Manipulace s myšlením II.

Můj malý pokus poukázat na manipulaci s myšlením, se týká hluboce zakořeněné představy mnoha mých vrstevníků o jednání církví v 1.polovině minulého století.

Češi opakují jeden od druhého: Církev se paktovala s Hitlerem. Opakoval jsem to po nich: Církev sepsala smlouvu (konkordát) s Hitlerem. Když jsem hledal nějaký společný příklad na manipulaci s myšlením, napadlo mne, že tuto myšlenku do mne vtloukali komunisté i Svědkové Jehovovi.  Protože obranou proti manipulaci s myšlením jsou kritické otázky, položil jsem si následující.

Nežli se do následujících výpisků (bude-li ) zájem, začtete, dovolte  malé znázornění :

Tehdejší prezident Watch Tower Society, Joseph F. Rutherford, a vedoucí kanceláře německé odbočky, Paul Balzereit, byli znepokojeni vzrůstajícím napětím v Německu. Dospěli tedy společně k rozhodnutí uspořádat kampaň a tak kancléře Hitlera, vládní úředníky a veřejnost informovat, že svědkové Jehovovi nijak neohrožují německý lid ani stát …… Někteří lidé se nyní domnívají, že berlínský sjezd v roce 1933 a „Prohlášení o skutečnostech“ byly pokusy určitých význačných svědků dát nacistické vládě najevo svou podporu a ukázat nenávist k Židům. Jejich tvrzení však nejsou pravdivá. Jsou založena na nesprávných informacích a na překroucených skutečnostech. (SJ se odvážně postavili nacistické hrůzovládě i - z časopisu Probuďte se!  z 8. července 1998) )

Málokdo z těchto obětí války mohl tušit, že události nemusely nabrat takový spád, kdyby byl v dopise Adolfu Hitlerovi (z června 1933) Rutherford, který tehdy odpočíval po sjezdu ve Švýcarsku, zdrženlivější. Sám vždy dostatečně daleko od ohniska bojů, pronáší i nadále po světě plamenné projevy a nechává je šířit ve stotisícových nákladech tiskem. Nad pokrytectvím svého vůdce a pronásledováním téměř celého světa ovšem vítězí víra tisíců svědků Jehovových, z nichž se stali novodobí mučedníci. (Svědkové Jehovovi a 2. světová válka Fialové trojúhelníky od Petra Velechovského)

(Jak těžko se hledá pravda po tolika letech. Vždy bude záležet na tom, komu ten či onen historik vlastně fandí. Na sto procent nestranného historika neznám)

Následují stručné citáty z výpisků ohledně konkordátu katolické církve v Německu s Hitlerovou vládou, které jsem si přečetl na internetu. (A jenom prosím, abyste se nenechali zlákat svým jednostranným názorem a neotiskovali v komentářích další a další komentáře, kterými byste chtěli vyhrát nad těmi, které jsem otisknul já. Spíše se, prosím, vyjadřujte k tématice manipulace s myšlením. Nejde totiž o Hitlera, ale o manipulaci s myšlením a se zažitými předsudky, které už v současnosti nemají žádný význam, protože chyby či vítězství našich předků nevedou k pokroku ale k rozškrabávání starého vředu.)

 

Dodatkem konkordátu byl tajný protokol, upravující

Církev nikdy výslovně nedoporučila žádnou vládní formu ani ji jako takovou nezavrhla. Již papež Lev XIII. prohlásil: "Není důvodu, proč by církev nesouhlasila ať již s vládou osoby jediné nebo s vládou více osob, jen když ta vláda je spravedlivá a má jako cíl obecný prospěch. Proto když zde není provinění proti spravedlnosti, nebrání se národům vytvořit si takovou ústavu, jež by byla přiměřenější buď jejich povaze nebo jejich tradicím a zvykům" (Diuturnum).

