Můj pastýř

Když jsem byla malá holčička předškolního věku, naučili mě rodiče místo básničky předváděcí číslo pro návštěvy. Neuměla jsem sice číst, ale vypadalo to tak věrohodně až si posluchači mysleli, že umím a já byla strašně hrdá. Dovedla jsem otevřít bibli – měli jsme tehdy jen Kralickou – , nalistovat Žalm 23 a vzorově ho odpřednášet. (Jitka)

„Jehova jest můj pastýř, nebudu míti žádného nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mě přivodí. Duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své. Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, neboť ty se mnou jsi, prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje. Strojíš hojný stůl před obličejem mým naproti mým nepřátelům, pomazuješ olejem hlavy mé, kalich můj naléváš až oplývá. Nadto i dobrota a milosrdenství tvé následovati mne budou po všechny dny života mého, a přebývati budu v domě Jehovově za dlouhé časy.“

V šedesátých letech nebylo v socialistickém Československu moc obvyklé, aby dítě přednášelo jiné básně, než o Leninovi nebo Rudé armádě.

Vyrůstala jsem ve zbožné rodině a jsem rodičům vděčná, že mi od dětství vštěpovali lásku k Bohu a k bibli. V 17 letech jsem se dala k jejich radosti pokřtít a po následujících 23 let jsem byla vcelku bezproblémovou svědkyní Jehovovou. Žádnou závratnou kariéru jsem nikdy nedělala – byla jsem jen „věrný řaďák“, 100% poslušný a bez stínu pochybností důvěřující všem výkladům. Měla jsem spoustu kamarádů a přátel, příbuzných, a všichni jsme věřili úplně stejně a bez rozdílu, že můžeme, a brzy budeme, žít v pozemském ráji. V naší kuchyni visel typický obrázek z fotodramatu Stvoření na motivy Izajáše 11:6 o tom, že „bude bydlit lev s beránkem a pardus s kozlátkem a lvíče a krmný dobytek spolu budou a malé pacholátko je povede“. Když jsem zlobila, ukazovali mi na ten obrázek a říkali, že takové zlobivé a prolhané holčičky jako já si nebudou moci hladit lva v ráji. Časem jsem získala ke lvu odpor a nezdálo se mi, že by to byla až tak velká slast, mít ho doma a drbat ho za ušima. Žili jsme velmi chudě – naši opravdu pevně věřili, že „konec je blízko“ a že „do Armagedonu to stačí“ ať už to bylo cokoliv. Očekávání se zvlášť vystupňovalo kolem roku 1975, kdy poslední tři roky před ním se už ani v domě nic neopravovalo, nenatřely se okapy a obraz toho domu vůbec jasně napovídal, že víra v brzký obrat je neotřesitelná. V lednu 1975 jsem byla pokřtěná a ani já, ani moji rodiče jsme neviděli perspektivní pokračovat ve studiu na střední škole. Šla jsem tedy do práce.

Nepamatuji se, že bych byla nějak výrazně zklamaná, když rok 1975 přešel a Armagedon se nekonal. O 20 let později mě však pěkně nadzvedlo, když jeden cestující dozorce tvrdil, že SJ nikdy o roce 1975 neučili a nikde v literatuře se o tom nepíše. Řekla jsem mu tehdy, že jsem pamětník tehdejších událostí, a očekávání roku 1975 tedy muselo být jen nějakou kladenskou specialitou. S mými jistotami a neotřesitelnou důvěrou v organizaci SJ kromě častých ztrát paměti zakývala také bezostyšnost a lehkost s jakou se smetla ze stolu „generace, která nikdy nepomine“ (viz tiráž Probuďte se! 22.10.1995 a 8.11.1995). Ze zrušení zákazu civilní služby jsme se s manželem velmi radovali, protože on sám byl v letech 1977–1978 z důvodu odmítnutí nastoupit vojenskou službu uvězněn a neuměli jsme si představit, že bude třeba náš Kuba zavřený za to, že mu „svědomí“ nedovolí jít sloužit třeba do nemocnice. Zarazilo mě však, že v duchu poučky „když se chce, všechno jde“ byl hned po ruce biblický důkaz – Šimon z Kyrené také konal civilní službu (SV, 1.5.1996, str. 19, odst. 17).

