Muž, který řekl ne

Při setkání s Ondřejem Novotným už jsem dávno nevěřil, že jediná cesta k Bohu vede skrze "věrného a rozvážného otroka", četl jsem svobodně, co jsem chtěl a těšil se z nově získaného vztahu k Ježíši Kristu. Přesto mě ... na chvíli naplnil zvláštní pocit, že se dopouštím něčeho nepatřičného, zakázaného a škodlivého. (Rozhovor)

Přesto mě v té tiché ulici na rozhraní Košíř, Radlic a Smíchova na chvíli naplnil zvláštní pocit, že se dopouštím něčeho nepatřičného, zakázaného a škodlivého.

Věřím, že podobný pocit, jakýsi imaginární strach z lidí, kteří opustili organizaci zůstává v mnohých z nás. Není k tomu důvod. Avšak jednou z metod, jak obrátit pozornost od vlastních problémů, je vytvořit pocit ohrožení z vnějška. Ideologický zájem organizace proto velí: nestýkat se! nezdravit! NEBEZPEČÍ! Záleží na každém z nás, jestli tomuto strachu podlehneme a otupíme vlastní rozlišovací schopnost - svědomí.

Rozhodl jsi se spolupracovat na vydávání časopisu SETKÁVÁNÍ. Nevadí ti, že tak dáváš zbraň do rukou lidem, kteří si myslí, že chceš svědkům Jehovovým škodit?

Organizace, která není zvyklá na dialog, pasuje každého, kdo vyjadřuje odlišné názory, do role nepřítele a někteří lidé zřejmě nejsou schopni přemýšlet jiným způsobem. Chtěl bych tento časopis podpořit, protože, ačkoliv se to může zdát paradoxní, mám svědky Jehovovy opravdu rád. Svědkové žijí v prostředí, kde má láska tuto podmínku: se vším souhlasit, vše poslouchat, všemu být věrný. Příklad manželství však naznačuje, že láska naopak někdy vyžaduje, aby ses proti něčemu postavil, něco korigoval, řekl, že s něčím nesouhlasíš a představuješ si věci jinak. Jestli toho nejsi schopen, je otázka zda je to skutečně láska nebo jen slepá poslušnost. Láska vyžaduje schopnost umět v určité chvíli říci i NE. Pokud je citelné, že člověk má pro nesouhlas dobré pohnutky, tak to jeho lásku nediskvalifíkuje. Ti, se kterými nesouhlasí to nemusí brát jako ohrožení, ale jako příspěvek k hledání cesty.

Další důvod, proč vítám práci s časopisem je možnost povzbudit diskuzi alespoň s těmi, kteří chtějí přemýšlet a také možnost informovat veřejnost. Souvisí s tím otázka svobody. Svoboda znamená mít možnost volby, možnost znát i stinné stránky názoru. Když svědek přichází ke dveřím mluví v svědkovských superlativech - jak to bude vypadat v ráji, co všechno se člověku nabízí ... Kdyby začal obráceně, tedy co všechno by člověk nemohl - slavit narozeniny, Vánoce, svátky, dát krevní převod svému dítěti, vyjadřovat se svobodně na shromážděních - lidé by zřejmě reagovali úplně jinak, než jak reagují na poskakuící jelínky a veverky. Když jsem odcházel z organizace, mluvil jsem s desítkami svědků a moje svědectví o nich je, že jsou to lidé hledající. Někteří vyjadřovali názory jako: "Kdybych věděl kam, odejdu hned." "Po pravdě stále toužím a přerostou-li věci určitou hranici, půjdu." Ti lidé se na to dívají jako na vývojovou fázi svého života, ve které poznali svědky a ti jim něco dali. Cítí zřetelně mantinely v dané věci a nechápou své členství jako nutné a trvalé zlo. Informace od někoho, kdo si již vyzkoušel mantinely překročit mohou ukázat, na co je dobré být připraven. Když totiž opouštíte něco, čemu věnujete podstatnou část života, mohou být pocity spojené s odchodem velmi bolestivé, ale lze je překonat.

Mnoho lidí se na tebe dívá negativně, protože mají v živé paměti tvoje vystoupení v TABU. Co mělo být cílem tvé účasti v tomto pořadu?

