Má nám papež co říci ?

Ne každého zajímá, co říká papež. Má co říci i těm, kteří jej neuznávají? Řeč papeže Benedikta XVI je hutná a není jednoduché jí porozumět na jedno slyšení nebo po prvním přečtení. Proto přikládám odkaz na všechny jeho promluvy při návštěvě Čech a Moravy přeložené do českého jazyka. A níže pak pár citátů, která mne zaujaly. A úplně na konci pak můj osobní pocit.

Odkaz na papežské promluvy v Čechách a na Moravě:

www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/travels/2009/index_repubblica-ceca_en.htm

Citáty , které oslovily mne:

Dnes, kdy byla obnovena náboženská svoboda, vyzývám všechny obyvatele této republiky, aby znovu objevili křesťanské tradice, které formovaly jejich kulturu.(Praha, letiště Stará Ruzyně, 26. září 2009)

 Každá lidská bytost je Božím dítětem, a tedy naším bratrem, a jako takovou je třeba ji přijímat a vážit si jí. Kéž by si to uvědomila i naše společnost! Každá lidská osoba by pak byla hodnocena ne podle toho, co má, ale podle toho, čím je, protože ve tváři každé lidské bytosti, bez rozdílu rasy či kultury, se zří Boží obraz (Praha, chrám Panny Marie Vítězné, 26. září 2009)

Evropa je víc než jen světadílem. Je domovem! A svoboda nachází svůj nejhlubší význam v domově duchovním. S plným respektováním rozdílu mezi sférou politickou a náboženskou – díky němuž je vlastně zachována svoboda občanů vyjadřovat náboženské přesvědčení a podle něj žít – bych rád zdůraznil nenahraditelnou úlohu křesťanství při utváření svědomí všech generací a podněcování základního etického konsensu, platného pro každého člověka, který tento kontinent nazývá „domovem“! V tomto smyslu bych rád ocenil hlas těch, kteří se dnes v této zemi i v celé Evropě – zdvořile, ale s rozhodností – snaží uplatnit svoji víru ve veřejné sféře v naději, že společenská pravidla a normy budou formovány touhou žít podle pravdy, která každého člověka osvobozuje( Pražský hrad, 26. září 2009)

Jistě jste si však povšimli, že ani dnes není snadné žít a dosvědčovat evangelium. Společnost ještě stále nese rány způsobené ateistickou ideologií a je často okouzlena moderní mentalitou hédonistického konzumismu, který vede k nebezpečné krizi lidských a náboženských hodnot a k rozmachu etického a kulturního relativismu. V tomto kontextu je nutné znovu nasadit všechny složky církve k posílení duchovních a morálních hodnot v životě dnešní společnosti.(Praha, katedrála sv. Víta. 26. září 2009)

Toto slovo spásy zaznívá silně i dnes, v našem liturgickém shromáždění. Ježíš se s láskou obrací k vám, synové a dcery této požehnané země, v níž už před více než tisíci lety bylo zaseto semínko evangelia. Vaše země, stejně jako i jiné státy, se nachází v kulturní situaci, která je často radikální výzvou pro víru, a tedy i pro naději. Jak víra v Boha, tak naděje byly totiž v moderní době „přemístěny“, byly odsunuty na rovinu pouze soukromou a pozemskou, zatímco v běžném a veřejném životě se prosadila víra ve vědecký a ekonomický pokrok (srov. Spe salvi, 17). Víme všichni, že tento pokrok je dvojznačný: otevírá možnosti pro dobro, zároveň má však i negativní dopady. Technické vynálezy a zdokonalení společenských struktur jsou důležité a jistě potřebné, leč nestačí k tomu, aby zaručily morální blaho společnosti (srov. tamtéž, 24). Ano, člověk potřebuje být osvobozen od materiální tísně. Mnohem podstatnější však je, aby se zachránil před zlem, které postihuje ducha. A kdo jiný jej může zachránit, ne-li Bůh, který je Láska a zjevil svou tvář všemohoucího a milosrdného Otce v Ježíši Kristu? Naší pevnou nadějí je tedy Kristus: v něm nás Bůh miloval až do krajnosti a dal nám život v hojnosti (srov. Jan 10,10), život, po kterém každý člověk, někdy třeba nevědomě, prahne. (Brno, letiště, 27. září)

Z tohoto pohledu jasněji chápeme, proč křesťané musejí se všemi připomínat Evropě její kořeny. Není to proto, že by ony kořeny již dávno uschly. Naopak! Je to proto, že stále – sice jemně, ale úspěšně – dodávají kontinentu duchovní a morální výživu, jež mu umožňuje vést smysluplný dialog s lidmi jiných kultur a náboženství. Právě proto, že evangelium není ideologií, nesnaží se uzavřít vyvíjející se společensko-politické skutečnosti do strnulých schématů. Spíše přesahuje proměnlivosti tohoto světa a vrhá nové světlo na důstojnost lidské osoby v každé době. Milí přátelé, prosme Pána, aby nám vložil do duše odvahu podílet se o nadčasové pravdy vedoucí ke spáse, které formovaly a budou dál formovat společenský a kulturní pokrok tohoto kontinentu.