Zprvu se mnozí katolíci národně socialistickému hnutí stavěli příznivě, protože v něm neviděli žádné nebezpečí pro náboženství, nýbrž protiváhu proti sociální demokracii, jejíž moc od první světové války nadměrně vzrostla. Vskutku nacionální socialismus se teprve postupně změnil v světový názor a posléze v jakési náboženství.

Mnozí se později divili, jak mohli papež Pius XI. a státní sekretář Pacelli, kteří přece poměry v Německu dobře znali, uzavřít konkordát, ač jej vláda chápala jako politický tah a nikterak neměla v úmyslu jej plnit. Papežovo rozhodnutí jistě nebylo lehké. Ale papež nesmí odmítnout smlouvu jenom proto, že později může být porušena. Nesměl dát vládě příležitost, aby později se mohla vymlouvat: nabídli jsme ruku k smíru, ale papež nechtěl. Mimoto byla v dané chvíli určitá, třebas jen malé naděje, že národně socialistické vláda, když se jednou chopila moci, zaměří do zákonných kolejí. Říšské ústava dosud existovala a hlavou státu, která s papežem konkordát uzavírala, nebyl Hitler, nýbrž Hindenburg. Velmoci uzavíraly později smlouvy s Hitlerem, a to v době, kdy ústava byla odstraněna naděje na návrat právních poměrů se rovnala nule.  (výpisky z článku Církevní dějiny od Jaroslava Kadlece – celý článek viz níže)

Pravda, z taktických dôvodov Hitler nedával vždy najavo, kam smeruje jeho náboženská a cirkevná politika. Domnieval sa, že frazeológiou prispôsobenou okolnostiam ľahšie dosiahne spoluprácu cirkví a kresťanov oboch vyznaní s režimom a okrem toho sa s ľahkovážne nádejal, že mnohé otázky súvisiace s náboženstvom, kresťanstvom a cirkvou vyrieši sám čas, ktorý sa spolu s nacistickou vedou a propagandou postará o to, aby zomreli prirodzenou smrťou. A zjavne počítal aj s tým, že nemeckí kresťania i cirkevná hierarchia nebudú vyhľadávať otvorený konflikt s jeho režimom. No keby tak urobili, bol pripravený nerobiť z nich martýrov, ale naložiť s nimi ako s obyčajnými zločincami. To otvorene vyhlásil už v prvých rokoch svojej politickej kariéry. . Co ve skutečnosti Hitler zamýšlel je patrné z experimentu  (výpisek z článku Nacionálny socializmus a nemecký kresťanský odboj od - Prof. PhDr. Pavol Petruf, DrSc.)

Zatímco z hlediska Hitlera a nacistů se uzavření konkordátu jeví jako jednoznačně podařený krok, splnil jeho očekávání, z pohledu katolické církve čas ukázal, že konkordát byl (při zaostření na období nacistické vlády) možná omylem, neboť nacistické Německo jej dodržovalo jen, pokud se mu to hodilo (tj. zejména zpočátku, kdy Hitler ještě hodlal předstírat, že je rozumný a dá se s ním jednat). Pacelli ještě jako státní sekretář vznesl 55 protestů proti závažným porušením konkordátu. Jednalo se zejména o článek 31, a jej porušující zásahy státní správy proti katolickým spolkům a katolickému školství a konkrétní perzekuce konkrétních katolických představitelů.

 

