"Neplač, odpustil jsem ti" (osobní svědectví Ondřeje)

Scházel jsem po schůdcích z řečnického pódia, z něhož jsem právě přednesl přibližně dvacetiminutový proslov k několikatisícovému shromáždění. Přistoupil ke mně jeden muž, levou rukou mě přátelsky objal, druhou poklepal na mou hlavu a prohlásil: "Ondřeji, budeš mít velké problémy, moc přemýšlíš"(*).

(*)Zřejmě tím nechtěl říci (a ani já to nechci říci), že svědkové Jehovovi vůbec nepřemýšlejí. Myslím, že spíše naopak. Ale schopnost a aktivita jejich mysli v oblasti náboženské či duchovní není orientována na hledání a poznávání, ale jen na obranu. Proto jsou asi výsledky jejich přemýšlení tak často totožné.

Na tu situaci docela rád vzpomínám, neboť ve mně probouzí otázky, na které se pokusím odpovědět. V jakém prostředí jsem to žil a v jakém světě se pohyboval, jestliže se svobodné myšlení mohlo stát velkým problémem? A skutečně se tak stalo?

Ano, stalo a vůbec toho nelituji. Díky problémům jsem poznal věci tak, jak jsou. Pojmům se vrátil obsah, slovům síla a životu smysl. Ale popořadě:

Ve svých šestnácti letech jsem se začal více zajímat o duchovní věci. Když jsem četl Nový zákon, má víra v dobrého Boha se jen prohloubila. Navštívil jsem několik církví, ale můj zájem upoutali svědkové Jehovovi. Tehdy se o nich říkalo více špatných věcí, než bylo skutečností. V tehdejších podmínkách komunistického režimu (rok 1979) se scházeli pouze v rodinách, což spolu s atmosférou pronásledování vyvolávalo pocit lidské opravdovosti a sounáležitosti. Také jejich morální standard mně byl velmi sympatický.

Po dvou letech tzv. domácího biblického studia jsem byl ve svých 19 letech pokřtěn. A tak jsem Bohu v pojetí svědků Jehovových a také organizaci vydal své síly a svůj život. Osobní problémy jsem si nepřipouštěl, případně je zaháněl nadšením a ještě plnějším vydáním práci.

Až po několika letech jsem si začal stále častěji uvědomovat, že žiji duchovně i citově na dluh. Ne z Božího ducha, ale ze svých vlastních sil.

Můj postup v organizaci byl ale strmý. Po roce od křtu jsem byl jmenován "služebním pomocníkem" a ve svých 24 letech jsem byl organizací ustanoven "starším sboru". Můj zápal pro organizaci I dílo svědků neochaboval. Být starším sboru znamená mít možnost více nahlédnout do života lidí a také trochu za kulisy organizace. Náhle jsem začal poznávat, že věci kolem mne nejsou zdaleka takové, jak to sami svědkové ve svých publikacích uvádějí a jak jsem to i já horlivě zvěstoval svému okolí. Přijal jsem ale odpovědi zkušenějších, a to mne zdánlivě uklidnilo: Jestliže má někdo nějaké problémy, je to v podstatě vždy jeho vina i málo studuje, nepravidelně čte "denní texty", nechodí řádně do kazatelské služby či vynechává shromáždění. Vzorec se mi zdál jasný a logický. Bludný kruh se zase uzavřel. Jen problémy zůstávaly. Dnes vidím, že jen milost může rozlomit ten tíživý systém světa svědků Jehovových.