Já sám jsem prošel obdobím tzv. "příkladnosti" a každého, kdo si dovolil říci něco proti svědkům jsem hodnotil velmi negativně. V určité době bych nereagoval jinak. A odsoudil bych každého, kdo veřejně hovoří o věcech, které jsem zvyklý prožívat tak nějak komorně, jako "odpadlíka". Když s něčím nesouhlasím, je snadné napadnout morální stránku věci. Když farizeové napadali Ježíše, jejich častou argumentací bylo: podívejte, vždyť jí s hříšníky, prostitutkami a celníky. Hledali záminku, aby deklasovali sílu Ježíšových myšlenek. Já sám jsem tehdy netušil, že se ocitnu v prostředí homosexuálů a prostitutek, ale byla to určitá daň mé nezkušenosti a tomu, že jsem vlastně nevěděl, co to je pořad TABU, protože jsem ho nikdy předtím neviděl. Ve chvíli, kdy mě začaly věci docházet bylo pozdě. Když mi pan Šmucler řekl, že jejich diváci moc nepřemýšlejí, že NOVA je komerční televize a budou chtít akční příběhy, řekl jsem, že jdu domů. Na svých požadavcích nakonec netrval, ale ani potom to nebylo podle mých představ.

Ale diváci z řad svědků by stejně zareagovali negativně, bez ohledu na to, co nebo jak říkám, protože jsou vnitřně připraveni odsoudit cokoliv co bude vyjádřeno jinak než to chtějí slyšet... Díky Bohu, nereagovali všichni stejně.

... někdo má v mysli pevnost na jejíž bráně je napsáno NAUKOVÁ PRAVDA a cítí potřebu ji za každou cenu hájit. Nepřipouští, že by se mohl mýlit a bude bojovat do posledního dechu i

když dobře ví, jak snadné je pro lidi, které poslouchá, změnit to čemu často dlouhá léta věřil...

... není to nic nového. V dějinách byli různá libri prohibiti či nihil obstat. Lidé, kteří chtěli vládnout, vždy cítili nebezpečí volného výběru informací a uměli vytvořit patřičný tlak, kterým dokázali lidi ochromit. Ve středověku fyzicky, dnes třeba psychicky. Strach člověka ovládal, a on sám si prováděl vnitřní cenzuru toho, co si má nebo nemá myslet.

Jak jsi prožíval dobu od chvíle, kdy tvůj vnitřní hlas poprvé řekl NE?

Když jsem začal studovat Bibli se svědky, nechápal jsem, proč si o některých místech mám myslet, že nejsou napsána pro mě. Několikrát jsem se na to ptal, ale odpověď byla vyhýbavá. Vzpomínám si třeba na Matouše 11:28: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout." V učení svědků je Ježíšův, na tebe namířený hlas, stále ohýbán někam jinam. Časem jsem v té věci sám sebe zneutralizoval. To jsou takové zárodky svědčící o tom, že se v tobě umrtvuje přirozené chápání věcí.

Pak přišlo dlouhé období, ve kterém jsem nic kritického nevnímal - období totální identifikace s organizací, kdy jsem byl ochoten za ni doslova zemřít. Ale potom jsem začal vidět rozdíly v tom, co o sobě mnozí říkali a jak skutečně žili. Bylo to jasnější v období, kdy jsem se oženil s Janou. V manželství člověk nemůže hrát jaký by chtěl být, jeho druh prostě vidí jaký je. Začal jsem být přirozenější a citlivější na lidskou opravdovost a začalo ke mně doléhat množství věcí, které svědkové před okolím dovedně maskují, ten dvojí život mnohých z nich. Další kapkou bylo, když jsem byl jmenován starším sboru a mohl trochu více vidět do života lidí. Najednou vidíš, že svědkové vůbec nejsou jiní než ostatní lidé. Ptal jsem se: máme právo kritizovat ostatní, když mezi sebou prožíváme ty samé věci? Zpočátku jsem přijal vysvětlovači kodex, že pokud to tak vidím, je to moje osobní věc daná malým výkonem ve službě a podobně, ale později se to vynořilo znovu a já cítil, že kdybych připustil, že se jedná o chybu systému a ne o chybu nazírání na něj, otřáslo by to mojí důvěrou v systém samotný. Co bych si počal? Přece jenom žiješ v souřadnicích, která jsi si za ta léta vytvořil. Pochybnost vyvolá otřes. V té době jsem nevěděl zdali tím otřesem chci projít. Pak jsem se začal radit s lidmi, ke kterým jsem měl důvěru a zjistil, že oni mají ty samé pocity i s tou nejistotou. To mě povzbudilo neudělat krok zpět. Věděl jsem, že to není můj subjektivní pohled.

