Modloslužba vs. Bohoslužba

Lidé se stále nechtějí smířit se skutečností, že Bůh je neviditelný a neovladatelný. Je svrchovaný a nelze jím manipulovat. Modloslužba je snahou napasovat svou představu boha do nějaké šablony a dát mu pravidla…

Modlosužba

V kontextu Starého zákona byla modloslužba poměrně jasně definována: okolní pohanské národy sloužily modlám a falešným bohům – Baalovi, Aštoretě, Molochovi a spoustě dalších. Byly to tesané či odlévané sošky, symboly s lidskými či zvířecími rysy. Lidé je vzývali, klaněli se jim, obětovali jim ve snaze naklonit si je, získat jejich přízeň a svým způsobem je také přinutit k tomu, aby udělali, co si lidé přejí. Doufali, že některá božstva jim dají déšť a úrodu, jiná vítězství v boji, zdraví, mnoho potomstva atd. Izraelci, obklopeni pohany, byli téměř stále v pokušení si také Boha nějak zviditelnit a ztvárnit. Pod Sínajem si udělali zlaté tele. Z bronzového hada, kterého Bůh přikázal Mojžíšovi vyrobit na poušti, se také stala časem modla. Čteme, že (Chizkijáš) „odstranil posvátná návrší, rozbil posvátné sloupy, skácel posvátný kůl, na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš a jemuž až do oněch dnů Izraelci pálili kadidlo; nazvali jej Nechuštán“ (2 Kr 18:4).

Lidé se stále nechtějí smířit se skutečností, že Bůh je neviditelný a neovladatelný. Je svrchovaný a nelze jím manipulovat. Modloslužba je snahou napasovat svou představu boha do nějaké šablony a dát mu pravidla. A pak s ním obchodovat: já ti dám to a to, ty mi za to dáš to a ono. Čím větší oběť já podstoupím, tím více také očekávám od svého boha. V knize Znamení odkazující k nebi hovoří prof. Heller o lidské snaze manipulovat Bohem a říká zajímavou věc: „Mojžíš však ví, že Izraelci budou zneklidněni, poněvadž budou mít obavy, aby se jim Bůh v nějaké mezní situaci nerozplynul. Navíc (aniž si to snad uvědomují) by ho chtěli mít tak trochu v hrsti, nebo řečeno poněkud hruběji – na špagátě jako jezevčíka. Aby byl vždycky na zavolání k dispozici, ale když by jim do něčeho moc mluvil, aby ho mohli poslat pryč. Čili Boha manipulovatelného. A k tomu musí znát jeho jméno, aby ho mohli přivolat nebo odvolat.“ Okolní pohanské národy, na rozdíl od Izraele, tímto způsobem se svými bohy komunikovaly.

Víme, že neexistují žádní jiní bohové, že je jen jeden Bůh, který svou slávu nikomu nedá (Iz 42:8). Za tzv. „bohy“ se však mohou skrývat duchovní mocnosti, kterým se člověk, jenž jim slouží, otevírá a vystavuje se jejich vlivu. Viz slova apoštola Pavla: „Co tím chci říci? Že pokrm obětovaný modlám něco znamená? Nebo že modla něco znamená? Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony.“ (1K 10:19,20).

Dalo by se tedy shrnout, že modloslužba znamená uctívání falešných bohů, také snaha ovládnout pravého jediného Boha, prostě uctívání kohokoliv a čehokoliv jiného. Modloslužbou je pak také uctívání lidí, věcí, jejich soch a obrazů.

Lze hovořit o modloslužbě i v přeneseném významu. Apoštol Pavel mluví o lidech, jimž se bohem stalo břicho (Fp 3:19). A jistě se nám může stát bohem spousta dalších věcí – naše touhy, vášně, věci, kterým obětujeme tolik času a energie a které nás mají v hrsti. Můžeme být závislí na televizi, internetu… Vzpomínám si na článek v časopise, který pojednával o tom, co všechno jsou lidé schopní udělat pro své domácí mazlíčky. Byla zde zmíněna jedna žena, která řekla veterináři, že jestli jejího pejska nezachrání, skočí z okna (ta žena pochopitelně, ne pejsek). Ptejme se sami sebe, jestli věci, kterých na této zemi užíváme, slouží nám, nebo jestli jsme začali sloužit my jim.