 Můj názor: Každý den jsme vystavováni manipulaci s myšlením (media, reklamy, knihy, názory druhých) je jenom na nás, zda zůstaneme střízliví ve svém kritickém myšlení. Určitě to nejde na sto procent. Kdo si myslí, že je nestranný, je dle mého názoru buď hloupý a nebo je fanatik. Otevřeně přiznávám, že jsem napsal oba blogy o manipulaci s myšlením s tímto záměrem: připomenout členům NSSJ, že existují i jiné názory na stejné události a není dobré jim nenaslouchat nebo je vytěsňovat ze života. Přál bych si, aby si uvědomili, že ani to, že byli současníky některých událostí je neopravňuje udělat si na ně jednostranný názor, jenom ze svého úhlu pohledu. Kolem žijí i jiní lidé, které Bůh také miluje i když o událostech hovoří z jiného úhlu pohledu. Na druhou stranu chápu, že snažší je kriticky nemyslet a nechat se vést druhými. Nakonec, já jsem úplně stejný jako mnozí kolem mne a jsem nyní po mnoha letech hledání naprosto spokojený s tím kam jsem s Boží pomocí směl dojít. A asi jsem už dost unavený na to abych stále dokola diskutoval o pravdě, místo abych si pokojně užival tu jedinou nejdůležitější. Totiž že Kristus byl živý v minulém století a je živý i dnes. Nesoudí nás podle našich skutků, ale podle víry. A tak ani tento soukromý, osobní příspěvek není jistě nestranný. Neskromně si však myslím, že moje upřímnost a moje jistota, že Kristus nás má rád takové jací  právě v tuto chvíli jsme, nahradí ostatní nedostatky této úvahy.

 

________________________________________________________

NÁSLEDUJÍ RŮZNÉ VÝPISKY Z INTERNETU

 

Církev a státní totalismus

Fašismus.
Církev nikdy výslovně nedoporučila žádnou vládní formu ani ji jako takovou nezavrhla. Již papež Lev XIII. prohlásil: "Není důvodu, proč by církev nesouhlasila ať již s vládou osoby jediné nebo s vládou více osob, jen když ta vláda je spravedlivá a má jako cíl obecný prospěch. Proto když zde není provinění proti spravedlnosti, nebrání se národům vytvořit si takovou ústavu, jež by byla přiměřenější buď jejich povaze nebo jejich tradicím a zvykům" (Diuturnum). Proto církev neodsoudila ani diktaturu Mussoliniho a naopak dovedla ocenit dobrodiní některých jejích sociálních reforem. Přitom však nemohla ani zavírat oči nad hlavními zásadami, jimiž se nový režim řídil, ani nad důsledky, k nimž neodvratně směřoval, a rozhodně obhajovala své práva proti jeho totalitním nárokům.

Poukázali jsme již na to, že fašistický režim zaujal k církvi přátelštěji stanovisko, oceňuje v ni především významný nacionální kulturní faktor. Nechtěl se však smířit s existencí takových institucí, jako byla italské katolická akce, zejména katolické spolky mládeže, protože veškerou výchovu mládeže si vyhradil pro sebe. Jádrem a smyslem této fašistické výchovy byl jednak divoký bellicismus, záměrné probouzení válečného ducha a válečných ctností za účelem vedení brzké a vítězné války, jednak bezvýhradné obětování veškeré energie službě vlasti bez ohledu na jakékoliv jiné povinnosti a jakákoliv jiná práva. Bellicismus a totalismus byly vepsány v samu podstatu fašismu. Církev, poselkyně míru a ochránkyně práva božského i přirozeného, nemohla ovšem podepsat ani první ani druhou z těchto zásad.

Pius XI. však byl trpělivý a chtěje ušetřit Itálii krize, jež by byla prospěla pouze revolučním silám, ujednal r. 1929 s Mussolinim úmluvy lateránské a italský konkordát. Fašismus samotný zatím neodsoudil, ponechávaje mu čas, aby revidoval své omyly. Místo toho však fašisté dva roky po uzavření dohody obsadili shromaždiště italské katolické mládeže a hrozili i záborem církevního majetku. Tu již Pius XI. neváhal a encyklikou Non abbiamo bisogno z 29. června 1931 rozhodně odsoudil totalitní pojetí práva a státu. Mussolini se sice zdržel další akce proti církvi, ale vzájemný poměr již nikdy nebyl dobrý.

