Marcela: Dopis starším sboru svědků Jehovových Praha - Radlice

Milí bratři, ráda bych Vám v tomto listě popsala, co jsem prožívala během tohoto roku a k čemu jsem se nakonec rozhodla. Pravděpodobně mne v něčem nebudete chápat nebo se mnou nebudete souhlasit, přesto však věřím, že mne kvůli tomu nebudete soudit nebo mi připisovat špatné pohnutky. Píšu tento list co nejupřímněji jako osobní vyznání mého hledání jistoty ve víře.

V posledních měsících jsem často přemýšlela o tom, na čem je skutečně postavena má víra, protože jsem nebyla spokojena se svým křesťanským životem. Na modlitbách jsem prosila Jehovu Boha o pochopení příčin mé situace. Udělala jsem si více času na čtení Bible. A právě nad Písmem jsem si stále více uvědomovala, že kvalitní víru nemohu stavět na nikom jiném než na Kristu (Kol. 2:2-9) a pochopila jsem, že mezi mnou a Kristem nemůže stát žádný člověk ani organizace. Začala jsem proto hledat způsob, jak se přiblížit k Ježíši Kristu. Toužila jsem po tom, aby se mi stal skutečným a živým Pánem a Králem a nezůstával pouze "největším člověkem, který kdy žil".

Častější čtení Božího Slova mě usvědčovalo z toho, že k našemu Spasiteli nemám osobní vztah a že pro mne není tou Skálou, na které mohu pevně stát. Stále jsem proto prosila Otce, aby mi pomohl změnit tento nepříjemný stav, aby mi pomohl přiblížit se k jeho Synu. Toto období trvalo několik měsíců a byla to pro mne těžká zkouška víry. Neustále jsem čekala odpověď na své úpěnlivé modlitby a věřila jsem, že Bůh neodvrhne nikoho, kdo k němu opravdově volá. Věřila jsem, že mi dá poznat cestu, po které mám jít (Žalm 143:8).

Bůh a Kristus mě nezklamali. Při jedné soukromé modlitbě, kdy jsem se slzami v očích prosila o pomoc, jsem dostala to, oč jsem několik měsíců prosila. Ujistili mne svým Svatým Duchem, že mě přijímají do Boží rodiny. Probudili mého ducha zpět k činnosti a k touze žít křesťanství naplno. Cítím se nyní jako zajatec Kristovy lásky (2. Kor. 5:14).

Nechci tím říci, že můj křesťanský život ve spojení s organizací svědků Jehovových, který trval téměř 20 let, byl marný. To určitě ne. Vážím si toho, že jsem díky svědkům Jehovovým mohla poznat Bibli a uvěřit v Boha. Prožila jsem i mnoho pěkných chvil při zvěstování dobré zprávy. Mnohdy jsem i vnímala vedení svatým Duchem. Nyní však, když jsem se setkala s Kristem, cítím působení svatého Ducha nejen zvnějšku ale i zevnitř a trvale. Řečeno slovy Písma: "Bůh pro svou slávu svým Duchem upevnil mého vnitřního člověka, aby Kristus skrze víru přebýval v mém srdci, a tak abych byla zakořeněna a zakotvena v lásce a mohla pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška a hloubka, poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání a dosáhnout plné míry Božích darů" (Efezským 3:16-19; 1. Korintským 13:1-3). Nyní už chápu, že bez lásky Kristovy není možné postavit víru na Skále. Mám vnitřní jistotu, že "mi Bůh dal moc stát se jeho dítětem" (Jan 1:12, 13).

Dnes jako nikdy předtím si uvědomuji velkou závažnost slov Pána Ježíše Nikodémovi: "Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího" (Jan 3:5). Pokud tomu dobře rozumím, znamená to, že znovuzrození je velmi podstatný krok ve vztahu k Bohu a Kristu i v pochopení Božího Slova. Neboť po mém znovuzrození pro mě Bible doslova ožila. Mám touhu si ji denně číst. Oslovují mě pasáže, které jsem na sebe dříve nevztahovala. Mám velkou radost, že můj duch dostává svědectví od Božího Ducha, a proto mi čtení Bible dává velkou sílu. Dostala jsem to, po čem jsem tak dlouho toužila, dostala jsem víc, než jsem si představovala.

Bůh ve mně probudil i touhu svědčit o těchto jeho darech. Začala jsem přirozeně nejdříve mezi svědky Jehovovými. Moje svědectví o setkání s Kristem však některé zneklidnilo. Byli pobouřeni, že mluvím o něčem, co svědkové Jehovovi neučí nebo co případně vztahují pouze na "vyvolené". Uvědomuji si, že mé nynější chápání Písma a svědectví svatého Ducha není v souladu s výkladem organizace svědků Jehovových a mohlo by narušovat jednotný výklad Bible prostřednictvím Strážné věže.

Jistě, bratři, chápete, že nemohu o těchto věcech mlčet. Nechci se stavět proti svědectví svatého Ducha a neměla bych čisté svědomí, kdybych nesvědčila o lásce Boha a Krista před ostatními lidmi. Modlila jsem se proto o moudrost, jak tento rozpor vyřešit, a shledala jsem jako nejrozumnější opustit (pro zachování pokoje) společenství svědků Jehovových a spojit se se sborem, kde budu moci chválit Jehovu Boha v pokoji a s čistým svědomím.

Věřte, že to pro mne není snadné rozhodnutí, protože většina mých přátel jsou svědkové Jehovovi. Neodcházím s pocitem hořkosti, ale s pokojem v srdci a s nadějí, že se naše cesty opět sjednotí skrze Ducha svatého v Ježíši Kristu. Budu se za to a za všechny svědky Jehovovy společně se svými novými bratry a sestrami ve víře modlit a Vás prosím, abyste dělali totéž. Věřím, že Jehova je mocný Bůh a že naše společné modlitby vyslyší.

Na brzké shledání se těší

Marcela Pušová, Praha, 1. 11. 1993

Původně vyšlo v publikaci: Ondřej Novotný, Za cizím však nepůjdou, 1995 (uveřejněno s laskavým svolením)

Pro web připravil Jan Janča