S pár přáteli jsme si k tomu v důvěrném rozhovoru něco řekli, ale nestálo mi to za to přít se, hádat či dokonce uraženě odejít. Tady na Kladně totiž byla (a možná ještě je) parta prima lidí, dobré rodinné a přátelské svazky. Lidi se znali, navštěvovali a pomáhali si. Každý rok na vánoční volno jsme si objednali chatu v Krkonoších a 45 lidí ze sboru vyrazilo smluvním autobusem na hory. Tam jsme spolu hospodařili, vařili, vymyslelo se spousta zábavy dětem, zazpívali jsme si a zároveň pomohli lidem, kteří přestávali vánoce slavit. Ke sblížení lidí ve sboru tyto společné akce velmi prospěly. V létě jsme jezdili stanovat, na hory, na výlety, prostě znali jsme se i jinak, než ve sváteční náladě na shromáždění. Kladenská idylka na několik let pozastavila můj odchod od SJ.

Navykla jsem si pravidelně číst bibli. Z těch dob se traduje naše manželská historka, že Pepa, chtěl-li se mnou ulehnout na manželské lože, musel si proklestit cestu mými biblickými překlady. Skutečně, maximální večerní pohodičku jsem si vytvářela tím, že jsem si otevřela překlad NS, vpravo ekumenický, vlevo kralický, pro zajímavost ještě Petrů a Žilku a na stolek parafrázovaný překlad Slovo na cestu. A četla jsem a četla a porovnávala a zapisovala a najednou mi to začalo docházet – že podle Jana 5:23 svědkové „nectí Syna jako Otce“, že ten „kdo pošlapal Syna Božího a vysmíval se duchu milosti“ (Žd 10:29) dojde přísného trestu, že ať koukám, jak koukám v Janově evangeliu, 10. kap., prostě ty 3 předepsané ovčince nevidím a nevidím – jen 2 a to Židy a pohany, atd. atd. Dlužno dodat, že co se týká Ježíše Krista, měla jsem v plánu SJ obhajovat a také jsem je hájila a to vše díky jedné milé sestře, která si se mnou trpělivě dopisovala, i když mě osobně neznala.

Léta plynula a pořád to ještě nebylo na odchod. Našla jsem svoji „parketu“ a radovala Se ze vztahu s druhými, ve sboru i mimo něj. Naučila jsem se i ve službě nevést lidi k organizaci, ale k bibli a k Bohu a také mi došlo, že lepší je přijímat druhé takové jací jsou a ne je lámat do nějaké, Často nepřirozené, avšak předepsané polohy. Je mnohem příjemnější a osvobozující mluvit s druhými proto, že chci a mám o ně zájem a ne proto, že jim chci vrazit brožuru a že později budu přemýšlet, zda jsme mluvili „k věci“ 10 či 15 minut, abych si to mohla poznamenat do výkazu.

Jak je známo, „nic není utajeno, aby se to jednou nestalo zjevným“ a tak náš myšlenkový posun vedl od ortodoxního postoje k větší smířlivosti s druhými a následně k neposlušnosti jednoho z účelově prosazovaných pravidel SJ. Odmítli jsme se rozloučit s mnohaletými přáteli, kteří odešli od SJ. A tak uprostřed práce, pravidelné docházky na všechna shromáždění, pravidelného odevzdávání zpráv ze služby se to najednou zlomilo a ocitli jsme se z kola ven. Šokovaný sbor vyslechl stručné oznámení, že jsme opustili společenství SJ.