Když se evropský horizont začal kalit a věštil brzkou válku, volal Pius XI. ve své výroční allokuci na poplach: "Chtějí-li opravdu mír, my voláme mír, my žehnáme míru, my si přejeme mír, my se modlíme za mír. Je-li však někdo, kdo dával přednost válce před mírem, máme jinou modlitbu, která - běda - se stane povinností a my budeme muset prosit Boha: "Dissipa gentes, quae belle volunt" - "Rozptyl národy, které chtějí válku". Tím již předem papež vyslovil svůj soud nad krvavou okupací Habeše Itálií, k níž záhy potom došlo. Nové komplikace nastaly r. 1938, když v důsledku uzavření paktu s Německem (osa Berlín-Řím) pronikla do Itálie rasistická propaganda. Fašistické zákonodárství rušilo a prohlašovalo za neplatné manželství mezi "árijci" a "neárijci" a tím rušilo konkordát r. 1929. Svatá Stolice znovu protestovala a jenom díky prostředkování krále Viktora Emanuela III. nedošlo k nejhoršímu, a učenliví fašističtí žáci německých nacistů podstatně zmírnili své přehnané požadavky.

Nacismus
Mnohem větším nebezpečím pro mír, lidskou svobodu i pro církev byl dobyvačný kořistnický nacionální socialismus Adolfa Hitlera, Zprvu se mnozí katolíci národně socialistickému hnutí stavěli příznivě, protože v něm neviděli žádné nebezpečí pro náboženství, nýbrž protiváhu proti sociální demokracii, jejíž moc od první světové války nadměrně vzrostla. Vskutku nacionální socialismus se teprve postupně změnil v světový názor a posléze v jakési náboženství. Spojily se v něm jedno propaganda, již brzy po skončení první světové války zahájil generál Ludendorff proti "židům, jezuitům a zednářům", pseudovědecké, zvláště pseudohistorické útoky Rosenbergovy, vybrané z protikřesťanské literatury posledních desítek let (Mein Kampf), zvrácená nauka o čisté germánské rase a geopolitické teorie Haushoferovy. Živnou půdou hnutí byla obecná nespokojenost a versaillskou mírovou smlouvou a jejími důsledky. Katolíci se octli v postavení velmi obtížném, mnozí se domnívali, že by bylo přípustné aspoň částečně schvalovat politiku nacionálních socialistů a zároveň odmítat jejich světový názor. Zákazy biskupů vstupovat do strany vyvolávaly těžké konflikty svědomí.
R. 1930 začala světová hospodářské krize, nezaměstnanost a nouze, a to byla voda na mlýn straně nacionálněsocialistické, které jakožto strana nespokojených obyčejně vzrostla. Světové velmoci si toto nebezpečí neuvědomily. 30. ledna 1933 říšský prezident Hindenburg jmenoval Adolfa Hitlera říšským kancléřem a v následujících volbách do říšského sněmu získala strana 44 procent hlasů. Protože nová vláda ihned prohlásila, že chce zachovávat náboženský mír a 20. července 1933 dokonce uzavřela se Svatou Stolicí konkordát, biskupům nezbylo nežli zákaz vstupovat do strany odvolat.

Mnozí se později divili, jak mohli papež Pius XI. a státní sekretář Pacelli, kteří přece poměry v Německu dobře znali, uzavřít konkordát, ač jej vláda chápala jako politický tah a nikterak neměla v úmyslu jej plnit. Papežovo rozhodnutí jistě nebylo lehké. Ale papež nesmí odmítnout smlouvu jenom proto, že později může být porušena. Nesměl dát vládě příležitost, aby později se mohla vymlouvat: nabídli jsme ruku k smíru, ale papež nechtěl. Mimoto byla v dané chvíli určitá, třebas jen malé naděje, že národně socialistické vláda, když se jednou chopila moci, zaměří do zákonných kolejí. Říšské ústava dosud existovala a hlavou státu, která s papežem konkordát uzavírala, nebyl Hitler, nýbrž Hindenburg. Velmoci uzavíraly později smlouvy s Hitlerem, a to v době, kdy ústava byla odstraněna naděje na návrat právních poměrů se rovnala nule.