Když o tom všem dnes zpětně přemýšlím, zřejmě tou největší ranou pro mou důvěru v organizaci Strážná věž jako jediný nástroj, který Bůh na Zemi používá ke konání své vůle, byla nabídka, kterou jsem dostal krátce po roce 1986. Mohl jsem pracovat ve služebním oddělení tajné centrály svědků v Československu. Že není zase tak tajná a že její představitelé spolupracují se Státní bezpečností způsobem "něco za něco" jsem začal poznávat a prožívat o něco později. Když pak byla po "revoluci" uveřejněna jména spolupracovníků StB v Necenzurovaných novinách a mezi nimi se objevila řada jmen čelných představitelů společnosti Strážná věž, ani mě to příliš nepřekvapilo. Na otázku, proč tito lidé nemají černé svědomí, předpokládám odpověď, že to vše patřilo k taktickému jednání brooklynského ústředí s vedením v této zemi, a že tedy takové jednání mělo "vyšší" schválení.

V mých představách a víře, vytvořené především díky časopisu Strážná věž, byla zmíněná práce tou nejkrásnější předností ve službě Jehovovi. Odbočky či Bétely byly systematicky vykreslovány jako "předsálí ráje", místo s tou největší koncentrací ryzích a pravých křesťanů, jimiž byli jedině svědkové Jehovovi. Čím víc jsem viděl a pozoroval, tím více se mé představy otřásaly a tím více jsem tuto víru ztrácel. Muži na předních místech organizace Strážná věž vynikali svou pracovitostí a oddaností organizaci, ale často byli duchovně prázdní a slabší a lidsky tvrdší než mnozí obyčejní svědkové.

A pochopil jsem, proč. Jednak v učení svědků nelze jaksi růst dále a samo učení z vás lepšího člověka jen tak neudělá. V mém očekávání byly betely místem, kde lidé tráví více času než kdekoliv jinde studiem Písma. (Důvěrněji jsem poznal ještě prostředí dánské odbočky ve městě Holbaek.) Opak je pravdou. Na takové věci prostě není čas ani prostor. Uspěchanost, formálnost, stres, to byly dojmy, které vytlačily mé očekávání. Vše se jakoby koncentrovalo jen na to, jak nejlépe reprodukovat to, co je předem dáno brooklynským ústředím v oblasti věroučné nebo v oblasti organizační politiky, a jak tomu co nejlépe podřídit místní poměry. Dlouho jsem si své postřehy vyčítal a myšlenky mě obvinovaly. Na jednu stranu jsem si poroučel mít názor, že to, co vidím, je výsledek mého kritického smýšlení, na druhou stranu i někteří další viděli věci podobně a já cítil, že něco ve mně nenávratně umírá.

Situace ve sboru, kde jsem sloužil jako starší, se vyvíjela radostněji. V radě starších převládli upřímní a otevření mladí muži. Vzpomínám si, že jako motto své služby jsem si stanovil myšlenku z 1. Timoteovi 1:5: "Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry". Často jsem si opakoval, že chci lidem pomáhat, aby měli při uctívání Boha radost a věci dělali proto, že sami chtějí. V tom jsme se jako rada starších poměrně shodli.

Přicházely však varovné signály. V okolních sborech měli různí lidé problémy třeba jen proto, že přestali nosit na shromáždění vázanku či si nechali narůst plnovous. Už to stačilo, aby byl takový člověk podezřelý. Ale daleko vážnějším proviněním se stávalo, když někdo řekl, co si o věcech skutečně myslí. Kdo to nezažil, ten si to jen těžko dokáže představit. Například shromáždění svědků by měla být místem, kde se lidé vyučují "pravdě". Toto vyučování se však spíše podobá prapodivné hře se zvláštními pravidly. Hledání a poznávání pravdy je redukováno na mentální přitakání názorům, které za vás již dávno někdo vymyslel. Od vás se očekává, že se s nimi již jen plně ztotožníte.

V našem sboru Praha-Radlice se situace vletech 1990-93 vyvíjela poněkud jinak. Vzpomínám si na rozhovor s jedním starším z jiného sboru, který mi vyprávěl, jak jedna žena z jejich sboru navštívila naše shromáždění a později se strachem i děsem v očích vyprávěla, že jsme "při studiu Strážné věže o látce diskutovali".