Co tvá práce staršího ve sboru?

Tehdy jsme jako starší chtěli vést lidi k tomu, aby věci dělali, protože sami chtějí. Chtěli jsme spíš dát prostor, než nabídnout vyježděnou dráhu. Vzniklo rok a půl trvající období, kdy bylo radostí chodit do sboru. Změnila se intenzita vzájemně prožívaných vztahů a lidem spolu bylo dobře. Konaly se pikniky a jiné akce.

Jednou přišli za Otou Starým dvě sestry ze Suchdola, které byly na našem shromáždění a s vyvalenýma očima říkaly: "Bratře, tam se dějí hrozné věci! Představ si, že oni tam o Strážné věži diskutují!" Ona to nebyla diskuze v pravém slova smyslu, ale občas se stávalo, že někdo řekl, že jeho názor je jiný. My jsme ho nevyvedli ze sálu, ale brali jsme to tak, že o tom chceme přemýšlet.

Přesto jsi se časem začal cítit jakoby na jiné lodi...

... ano. Jednou jsme s manžely Černými a Ettlovými uspořádali posezení, na kterém měl být i Ondřej Kadlec vracející se právě ze Školy dodatečného služebního vzdělávání v Anglii. Všichni na té zahradě jsme k němu měli upřímný a přátelský vztah, ale toho odpoledne se stalo něco zvláštního, co ten vztah narušilo. Ondřej barvitě líčil, jak tam prožíval určité věci a některé byly zarážející. Moje dřívější představa byla, že cokoliv na nějaké úrovni nade mnou je vyšší duchovní stupeň, místo kde se odehrávají silnější duchovní zážitky a lidé jsou k Bohu blíž. Ondřej popisoval, že během týdne v Manchesteru probrali systémem otázka - odpověď knihy Organizováni a Dávejte pozor sami na sebe a na celé stádo. Lektor tam s nimi nacvičil takovou prapodivnou hru. Když se jich zeptal na nějakou modelovou situaci a oni neodpověděli v duchu toho, co se naučili z učebnic, lektor, podle vyprávění Ondřeje Kadlece, zvedl ruku, a všichni společně sborem hlasitě recitovali: "Nejděte nad to, co je psáno." Ondřej to sice vyprávěl docela humorně, ale mně zatrnulo, protože to nebylo myšleno nad to, co je napsáno v Bibli, ale v příručkách Strážné věže. Vanul z toho všeho duch, že organizační opatření stojí výše než Boží slovo.

Druhá hrozná věc byla, když Ondřej s určitým smutkem v hlase říkal, že se několikrát denně setkával s výzvou: "Musíte být muži organizace". Říkal, že když večer usínal a modlil se nebo přemýšlel, ptal se sám sebe: "Ondřeji, jseš tady na správném místě? Je to to, co jsi chtěl? To, co jsi si v životě přál? Vždyť si chtěl být mužem Božím". A pokračoval: "V jednu chvíli jsem se rozhodl a řekl si: budu mužem organizace." V té chvíli jsme to Honza Černý a já již nevydrželi a ptali jsme se: "Jak jsi to mohl říct?! Naším přáním je být muži Boží!" Tento moment nejen pokazil celý podvečer, ale zřejmě i naznačil, jakým směrem se Ondřej dál ubírá. Cítil jsem, že jednoho dne se naše cesty rozejdou.

Co těsně předcházelo tvému rozhodnutí odejít?

V té době jsem neprožíval jen spor s pojetím organizace. V mém životě se něco opravdu duchovního začalo dít. Když mi pan Šmucler řekl, že jejich diváci moc nepřemýšlejí, že NOVA je komerční televize a budou chtít akční příběhy, řekl jsem, že jdu domů.