Spása získaná Ježíšovým utrpením, smrtí, vzkříšením a nanebevstoupením nás, kdo v něho věříme, nejen proměňuje, ale nutí nás sdílet tuto Dobrou zprávu s ostatními. Kéž dary Ducha svatého, dary poznání, moudrosti a rozumu (srv. Iz 11,1-2; Ex 35,31) osvítí naši schopnost porozumět pravdě, které nás Ježíš učí, tak abychom neúnavně usilovali o jednotu, po níž touží pro všechny své děti znovuzrozené ve křtu a pro celý lidský rod.(Praha, Arcibiskupský palác, 27. září 2009)

Co se stane, bude-li naše kultura stavět pouze na módních argumentech, s malým odkazem na skutečnou historickou intelektuální tradici, nebo na názorech, které jsou nejhlučněji prosazovány a nejvíce sponsorovány? Co se stane, oddělí-li se naše kultura od svých životodárných kořenů v úzkosti, aby si zachovala radikální sekularismus? Naše společnosti se nestanou rozumnějšími ani tolerantnějšími ani přizpůsobivějšími, ale spíše křehčími a uzavřenějšími a se stále větší námahou budou rozlišovat, co je pravdivé, vznešené a dobré.(Vladislavský sál Pražského hradu, 27. září 2009)

Pouze ten, kdo v srdci uchovává posvátnou „bázeň Boží“, má důvěru i v člověka a dokáže věnovat svůj život vytvoření spravedlivějšího a bratrského světa. Dnes je třeba lidí „věřících“ a „věrohodných“, připravených rozšířit do každé oblasti společnosti ty křesťanské zásady a ideály, jimiž se inspiruje jejich jednání. To je svatost, univerzální povolání všech pokřtěných, které je vede, aby plnili své povinnosti věrně a s odvahou, aby nehleděli na vlastní sobecký zájem, ale na společné dobro, a hledali v každém okamžiku Boží vůli.......Opravdu nestačí působit zdáním dobrého a čestného člověka; je třeba jím skutečně být. A dobrý a čestný je ten, kdo nezakrývá sám sebou světlo Boží, nevynáší sebe, nýbrž nechává skrze sebe prosvítat Boha.(Stará Boleslav, 28. září 2009)

 Chci vám všem nabídnout zkušenost svatého Augustina, který řekl, že srdce každé osoby je neklidné, dokud nenajde to, co skutečně hledá. On objevil, že pouze Ježíš Kristus je uspokojivou odpovědí na touhu jeho a každého člověka po šťastném, smysluplném a hodnotném životě (srov. Vyznání I, 1,1).(Stará Boleslav, 28. září 2009-mládeži)

Můj osobní prožitek:

Na otázku, proč jsem nakonec po odchodu z náboženské organizace SJ, zakotvil v katolické církvi odpovídám jedním slovem : kořeny. Zprvu jsem pouze cítil touhu navázat na tradici naší rodiny.  Později, a nyní opět při návštěvě Benedikta XVI, jsem si uvědomil, že jde ve skutečnosti o kořeny mnohem hlubší. Totiž kořeny křesťanství starého dva tisíce let. Z nich vyrostl košatý strom  tradice, zkušeností, již dávno vyřešených sporů při hledání pravdy, strom , jež pěstoval sám Pán, hlava církve, tak jak slíbil  (a Já jsem s vámi po všechny dny). Z oněch kořenů dodnes prýští Boží slovo a tradice - nebo lépe řečeno - moudrost našich předků. Ano, člověk není majitelem Boha ani jeho slov, není majitelem pravdy, pouze jejím hledačem. Navázat na hledání našich předků znamená přiznat jim jejich spojitost s živým Kristem.

Co jsem našel já? Slovy Augustina: po opravdu dlouhé cestě jsem našel, co jsem hledal. Živého Krista, pokojnou, živou, obětavou farnost, plnou obyčejných lidí, kteří hledají pravdu v obyčejném každodenním životě s Kristem a ne ve velkých slovech.  Návštěva mše na Staroboleslavské proboštské louce mne neoslovila množstvím lidí, ale jejich svobodou, touhou, radostí, pokojem a vnitřním klidem. 

 Žádné velikášské sliby o budoucnosti, žádné oddělování se od života, který nám daroval Bůh, žádné letáky, jež slibují ráj, , ale ve skutečnosti vedou do vězení. Z vyššího pohledu nám Benedikt XVI otevíral oči, abychom skromně viděli každý své místo. Nedával žádný podrobný návod. Spoléhá na to, že když se budeme modlit, každý uslyšíme Kristův hlas jenž nás povolává podle našich darů, stejně jako jej slyší i on. Jde jenom o to, abychom jenom neříkali, že chceme, ale skutečně naslouchali.