Bohoslužba

Ve Starém zákoně najdeme případy, kdy lidé uctívali Boha jako jednotlivci, ale důraz je kladen především na uctívání ve shromáždění. Velký význam měl bohoslužebný obřad ve stanu setkávání a v chrámě. Kromě každodenních ranních a večerních obětí patřily k nejvýznamnějším událostem v židovském kalendáři slavení hodu beránka a dodržování dne smíření. Bůh tento způsob uctívání sám vyžadoval. Nespokojil se však s tím, že samotné obřady stačí. Člověk nemůže k Bohu přistupovat s postojem: já Ti dám, co chceš, a Ty mi dej pokoj. A tak se i my můžeme dostat a dostáváme do konfliktu – rozporu mezi skutky a postoji. V Izajáši je řečeno: „Panovník praví: Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem, proto i já budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem, divně, předivně. Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta“ (Iz 29:13,14). Bůh zde odsuzuje prázdnou povrchní bohoslužbu zbavenou obsahu, ale zároveň slibuje, že On sám bude jednat a sám dá řešení. Známe také podobný oddíl z 1. Samuelovy, kdy Saul svévolně obětoval a Samuel ho kárá. Říká, že „poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů“ (1S 15:22). Bohoslužba či společné uctívání Boha může mít vnější formu a řád, ale bez bázně před Bohem, bez poslušnosti a srdce poddaného Bohu se stává jen prázdným obřadem. Pavel píše Timoteovi: „…usiluj o spravedlnost, víru, lásku a pokoj s těmi, kdo vzývají Pána z čistého srdce“ (2Tm 2:22).

Ptáme-li se, jak má vypadat bohoslužba, nenajdeme v Bibli přesný návod, pokud jde o průběh shromáždění. Jistě se máme scházet k modlitbám, k slyšení Božího Slova, k Večeři Páně, tak jako se scházeli první křesťané. Pavlův „návod“ ke konání bohoslužby se nezabývá vnějšími věcmi, ale opět se týká postoje našeho srdce: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (Ř 12:1,2). Ježíš mluví o uctívání Boha v souvislosti se službou bližním (Lk 10:25nn; Mt 5:23–25). Také Jakub: „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa“ (Jk 1:27).

Ježíš také říká samařské ženě: „Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě“ (J 4:23,24). Co je to vlastně uctívání? Hebrejské „aboda“ i řecké „latreia“ původně označovalo práci otroků nebo najatých sluhů. K tomu,a by bylo možné tuto „službu“ předložit Bohu, musí jeho služebníci padnout na tvář – hebrejsky „hištahava“ nebo řecky „proskyneo“ – a tak projevit posvátnou a uctivou bázeň a údiv. O bohoslužbě (uctívání) skrze skutky a službu potřebným už jsme mluvili. Celý náš život má být bohoslužbou – tj. v první řadě nejde o nějaký obřad, ale o to, jak žijeme, mluvíme, jak se chováme a co se skrývá v našem srdci.

Uctívání Boha jako konkrétní skutek pak lze vyjádřit fyzicky – „Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil“ (Ž 95:6). Tady se nemluví o slovech, ale o pozicích těla. Podobně uctívá toho, který je na trůnu, čtyřiadvacet starců ve Zjevení (Zj 4:10). Čas před Bohem na kolenou a na tváři je nádherný. Vřele doporučuji. :)

Uctívat máme v Duchu (vedeni Duchem, v jednotě s Duchem svatým) a v pravdě (Boží slovo je pravda – J 17:17, Ježíš je pravda – J 14:6…). Uctívání náleží pouze Bohu. Když satan pokoušel Pána Ježíše na poušti a chtěl, aby se mu Ježíš klaněl, ten mu řekl: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat“ (Mt 4:10). Když se král Herodes nechal lidmi uctívat, Bible říká, že jej postihl anděl Páně za to, že si přivlastnil čest patřící Bohu, a zemřel (Sk 12:21–23).

Předmětem tohoto článku není učení o trojjediném Bohu, ale ze skutečnosti, že křesťané vyznávají jednoho Boha ve třech osobách, logicky vyplývá, že uctívají nejen Boha Otce, ale také Syna, Ježíše Krista, a Ducha svatého. V evangeliích nacházíme mnoho zmínek o tom, jak lidé padali před Ježíšem na kolena a projevovali mu úctu, která náleží jen Bohu. Ale to už je opravdu námět na jiný článek.

Kam na bohoslužbu?

Řekla bych: tam, kde se koná. Nehleďme tolik na vnější formu. Držme se toho, co o bohoslužbě a uctívání Boha říká Písmo a hledejme společenství, které usiluje se pokyny Písma držet. Hledejme shromáždění, kde lidé Boha uctívají srdcem, nejen slovy, ale i skutky, v Duchu a pravdě, s bázní před Bohem a zároveň s radostí. Hledejme společenství, které nebere na lehkou váhu varování týkající se modlářství. Vždyť Pán nám dal svého Ducha – dejme se Jím tedy vést a důvěřujme Mu, že nás povede na místo, které nám připravil.

Jana Kopová

Použitá literatura

Nový biblický slovník, Návrat domů, 1996, str. 108

Znamení odkazující k nebi, Jan Heller, Vyšehrad, 2007, str. 172–174