Církev v Německu se octla ve velmi svízelné situaci. Jestliže byla rozpuštěna strana centra, nezpůsobilo to škodu, protože říšský sněm stejně neměl co říci. Byly však rozpuštěny nebo "glajchšaltovány" všechny katolické organizace spolky a jejich jmění bylo ztraceno. Kláštery byly zrušeny a duchovní pod nejrůznějšími záminkami nebo i bez nich byli zatýkáni a posíláni do koncentračních borů. Počet popravených nebo jinak usmrcených kněží z let 1933-1945 není malý. Nad kázáním a vyučováním náboženství byl vykonáván přísný dohled; když se to hodilo, byly přijímány i výpovědi malých dětí. Katolické časopisy a farní věstníky, pokud se udržely, musely otiskovat tendenční články. Ve školách byly předepsány protináboženské učebnice. Stranický text otiskoval blasfemické satiry a vyzýval vystupování z církve. Aby byla podvrácena vážnost kněží a řeholníků, byly inscenovány ze účasti široké veřejnosti mravnostní procesy.

Za takových okolností papež musel promluvit a rozhodně odsoudit bezbožný a nepřirozený totalismus nacistického státu. Učinil tak 14. března 1937 encyklikou Mit brennender Sorge, jíž v lednu téhož roku na přání kardinála státního sekretáře koncipoval mnichovský kardinál Faulhaber. Zavrhl absurdní teorii "nacionálního boha", odsoudil násilné potlačování náboženského života a porušování křesťanských mravních zásad a poukázal na věrolomné překrucování, obcházení porušování konkordátu. O výzvách k vystupování z církve pravil: "Mezi mluvčím; jsou namnoze takoví, kteří svým úředním postavením chtějí vzbudit dojem, jakoby výstup z církve a s ním spojené zpronevěra Kristu Králi byly zvlášť přesvědčující formou projevu oddanosti současnému státu. Zahaleným i zjevným nátlakem, naháněním strachu a poukazováním na škody v hmotném postavení, v zaměstnání i v občanském životě jsou věrní katolíci a zvláště některé třídy katolických úředníků vystaveni tlaku, který je právě tak protiprávní jako člověka nedůstojný“.

Ani po vydání papežské encykliky se postoj nacistů k církvi nezměnil. I pronásledování církve v Německu trvalo až do skončení války. Po válce byl poražený německý stát rozdělen do dvou bloků. Západní část Německa (Spolková republika) se rychle zotavila po stránce hospodářské a vnější církevní poměry se normalizovaly. Ve vnitřním životě jsou však následky nacistického období stále citelné. Východní část Německa (Německá demokratické republika) se dostala do bloku komunistického. Tam žije katolíků poměrně málo a ohled na evangelickou většinu i na západní Německo přispěly k tomu, že katolíci zůstali celkem ušetřeni pronásledování, jež se stalo údělem jejich sousedů ve východním bloku.