V té době bylo u nás skutečně docela běžné to, co je jinak nemožné a co je označováno za pyšný individualismus a porušování teokratického řádu. Například přednášky ve sboru si někteří starší připravovali sami jen podle Bible a předtištěné a jednotné předlohy vytištěné společností Strážná věž používali jen málo nebo vůbec ne. Programy shromáždění vedli tak, že při nich lidé mohli do určité míry říkat, co si skutečně myslí, vyvolávali přítomné křestním jménem a místo prosazovaného překladu Bible svědků (tzv. "Nového světa") veřejně používali i jiné biblické překlady. V té době jsme ve sboru pořádali také něco mezi svědky nepříliš běžného: Nejméně jednou za měsíc jsme konali tzv. "pikniky" (velmi oblíbené dobrovolné posezení u kávy a sušenek s volným programem), burzy se starým šatstvem, hudební večery apod.

Tyto naše "podniky" začaly být navštěvovány i jinými svědky z celé Prahy. Neprogramované a nekontrolované schůzky se brzy staly předmětem sporu a příčinou tvrdých zásahů ze strany vedení organizace. Krajský dozorce nám naše aktivity striktně zakázal s odůvodněním, že nejsou teokratického charakteru. A o něco později při osobním přátelském rozhovoru upřesnil, že takové akce provokují "zákonické a formální starší v jiných sborech a vyvolávají v organizaci j nepokoj". Snad právě v této době začalo o našem sboru kolovat množství lží a pomluv.

Můj osobní vývoj byl neméně dramatický. Někdy ke konci roku 1991 se stalo něco velmi podivuhodného. Vraceli jsme se s manželkou naším velmi starým autem domů, a tak jako mnohokrát, zůstali jsme na dálnici z ničeho nic stát. Vzhledem k tomu, že nejsem příliš technický typ, byla každá taková událost silným stresovým zážitkem. Manželka reagovala nezájmem, což můj pocit zoufalství jen umocňovalo. Došlo k výbuchu a nepříjemné hádce. Po opravě jsme se vraceli domů s těžkým pocitem viny a výčitek. Doma jsem odešel do svého pokojíku, zavřel za sebou dveře a s pláčem poklekl před Bohem, abych se mu omluvil a prosil o odpuštění.

Je zajímavé, že jako svědek Jehovův jsem vždy prožíval silné pocity viny a neschválení, neboť svědkové ani nevyučují a vlastně ani neznají, co znamená "mít pokoj s Bohem". Kdykoliv jsem se takto "citlivě" modlil, znovu mi přicházely na mysl všechny hříchy mého minulého života, které jen umocňovaly mé pocity nedostatečnosti a vážné pochyby o tom, zdali jsem hoden přežít Armagedon.

V modlitbě toho dne jsem řekl Bohu něco, co jsem snad nikdy takto neformuloval: "Otče, je mi jedno, že jsem starší sboru, je mi jedno, jaké mám postavení. Vnitřně jsem stále stejný. Toužím po Tobě a cítím, že jsi hodně daleko. Uvědomuji si, že jsem hříšník ne pro to, co dělám, ale pro to, čím jsem. Zbav mě prosím tohoto hříchu pro Ježíšovu prolitou krev."

Modlil jsem se ještě nějakou dobu a v určité chvíli jsem pocítil až fyzický vjem úlevy a naplnění zvláštním mírem. Pláč se změnil v radost a potěšení. Měl jsem dojem, jako bych slyšel: "Neplač. To stačí, už se tím netrap. Odpustil jsem ti"

Uvědomil jsem si, že se něco děje a že se stalo něco velmi zvláštního. Okamžitě jsem věděl, že je to nejsilnější duchovní zážitek mého života. Ale byl jsem lehce zmatený. Jak to, že jsem k tomu nepotřeboval časopis ani organizaci Strážná věž? Stalo se něco mezi mnou a Bohem. Věděl jsem také, že o tom těžko budu moci někomu říci. Je také zajímavé, že jsem si pak dokázal a stále dokáži znovu promítnout svůj minulý život se všemi jeho špatnostmi, ale již nikdy mi to nepřineslo ten záporně silný pocit zavržení a odsouzení jako kdysi.