Někdy v březnu roku 1993 jsem vedl studium Strážné věže a v jednom odstavci zazněla myšlenka, že by se manželé měli spolu modlit. Jeden zájemce se zeptal, jestli to znamená, že by se měla modlit také manželka. Otázka rozpoutala ve shromáždění vlnu zájmu a protože tehdy bylo možné o tom mluvit, zeptal jsem se na názory přítomných. Zvedl se les rukou a já dokázal rozlišit, kdo se hlásí k jakému myšlenkovému proudu. Zazněly názory ortodoxních: "Strážná věž říká ...", hlasy liberálů, kteří vyjádřili, že už to buď zkusili nebo se jim to líbí. A jeden spolustarší řekl, že Bible neříká nic ani pro, ani proti. Byla to ideální výzva k dalšímu zkoumání. Po shromáždění se vytvořila skupinka, která o tom začala mluvit a nakonec jsme se rozhodli, že se budeme, tak jak je to v knize Skutků, společně modlit. Když k tomu za týden došlo, byl to jeden z mých nejsilnějších duchovních zážitků, který jsem mezi svědky zažil. Slyšel jsem lidi, jak se nahlas upřímně modlí sami za sebe. Bylo to tak pěkné, že jsme se modlili asi hodinu a půl. A všichni plakali dojetím a silou toho okamžiku. Vznikla z toho taková tradice, že jsme se každou neděli po shromáždění scházeli, modlili se a zpívali.

Počáteční touha po modlitbě přerůstala v to, že nám Bůh dával přemýšlet o otázkách, které jsou mezi svědky tabu: co to je milost, jak je to s ospravedlněním vírou, co to je znovuzrození - má ho možnost prožít každý nebo jen nějaká privilegovaná skupina, existují ještě dnes charizmata a jak se na ně dívat, jak je případně získat. Cítili jsme, že s námi jedná Bůh a je to úžasné. Byla jen otázka času, kdy se nad námi semknou mračna, protože jsme se rozhodli, že o tom nebudeme mlčet. Potom začaly po Praze kolovat zvěsti o tom, jak si ten ctižádostivý Novotný založil sektu a je slavný, tak jak po tom vždycky touži1. V květnu jsem byl odvolán jako starší a důvodem bylo, že nejsem zdravé mysli. Tato zdánlivě duševní diagnóza prostě vyjadřovala, že se mé myšlení nekryje s myšlením Strážné věže.

Jak se změnil tvůj pohled na Ježíše?

Stručně by se dalo říci, že v mé mysli a srdci moudrý učitel a největší člověk, který kdy žil přerostl v osobního Spasitele. Jednoho večera jsem při modlitbě jasně zažil odpuštění všech hříchů a cítil jsem, že v tom Ježíš hraje nezastupitelnou roli, že mě má rád a jeho krev tekla za všechno špatné, co jsem kdy udělal. Vztahu, který jsem k Ježíši získal bylo samozřejmě později použito proti mně - byl jsem obviněn z kacířského vyučování.

Přestal jsi věřit, že si vstup do Božího království musíš nějak vysloužit?

Ano, ale nejen to. Změnilo se opravdu hodně. Začal jsem víru prožívat silněji a opravdověji. Začal jsem cítit, že většina zakázaných míst v Bibli platí i pro mě. Také jsem polevil v některých činnostech, protože jsem si uvědomil, že je dělám pod tlakem, který vyvolává organizace.

Prožil jsi všechny tyto věci nezávisle na nějaké jiné církvi?

Ano.

Jak došlo k tvému odchodu?

Na naší dovolené v roce 1993 jsme byli spatřeni s jednou manželskou dvojicí, která nedávno opustila organizaci. Krátce potom mi jeden spřátelený bratr oznámil, že do sboru dorazila inkviziční komise s cílem obratem mě vyloučit a že se pro to udělá všechno. Byl jsem obviněn ze styku s odpadlíky. Když jsem se snažil vysvětlit, že ti se kterými jsme se setkali nejsou ničemové ve smyslu 5. kapitoly 2. Korinťanům, ani antikristové, protože ke Kristu mají naopak bližší vztah, bratr významně poklepal na Strážnou věž, kterou držel v ruce a řekl: "Vždyť víš, jak to myslíme...". V té chvíli mi bylo jasné, že se rozejdeme, protože na tomto základě se prostě sejít nemůžeme. K rozhodnutí odejít mě přiměla také registrace NSSJ. Věděl jsem, že se nechci ztotožnit s organizací, jejíž představitelé veřejně lžou. 23. října jsem odešel.