Komunismus
Papež Pius XI. byl dalek toho, aby choval nepřátelské city vůči ruskému lidu. Mluvil dokonce velmi něžně i o ortodoxní ruské církvi, v jejíž sblížení s Římem nepřestával doufat: "Lidé nevědí - řekl v jedné své promluv r. 1927 - kolik cenného, dobrého, hluboce křesťanského je obsaženo v úlomcích odtržených od staré katolické víry. Kusy kamene, odlomené od zlatonosné skály jsou samy zlatonosné. Ctihodné východní křesťanstvo si zachovává takovou svatost, že si zaslouží nejen úctu, nýbrž i lásku". Ale jako nuncius ve Varšavě r. 1920 Pius XI. viděl zblízka vznik a šíření bolševického hnutí, poznal jeho propagační metody i jeho výbojnost a od té doby neustal sledovat jeho vývoj. Přesvědčil se, k jakým výbuchům nenávisti a vášně dospěl revoluční a protikřesťanský marxismus za pronásledování mexického a od prvních záchvěvů války španělské. Uvědomil si mezinárodní, univerzální ráz tohoto hnutí a cítil hrozné nebezpečí, jež znamenala materialistická ideologie pro civilizaci a pro církev. Proto neváhal dát tu formální výstrahu bez zamlčování a bez příkras: "Komunismus je svou vnitřní podstatou zvrácený, a nelze připustit, aby někdo, jemuž záleží na záchraně k křesťanské a světské kultury, mu pomáhal v jakékoliv věci. A kdyby někteří zbloudilci pracovali k vítězství komunismu ve svém státě, padnou mezi prvními jako oběť svého bludu; a čím více vynikají starobylostí a velkolepostí své křesťanské kultury ty státy, do nichž se podařilo komunismu proniknout, tím hroznějším ničitelem se tam ukáže nenávist bezbožníků". Tento svůj soud Pius XI. opřel o zorné a dokonale jasné studium hlavní marxistické výzbroje: "Nauka, kterou komunismus utajuje pod slupkou mnohdy tak šalebnou a svůdnou, má v podstatě i dnes ještě svůj základ v Marxově učení o dialektickém materialismu a o materialismu historickém; teoretikové bolševismu dělají, jakoby oni jediní správně tuto nauku vykládali. Podle ní existuje toliko jediná skutečnost, hmota se svými slepými silami, a ta vývojem se stala rostlinou, zvířetem a člověkem. Ani lidská společnost není ničím jiným než jedním z projevů a forem hmoty, které se vyvíjí zmíněným způsobem a s nezvratnou nutností směřuje za stálého zápasu sil ke konečnému vyrovnání, ke společnosti bez tříd. V takové nauce, jak zřejmo, není již místa pro Boha, není rozdílu mezi duchem a hmotou, ani mezi duší a tělem; není života duše po smrti, a proto ani naděje na věčný život. Komunisté vycházejíce dialektické stránky svého materialismu učí, že lidé mohou uspíšiti zápas, kterým svět spěje ke konečnému vyrovnání. Proto se snaží, aby třídní rozpory ve společnosti ještě více přiostřili, a třídní boj se svou nenávistností a ničením nabývá rázu křižácké výpravy ve službách pokroku lidstva. Naopak musí býti jako lidstvu nepřátelské zničeny všechny síly, ať již jsou jakékoli, které se stavějí proti těmto soustavně prováděným násilnostem".

Neexistuje nic objektivnějšího nad toto líčení, nenajdeme nic působivějšího nad tento výklad o metodách, jež vedou k nelítostnému odstranění každého odporu jež ve svém úsilí vyhladit všechny duchovní síly ženou marxismus s logikou vpravdě ďábelskou do boje proti církvi. Vyhlazení katolicismu v Sovětském svazu, likvidace sjednocené církve v Polsku a na Podkarpatské Rusi, pronásledování Církve v Jugoslávii a pak ve všech zemích za "železnou oponou" potvrdily od té doby naprostou bezpečnost diagnózy Pia XI. a ještě silněji podtrhly, že bojovný ateismus patří k samé podstatě komunismu.

Pius XI. se nedal oklamat lživostí zaujaté propagandy: "Proti přirozenému zákonu a proti jeho Tvůrci se člověk nevzpírá beztrestně: komunismus nedosáhl ani nebude moci dosáhnout svých cílů ani na poli čistě hospodářském. Je sice pravda, že v Rusku přispěl k tomu, aby lidé i statky byli vyburcováni z dlouhé po věky trvající nečinnosti a že nejrozmanitějšími prostředky, často bez svědomí používanými, se dopracoval jakéhosi hospodářského úspěchu; ale víme ze zpráv naprosto spolehlivých, i z novější doby, že skutečně ani tu nedostál svým slibům; nemluvě ani o otroctví, jež uvalil terorismus na milióny lidi. I na poli hospodářském je přece nutná jistá morálka,jistý mravní smysl pro odpovědnost, pro nějž ovšem není místa v soustavě čistě materialistické, jako je komunismus. Jako náhrada zůstává jen terorismus, jako to právě vidíme v Rusku, kde staří druhové v revoluci a v boji se navzájem popravují; terorismus, který nedovede ni zadržet zkázu mravní, a tím méně rozklad sociální struktury".