Tehdy jsem nečetl (či jen velmi sporadicky) literaturu jiných církví a ani jsem se s nikým jiným než se svědky nestýkal. A tak jsem nedovedl pořádně klasifikovat, co se to se mnou vlastně stalo. Až později jsem si začal uvědomovat, že Bible tento zážitek popisuje jako znovuzrození.

A právě na vztahu k Bibli se můj zážitek projevil snad nejvíce. Jako svědek jsem četl Bibli s brýlemi věrouky svědků. Mnohým pasážím jsem nerozuměl, jiné jsem nečetl a některé přeskakoval, protože nebyly "pro mě, ale pouze pro malé stádo". (Myslím, že tady stojí za připomenutí Zjevení 22:18 a 19, neboť je jedno jestli někdo "ubere" doslova nebo svým výkladem.) Později mně právě tyto zapovězené pasáže o znovuzrození, odpuštění, ospravedlnění vírou, pokoji s Bohem, věčném životě a milosti přinášely nejvíce radosti. Znovu jsem v Bibli objevil takové poklady jako třeba dopis Galatským. Lahůdkou se mi stal dopis Římanům. Když jsem došel k 8. kapitole a začal číst hned první verš, bylo to úplné pohlazení: " Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši". A když jsem došel k veršům 15 a 16, poprvé v životě jsem řekl Bohu "Abba, tatínku" a jasně jsem při tom cítil, že tyto verše jsou o mně a pro mě.

Stále jsem nebyl ve styku I jinými křesťany, ale přesto jsem si začal sám uvědomovat, jak nepoctivě Strážná věž s Biblí zachází, jak vytrhává verše z jejich přirozeného kontextu a dává jim jiný smysl, jak věci překrucuje a mnohé tlumočí velmi nepřesně. Byl jsem zase zmatený. To, čemu jsem dlouhá léta důvěřoval, přestalo ukazovat správný směr.

Vnitřní konflikt začal narůstat. Viděl jsem, že důrazem na Zákon se svědkům podařilo vytvořit poměrně morální náboženství, ale že to je zároveň náboženství dobrých skutků a silné pýchy. Uvědomoval jsem si také, že není-li základním kamenem náboženství milost a osobní setkání s bezpodmínečně milujícím Bohem, bude mít takové náboženství ve svých chromozomech dánu cestu zákonictví, tvrdosti a formalismu. A to jsem začal mezi svědky Jehovovými velmi citlivě vnímat.

Byl jsem stále starším sboru, předsedajícím dozorcem, tedy v úřadu s určitou mocí a autoritou. Měl jsem pocit vnitřní svobody, ale autocenzura, tak běžná mezi svědky, konala své. Ale mohl jsem svobodně myslet (úvodní zkušenost je z té doby) a tu i tam možnost říci, co si skutečně myslím. Má nově prožívaná víra způsobila to, co jsem předtím nedokázal. Nejdříve jsem si pochybovat o organizaci svědků zakazoval, neboť jsem třásl zemí, na níž jsem stál. Nyní jsem měl odvahu pojmenovat věci pravým jménem a vyvodit z toho, že problémy nejsou ve mně, ale že jsou to problémy celého systému. Uvádím některé z problémů, které mou mysl tehdy výrazně zaměstnávaly:

• postoj jedinečnosti, výlučnosti, monopol na Boha;
• obrovská nesnášenlivost;
• pýcha a domýšlivost organizace;
• pocity: jako jedinec - zavržení, jako člen organizace - schválení
• lidé nejsou vedeni k pokání, ale k samospravedlnosti;
• organizace stojí na místě Ježíše Krista;
• chybí učení o milosti;
• falzifikace a zamlčování vlastní historie;
• absence pravdivých a pozitivních informací o jiných náboženských skupinách;
• z víry se stává ideologický mocenský nástroj;
• nepokora před Písmem - vlastní výklad je důležitější než sama Bible;
• uniformita místo jednoty;
• vlastní jistota postavená na negaci druhých;
• strach lidí vyjádřit svůj vlastní názor - autocenzura;
• neschopnost omluvit se za chyby;
• nemožnost vést konstruktivní dialog s představiteli organizace;
• "hledání" ztratilo smysl, nemá cenu klást otázky a není komu je klást.

