Milí přátelé!

Odhodlala jsem se napsat hlavně kvůli otevřené diskusi na téma "krev". Je to citlivé téma a velkou roli zde hrají osobní zkušenosti jednotlivců a rozhodně je důležité si je předávat. (Jitka)

Teprve osobní střety v konkrétních situacích se stávají jakýmsi zrcadlem, ve kterém obludnost celé záležitosti nabude viditelných tvarů. Samozřejmě, dá se taky odejít a na nehezký obraz v zrcadle zapomenout nebo se tak aspoň navenek tvářit, ale já věřím na pochody "uvnitř" a ty mohou prolomit i ledovce neproniknutelného přesvědčení.

Sílu příběhu a osobní zkušenosti používají i vydavatelé Strážné věže a čas od času zveřejní vyprávění o někom, kdo v otázce krve zachoval ryzost až do konce a nebo se mu vyplatila, zachránila mu život nebo mu pomohla od zdravotních komplikací. Pokud si škodolibě vzpomínám, přinejmenším jednou se jim to nepovedlo. Probuďte se z 22. 5. 1994 mělo na titulní straně tři dětské tváře a nadpis: "Mladí lidé, kteří dali Boha na první místo". Čtrnáctiletý Adrian, dvanáctiletá Lenae a Lisa v tom článku zemřeli jako věrní svědkové a tváří v tvář smrti odmítli přijmout transfuzi krve. Jasně si vzpomínám, že vyfasovaná hromádka časopisů na rozšiřování, která jindy rychle zmizela, zůstala nedotčena ležet na dně skříňky, několik týdnů a měsíců jsem jí překládala z rohu do rohu a nakonec skončila ve sběru papíru. Spolu s mnoha dalšími svědky jsme se tehdy shodli na tom, že ten časopis byl nerozšiřovatelný. Síla příběhů děsila i nás a netroufli jsme si vyjít s tím na ulici...

A jak to bylo se mnou? Ačkoli jsem od útlého dětství vyrůstala v izolovaném prostředí SJ, všichni mí příbuzní v celkovém počtu kolem 50ti byli věrnými svědky, můj názor na krev nebyl po celou dobu ustálený. Jako malé dítě jsem to vůbec plně nechápala. Byla jsem neduživé vyžle, často brečící nad stydnoucím jídlem a tak zákaz jíst tu ohavnou černou tlačenku, jelita a zabijačkovou černou polévku se mi zdál velmi rozumný. Vždyť nad těmi vyjmenovanými potravinami se mi zvedal žaludek, jen jsem na ně pomyslela. A s transfuzí krve? S tou to bude asi něco podobného, myslela jsem si. Vzpomínám si, jak v 70. letech se objevil český film - komedie: "Jak utopit doktora Mráčka aneb konec vodníků v Čechách". Na urážky své víry jsem byla velmi citlivá a tak mě pohoršilo, že rodina vodníků v té komedii měla stejné starosti jako my, svědkové - taky nesměli krvavou tlačenku a s otázkou transfůze krve jednoho pana vodníka nastaly typicky svědkovské trampoty...

Ve zcela jiné poloze jsem se před zrcadlem pravdy ocitla v roce 1980. To už jsem byla 1 rok vdaná, 22 létá, 5 let pokřtěná. Postoj svědků v otázce krve se mi jevil jasný, správný, biblický, křesťanský a z hlediska rizika zdraví dokonce osvícený. Svým způsobem jsem na něj byla hrdá. Avšak v lednu 1980 jsem z ničeho nic stála tváří v tvář vážnému rozhodnutí. Onemocněla mi maminka a vyšetření v nemocnici ukázalo, že krvácí do zažívacího traktu, což způsobilo těžkou anémii a je třeba transfůze krve. Chirurg jednal vstřícně, s pochopením a trpělivě. Vysvětlil mně a otci celou situaci a úpěnlivě nás prosil, abychom s ním šli za maminkou na pokoj a domluvili jsme jí, ať má rozum a krev přijme, jinak .... Jinak neví co bude do rána, protože stav červených krvinek byl katastrofálně nízký. Byla jsem úplně zmatená a zoufalá. Modlila jsem se a chápala jsem, že nemohu přistoupit ani na nabídku lékaře, že mamce nedá celou krev, ale odstředí a vyjme pouze chybějící erymasu - červené krvinky. Zhroucený otec poslal nakonec s mladým chirurgem nahoru na oddělení za mamkou mě. Ležela bleďoučká na posteli. Bibli otevřenou v 15. kap. Skutků a čekala na podporu rodiny. Lhala jsem jí tehdy do očí, řekla jsem jí, ať si tu erymasu nechá dát, že jí to pomůže, že to nic není a že to chce i táta. Musela jsem vypadat velmi zdrceně, protože lékař mi ve výtahu poděkoval a zeptal se mně, jak se potom cítím. Přesně si pamatuji svou pravdivou odpověď: "Blbě pane doktore, moc blbě." Pohladil mně a řekl, abych toho nelitovala, že jsem udělala dobrou věc, zachránila jsem mámu. ...