Kdyby to nebylo rozhodnutí na modlitbách, rozhodnutí s jistotou, že platí i na nás „rozhodně tě neopustím a rozhodně se tě nezřeknu“ (Žd 13:6), nebo ,je-li Bůh s námi, kdo proti nám" (Řím 8:31), bylo by to holé šílenství. Bydleli jsme v té době v domě, kde se konala shromáždění 2 kladenských sborů. Dvakrát v týdnu a prakticky celou neděli nám před okny korzovali SJ. Pokud jsme zůstali doma, od probíhajícího shromáždění nás dělila jen zeď a strop. Slyšeli jsme píseň č…, potlesk, modlitby, při výraznějším řečníkovi rezonoval strop a věděli jsme, kdo má přednášku a kdo komentář. Jsem povahově strašný nervák, nesmírně mi záleží na druhých, ustoupím v mnoha věcech a mávnu nad nimi rukou, jsou-li ohroženy vztahy. A tak pro mě ty dny a měsíce byly v duchu Žalmu 23 „cestou přes údolí stínu smrti“, ale věděla jsem, že Pastýř je se mnou, je s námi, že nás na modlitbách nese plno spolukřesťanů a že to přežijeme. Nevěděla jsem kam jít a chtěla jsem okouknout jiné křesťanské skupinky na Kladně. Dnes vím, že to není nic lehkého. V ateistickém Kladně se za dob těžby uhlí v místních dolech rozrostli právě SJ. Dnes mě někteří podezřívají, že jsem měla kontakty a připravenou cestu a proto jsem se rychle chytla. Není to pravda, neznala jsem vůbec nikoho a šla jsem do neznáma. Šla jsem s modlitbou a se strachem do maličkého sboru CB, kam chodím dosud, ač nejsem členem. Při tom náhlém přechodu ze svědkovského prostředí mě přímo fascinovala prostota a pokora, s jakou se ti neznámí lidé sešli, jak se modlili, četli si z bible a celé to obestíral takový pokoj a klid. Vůbec nepředkládali nějaké hotové nauky a předepsané názory. Často jsem slyšela: „na tu pasáž bible jsou různé náhledy, já mám takový, vy možná máte jiný“ a často jsem také slyšela pokorné „nevím“. Ztratila jsem svědkovskou pýchu pramenící z domnělého „přesného poznání“ a přiznám se, že vím, že nic nevím. Nepokládám to za úpadek, spíš naopak. Mohu říci s apoštolem Pavlem: „Vím, KOMU jsem uvěřil“ (2. Tim 1:12). Ztratila jsem jistotu přátelství svých souvěrců, už jich nemám přes 5 milionů nevím v kolika zemích, jsem vděčná, že jich mám pár a mnohem víc si vážím vztahů s nimi a toho, že spolu můžeme něco prožít. Moc nerada bych to jemné předivo lidských vztahů narušila hašteřením o jakési své „pravdy“. Nesouhlasím s každým a se vším, moje duchovní identita zůstane asi navždy poznamenaná svědkovskými myšlenkovými stereotypy, ale to vůbec neznamená, že vykopeme válečnou sekyru a že budu nad druhými a jejich způsobem uctíváni ohrnovat nos. V úvodu parafrázovaného překladu Slovo na cestu mám zatrženou velmi vystihující větičku: „Nejde ani tak o to mít pravdu, jako spíš o to, aby pravda měla nás.“

A tak si myslím, že to je. Nehledám dokonalou církev, lepší a progresivnější, lidnatější, bohatší, výkonnější, chytřejší, než jsou Svědkové Jehovovi. Nějaké to temné místo, jak říkávám „máslo na hlavě“, v minulosti, v tradici i v současné praxi mají všichni. A když nějaká církev existuje staletí, je jasné, že to máslo má větší, než moderní, pár desítek let existující náboženství.

Ale o náboženství přece vůbec nejde. Jde o Boha a o lidi. Jde o to, abychom nebyli bloudící ovce bez Pastýře. A jsem moc šťastná, že ten Pastýř z Žalmu 23, který jsem recitovala jako holčička, zůstal se mnou i přes všechno „zlobení“, které jsem kdy provedla. (Jan 10:11)

Jitka Boudníková

Původně vyšlo v časopise Setkávání 3,4/99.

Elektronickou verzi připravil Jan Janča (se svolením Setkávání).