Na rozdíl od mnoha jiných starších, kteří od problémů utíkali tím, že je zlehčovali nebo ironizovali, jsem měl touhu něco dělat. Tehdy jsem skutečně upřímně věřil tomu, že by bylo možné věroučný obsah i organizační praxi svědků Jehovových reformovat. V dubnu 1992 jsem napsal dopis vedení Společnosti Strážná věž v ČSFR, který podepsala také celá rada starších. Popisoval jsem reálný stav věcí a upozorňoval na to, že mnoho věcí je odtrženo od skutečného života, chybí zpětná vazba a začíná bujet formalismus a pokrytectví. Odpovědi jsem se nikdy nedočkal.

Upozorňuji, že jsem nechtěl z organizace odcházet ani jí jakkoliv škodit. Pouze jsem toužil po tom. aby lidé opravdu žili podle toho, o čem s takovým zanícením dokáží druhým vyprávět. Začalo mě například osobně trápit, co jsem si do té doby vlastně nepřipouštěl. Často se v kazatelské službě mluvilo o tom, jak jsme jako svědkové šťastní, jak šťastná máme manželství a děti. Když jsem se ale opravdu upřímně zamyslel, uvědomil jsem si, že šťastných lidí nebo manželství je ve skutečnosti velmi málo, úplné minimum. V neposlední řadě mně také začalo docházet, že to, čím jsou svědkové tak známi, jejich nadšená kazatelská práce, není ovocem lásky k Bohu a k lidem, ale převážně výsledkem tlaku a strachu. Překvapilo mě, kolik lidí kolem mne prožívá depresi a tísnivé pocity zavržení, protože nedělají to, co se od nich požaduje, nebo to nedělají v takové míře.(*)

(*)V tehdejší době byla velmi módní myšlenka a bludná výzva: " Jak před Bohem ospravedlníš, že nejsi průkopník?" Průkopník je v terminologu svědků ten, kdo měsíčně stráví v kazatelské službě minimálně 60 hodin. Tato pobídka zaznívala často na sjezdech, na shromážděních a tu i tam se vyskytla v publikacích svědků. Znal jsem osobně některé svědky, kteří svůj pocit viny z této pobídky zmírnili tím, že skutečně do průkopnické služby vstoupili.

Byli to však ochotni přiznat jen ve velmi důvěrném rozhovoru. Cítil jsem zcela jasně, že Zákon místo milosti nic jiného vlastně ani plodit nemůže.

Měl jsem obavy ze subjektivnosti svých postřehu, a tak jsem mluvil s každým, s kým se dalo. Většina mě přímo či nepřímo utvrzovala ve správnosti toho, co vidím. Dlouho jsem si také myslel, že vše je jaksi jen ovocem posttotalitní společnosti zde v Čechách. Překvapilo mne, když totéž bylo slyšet z úst svědků z Dánska, Německa, Rakouska nebo USA. Děsilo mě, kolik lidí to vidí a prožívá tak jako já, a přitom nevědí, jak z toho ven. Měl jsem touhu o všem otevřeně a upřímně mluvit.'Nedocházelo mi ale, že v organizacích tohoto typu se každý otevřený člověk stane časem nepohodlným a bude označen jako problém samotný.