Není to příjemné vyprávění, věřte mi. Stojí ještě za zmínku, že o té události se u nás doma nikdy nemluvilo, zůstala jako tabu naší rodiny. Z toho samozřejmě vyplývá, že jsem se z tohoto hříchu nikdy nezodpovídala u žádného právního výboru. Ale bylo to mnohem horší, ta věc zůstala "uvnitř" a já s ní léta bojovala. Mamka tehdy přežila, přežila i v následujících 12,5 letech tři operace zhoubného nádoru, a upřímně řečeno, její život potom nebyl žádnou procházkou růžovým sadem. Kdo ví, co jsou to cytostatika, co je to chemoterapie, kdo viděl spáleniny po ozařování, kdo prožíval s nemocným strach a hrůzy rakoviny, ten mi dá za pravdu. A já se přiznám, že mockrát, opravdu mockrát za ty roky jsem připustila tu zrůdnou myšlenku, že to všechno mámino utrpení, i moje i naše - všech, kdo jsme v tom domě pod jednou střechou žili včetně dětí. byl Boží trest za moje selhání v lednu 1980. Děkuji Bohu, že už si to dneska nemyslím, ale chci tím jen říct, že oběti svědkovského učení o krvi nejsou jen nevinné děti. které zemřely na ztrátu krve. nejsou to ti chudáci, kteří ze strachu před řešením otázky krve raději nepodstoupí potřebný chirurgický operační zákrok a opět zbytečně zemřou nebo se trápí, ale jsou to také ti, kteří mají na celý život zdeformované svědomí a žijí s pocity viny, hříchu, nedostatečnosti před Bohem a to jen proto, že nedokázali potlačit lidskost a nedokázali v daném okamžiku převzít tu strašlivou zodpovědnost za život nebo smrt někoho druhého.

Na 90. léta se váží ještě 2 vzpomínky - ta první patří k Naší službě království", ve které se tehdy zevrubně probírala otázka krve a našich dětí. Vzpomínám si, jak jedna rodina se stejně starými dětmi jako máme my, iniciativně a příkladně reagovala na pokyny, že naše děti nemají ani na hřiště ani do školy, neřku-li na nějaký výlet či školu v přírodě odejít bez karty "žádnou krev". Honzík a Minka hned příště přišli a měli na krku zavěšeny v průhledných pouzdrech cedulky "žádná krev" a aby to nevypadalo tak divně a pouzdro se všestranně využilo, z druhé strany měli měsíční žákovskou jízdenku na autobus. Uvědomila jsem si hrůzu toho rodičovského rozhodnutí a s manželem jsme se shodli na tom, že podobného činu nejsme jednoduše schopni a co je horší, dokonce se za to ani nestydíme. K Honzíkovi a Mince se naštěstí v našem sboru nikdo další nepřipojil. Možná, že pohled do zrcadla pravdy vykonal své. Díky Bohu.

A na závěr chci napsat žertovnou historku, protože ač je to k nevíře i v této věci je možné se zasmát. Jakýsi šťoural od svědků šel tehdy ve své iniciativě tak daleko, že vypátral, že do některých potravin je přidáván přípravek s názvem JUWIM, který se vyrábí ze zvířecí krve a tudíž je nežádoucí jej konzumovat. Vyskytovalo se to v jogurtech, v mražených výrobcích, v sýrech, v uzeninách. Vzpomínám si na vyprávění jiných svědku, kteří ve svém domovském městě vůbec nekupovali mléčné nebo masné výrobky právě proto, že místní výrobna Juwim používala. Absurditu protijuwimového šílenství jsem si uvědomila na jednom výletě. V počtu asi 15ti jsme zastavili u venkovské samoobsluhy a šli si koupit nanuky. Rozbalili jsme si mražené pochoutky a začali je lízat a v tom jeden velmi ortodoxní bratr právě dostudoval drobounké písmo na obalu od nanuku a zjistil, že je přítomen JUWIM. Jakmile to zařval, všichni jako jeden muž jsme rozlízané nanuky odhodili do odpadkového koše, což přihlížející vesničané dost dobře nechápali a ani prodavačka nevěděla, co jsme zač, když jsme se všichni vrátili zpět do samoobsluhy a jali jsme se přehrabovat mrazící box a pátrat, zda by se nenašel nějaký bezjuwimový nanuk...

Jitka Boudníková

Původně vyšlo v časopise Setkávání 4/98.

Elektronickou verzi připravil Jan Janča (se svolením Setkávání).