Zajímavé bylo, že i když jsem organizaci opouštěl jako znovuzrozený křesťan postihla mě na 14 dní deprese. Bylo to tím, že jsem kdysi učení Strážné věže opravdu uvěřil, neměl jsem jiné přátele než svědky a v první chvíli jsem si neuměl představit život za hranicemi organizace, ve spojení s lidmi, kteří mně byli systematicky vykreslováni jako nepřátelé. Měl jsem pocit, že jsem byl podveden. Nejdříve jsem měl pocit, že budu proti organizaci bojovat, ale pak jsem si uvědomil, že to jednak není křesťanský postoj a také vůbec nechci mít ve svém životním programu proti někomu negativně vystupovat. Později jsem byl na jednom křesťanském shromáždění, kde se mluvilo také i o svědcích a jeden bratr se mě zeptal, jestli jsem už organizaci odpustil. To byla nová myšlenka a já si uvědomil, že ne. V nejbližších dnech jsem to udělal a nahlas řekl, že pokud o těch věcech budu v budoucnu mluvit, chtěl bych umět vyzdvihnout věci, kterých si vážím, ale chci být také nesmiřitelný vůči lži.

Čeho jsi se obával, když jsi šel poprvé na jiné shromáždění?

Jedno ze slabých míst věrouky, tak jak je vyučována Strážnou věží je, že Armagedon přežijí pouze svědkové. Myslím, že ani mnozí svědkové se s touto myšlenkou nedokáží jednoznačně ztotožnit a jsou vnitřně tolerantní. Takový jsem byl i já. S některými věřícími lidmi jsem udělal již dříve dobrou zkušenost, měli hlubokou víru a byli upřímní. Nesedělo mi k povaze Boha, že by měli být zničeni. To trochu otevíralo prostor.

Nebral jsem to tak, že po svém odchodu musím ihned někam vstoupit, převléknout kabát. Nejpodstatnější není patřit církvi, ale Bohu a Ježíši Kristu. Začal jsem chápat, že Boží církev nemá fyzické, ale duchovní hranice, že vede napříč denominacemi. Potom jsme si začali mapovat křesťanské prostředí v Čechách a řadu církví jsme navštívili. Nebylo to jednoduché, protože to, na co poprvé narazíš, jsou zvyklosti a vnější projevy lidí. Jsi zvyklý to dělat jinak. Může ti to připadat zvláštní, nepříjemné, ale jsou to nepodstatné věci, které můžeš překonat. Když jsem se přes to přenesl, uviděl jsem najednou upřímnou touhu lidí žít pro Boha. A uviděl jsem mnoho krásných Božích dětí.

Náš rozhovor je u konce a já se chci zeptat na poslední otázku. Jak jste s Janou prožívali narození vašeho syna Vojtíška?

Když jsme opustili svědky, vyplavil se z nás také vzorec, že děti je lepší mít až v Božím novém světě a my začali mít silnou touhu po děťátku. Začali jsme se o to modlit a samozřejmě pro to něco dělat. Zjistili jsme, že to nejde tak snadno, jak by si člověk představoval. Ještě jsme stačili prožít poměrně dlouhý a krásný čas v Izraeli a Francii, jak jsme si také přáli, a pak přišel Vojtíšek v pravý čas. Když se Jana v říjnu 1995 dozvěděla, že je těhotná, oslavovali jsme Boha a děkovali mu. Vojtíšek se narodil v červenci a dnes je to takových 8 kilo štěstí a radosti.

Děkuji ti za rozhovor a přeji vám, aby z Vojtíška vyrostl Boží služebník, který se nebude bát říkat pravdu, věřit jí a jednat podle ní. (Ptal se Jiří Votava)

Původně vyšlo v časopise Setkávání 1/97.

Elektronickou verzi připravil Jan Janča (se svolením Setkávání).