Odsuzuje komunismus, papež Pius XI. nikterak nepomýšlel na to, aby činil církev solidární se strukturou kapitalistickou, jak o tom dostatečně svědčí jeho encyklika Quadrageasimo anno. Běželo mu především o to, aby proti násilnickému kořistnickému systému obhájil nezadatelné minimum lidské důstojnosti: "Komunismus zbavuje člověka svobody, tohoto duchovního základu mravního života, odnímá lidské důstojnosti jakoukoli důstojnost a jakoukoli mravní oporu proti vzpouře slepých pudů".

Celoněmecký Říšský konkordát byl nejdůležitéjší a také nejkontroverznější z celkem 16 konkordátů a významných mezinárodních smluv, které Svatý stolec v letech 1922–1932 uzavřel.

Vyjednávání o konkordátu, který byl nakonec součástí systému čtyř navzájem se ovlivňujících konkordátů, který krom něj tvořily konkordáty s Bavorskem (1924), Pruskem (1929) a Bádenskem (1932), byla zahájena již za výmarské republiky. Svatý stolec tehdy reprezentoval Pacelli jako apoštolský nuncius v Německu, tehdy však nedošlo k dohodě, jednak pro rozšířený antikatolicismus v řadách vládních sociálních demokratů, jednak pro nestabilitu německých vlád.

Jednání byla obnovena poté, co se německým kancléřem stal Adolf Hitler. Obnovená jednání probíhala v Římě a jejich hlavními protagonisty byli kardinál státní sekretář Pacelli (pozdější papež Pius XII.), předseda německé katolické strany Zentrum Ludwig Kaas a německý vicekancléř Franz von Papen, bývalý člen strany Zentrum (vyloučen v červnu 1932).

Pro církev byl konkordát enormě důležitý, neboť Ústava Výmarské republiky dávala státu velkou moc v oblastech vzdělávání a kultury, tedy tam, kam se upíral její hlavní zájem. Potřeba konkordátu byla vnímáná o to naléhavěji, že sílila moc Hitlera a jeho nacismu, kteréžto církev považovala za nepřátele. Svatý stolec věřil, že konkordát bude štítem ukovaným z mezinárodního práva, který církev ochrání před pronásledováním, které nebude trvat dlouho, protože Hitlerova vláda nemůže dlouhodobě vydržet. Pacelli proto považoval konkordát s Německem za svůj hlavní cíl a jako zkušený diplomat s přehledem v německé problematice neváhal zasahovat do jeho přípravy a jednání o něm.

Na druhé straně Hitler byl přesvědčen, že „vhodně koncipované a prodané“ uzavření konkordátu mu poskytne mezinárodní uznání (konkordát byl první významnou mezinárodní smlouvou Hitlerovy vlády a ta ho později využila ve své propagandě) a pomůže k mocenskému vzestupu. Konkordát byl patrně vyměněn za schválení zmocňovacího zákona (dávajícího Hitlerově vládě legislativní pravomoc) a jeho součástí bylo ukončení činnosti kněží v politice (článek 32), což se ukázalo být smrtící pro stranu Zentrum (nutno dodat, že Svatý stolec nedocenil smrtící účinek kombinace tlaku nacistů a odchodu kněží z politiky a domníval se, že se ji i přes to podaří zachovat).

Po válce byla nadnesena otázka platnosti konkordátu. Spolkový ústavní soud rozhodl 26. března 1957, že konkordát je platný a je nadále součástí německého právního řádu. Zůstává tak jedinou platnou německou mezinárodní smlouvou uzavřenou Třetí říší.

Dodatkem konkordátu byl tajný protokol, upravující

Konkordát (lat. concordatum souhlas, úmluva) je mezinárodní smlouva uzavřená mezi Svatým stolcem a jiným státem, která většinou řeší práva, záležitostí a svobody vyznání pro katolickou církev v daném státě.

---