel.

Ve sboru BJB jsem také potkala svého muže. Chtěla jsem manžela, který bude milovat Boha a bude Mu sloužit. I tyto mé modlitby Bůh vyslyšel. Nejsme dokonalí, ale vidím, jak nás Bůh vede, a věřím, že nás povede i nadále a že nás také dovede do cíle.

Nejtěžším obdobím mého života byl rozkol, ke kterému došlo ve sboru, jenž jsme navštěvovali. Malé neshody postupně vyústily ve velké rozdělení. Můj muž byl tehdy starším sboru a všechny tyto problémy se nás přímo dotýkaly. Aniž jsem si to uvědomovala, začala jsem se z toho psychicky hroutit. Nadměrný stres se projevoval fyzicky: nemohla jsem jíst, spát, byla jsem slabá a bylo mi stále špatně. Několikrát jsem se ocitla v nemocnici a podstoupila různá vyšetření. Velice jsem se bála, co mi je, a o to hůř mi pak bylo. Netušila jsem, že by mé fyzické problémy mohly souviset s okolnostmi, kterými jsme procházeli. Až když jsem se octla u psychiatra, dostala léky působící proti depresím a strachu a záhy se můj zdravotní stav zlepšil, až tehdy jsem pochopila, že starosti a trápení, které jsem se snažila potlačovat a ignorovat, mě ve skutečnosti zlomily. Musím zároveň přiznat, že můj vztah s Bohem tehdy nebyl příliš intenzivní a že když jsem k Němu volala, zdálo se, že odpověď nepřichází. Zřejmě jsem se natolik vzdálila, že jsem Ho nedokázala slyšet a vnímat.

Situace ve sboru se v té době spíš zhoršovala a já jsem si jednoho dne uvědomila, že už větší tlak psychicky neunesu a že už tam nemůžu jít. Věděla jsem, že není jiné cesty než začít znovu jinde. A tak jsem udělala asi to nejtěžší rozhodnutí v životě a opustila společenství, které mi bylo jedenáct let domovem a rodinou. Bylo to o Velikonocích r. 2002. Jeden bratr mi tehdy dal dobrou radu: vedl mě k tomu, abych si dala věci do pořádku a neodcházela ze sboru BJB v hořkosti. Navštívila jsem tedy ještě jednou tehdejšího kazatele, poprosila ho o odpuštění, má-li něco proti mně (byla jsem si vědoma mnohých věcí, které z mé strany nebyly v pořádku), a tak mohla s čistým svědomím tuto bolestnou kapitolu života uzavřít. Litovala jsem mnohých věcí, kterých jsem se ve víru událostí dopustila, ale zároveň jsem prožila jistotu, že mi Bůh odpustil.

Dnes chodím spolu s manželem do sboru Církve bratrské. Toužím dál jít za Pánem, a co jsem od Něj přijala, předávat dál. Uvědomuji si, že jako nejsme dokonalí my lidé, tak není ani dokonalá církev. Nehledám tedy dokonalý sbor. Raduji se z toho dobrého, co nám Pán dal, a učím se nést slabosti a nedostatky, kterých nás ještě nezbavil. A přesto věřím, že Bůh buduje svou církev a že připravuje Nevěstu Beránkovu (Zj 19:7–9) bez vrásky a poskvrny (Ef 5:27). A tak toužím vyznávat s apoštolem Pavlem, že „nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši“ (Fp 3:13,14).

Má cesta k Rozcestí

Nestojím na Rozcestí. Jen tudy občas procházím, abych se podívala, jestli tu nestojí někdo jiný – sám a ztracený – kdo neví, kudy dál. Cest je mnoho a člověk, který právě zjistil, že má špatnou mapu, bude mít s orientací problémy. Trochu to tady v okolí znám, a tak snad budu schopná vysvětlit, která cesta kam vede a co vás na ní může potkat.

Jak jsem se ocitla právě na tomto Rozcestí? Abych řekla pravdu, dost nečekaně. Jsem učitelka angličtiny. Učím ve firmách i doma jednotlivce či menší skupinky. Většina studentů potřebuje cizí jazyk ke své práci a chce především konverzovat. Zkuste s někým hodiny konverzovat, a přitom se nic nedozvědět. Není to možné. Dříve či později se o druhém člověku dozvíte spoustu věcí, o jeho rodině, práci, zájmech nebo také o jeho víře. S některými lidmi se tak nenápadně stáváte přáteli a podvědomě s nimi začínáte nést také jejich radosti i starosti a trápení, někdy se vás zeptají na radu, nebo si na někoho či něco postěžují. A dozvíte se nejrůznější věci. Když můj student – kamarád řekl: „I am a Jehovah´s Witness,“ nevěděla jsem, že to bude věta, která změní můj život.

Chtěla jsem se dozvědět víc, než jen povrchní informace o tom, čemu Svědkové Jehovovi věří. Hledala jsem a našla webové stránky, které přede mnou otevřely svět, o kterém jsem neměla tušení. Četla jsem různé zprávy a příběhy, které mě hodně oslovily. Setkala jsem se s lidmi, kteří se octli na rozcestí svého života, a jejich příběhy se hluboce dotkly mého srdce. Věřím, že se to nestalo náhodou a že je to vše součástí Božího plánu. A Bůh mě v mém srdci ujišťuje, že se mám na Rozcestí vracet a být připravena, když si mě bude chtít použít. Tak jsem tady.

Jana Kopová