A to se také stalo. Byl jsem dosazen do jednoduchého vzorce: "Nesouhlasíš nebo předbíháš, protože jsi pyšný a nepokorný. Tvým motivem je palčivá ctižádost a touha po sebeprosazení." Ne, nechci říci, že jsem imunní vůči pokušení lidské slávy a že jsem neudělal žádné chyby, ale zaměnit touhu po odpovědnosti za vlastní život s pýchou a ješitností, je krutý omyl. Tušil jsem, že v iluzích žít nelze. Alespoň ne dlouho.

Ve sboru jsem měl dále možnost vyučovat, ale zřejmě jsem již ztratil cit pro to, co je "povoleno", a tak jsem otevřeně mluvil o milosti či ospravedlnění z víry. Tušil jsem, že tento stav nebude trvat dlouho. Svou pozornost mi začal věnovat dlouholetý přítel a docela citlivý člověk .který je nyní koordinátorem odbočky svědků Jehovových v České republice. Nejdříve pomocí několika dopisů a později při osobním setkání mě vedl k vyznání, které zastává sám: "Není-li pro tebe organizace matkou, nemůže být pro tebe Jehova Bůh Otcem!"

Znal jsem ho jako velmi inteligentního, otevřeného a vnímavého člověka a přemýšlel jsem, co se jen mohlo stát. A vzpomněl jsem si na jednu událost asi rok starou. Tehdy jsme spolu s ním a několika dalšími přáteli seděli na naší zahradě a on nám vyprávěl své zážitky a dojmy z Manchesteru v Anglii, kde se zúčastnil semináře zvaného "Škola dodatečného služebního vzdělávání". Tento program byl určen starším a služebním pomocníkům z různých zemí.

Vyprávěl nám, jak velmi často bylo během programu slyšet: "Musíte být muži Organizace" a jak ho to překvapovalo. Vždyť po celý život toužil být "mužem Božím"! Říkal: "Je to opravdu to, co chci a po čem toužím? Přemýšlel jsem a pak jsem se rozhodl. Chci být mužem Organizace!"

Tento rozhodující moment zřejmě určil jeho další životní orientaci. Při našem rozhovoru mne však nejvíce polekalo, že již není schopen ani naslouchat a že mnohé pojmy pro něho znamenaly něco jiného než pro mne. Při dalších pohovorech jsem si uvědomoval, jak prudkou inflaci zažívají v prostředí svědků Jehovových pojmy, jako je láska, usmíření, pokoj či pravda.

Netrvalo dlouho a ve sboru se objevil krajský dozorce a oblastní dozorce s tím, že musím být okamžitě odvolán z úřadu staršího. Jako důvod bylo později uvedeno, že "nejsem zdravé mysli", což vyjadřovalo, že se myšlenkově plně neztotožňuji s názory uvedenými ve Strážné věži. Zarážející také bylo, že při setkání s těmito muži jsem nikdy nebyl dotazován na vztah k Bohu, k Ježíši Kristu nebo k Bibli. Bible zůstávala v podstatě vždy zavřená. Vše se soustředilo na jediné: Budu beze zbytku uznávat vedení prostřednictvím "věrného a rozvážného otroka"? To jsem vzhledem ke svému přesvědčení, založenému na postoji z 2. Korintským 1:24, nemohl jednoznačně vyjádřit. Více než kdy jindy mně také docházelo, jak podstatnou a zhoubnou roli v učení svědků hraje právě kult "věrného a rozvážného otroka".

Byl jsem tedy odvolán a někteří lidé ve sboru chtěli psát petici. Ještě nějakou dobu byl ve sboru cítit rozpor mezi spontánní vůlí a slabostí nově nastolených pořádků. Nakonec převládla pasivita a začal proces "normalizace". Odvrácená strana mysli, to, co George Orwell ve svém románu "1984" tak výstižně nazývá "doublethink", to, co si lidé ve skutečnosti myslí, mě naplňovalo odvahou neudělat krok zpět.

Ve sboru se vyčlenila skupina asi deseti lidí, s nimiž jsme se začali scházet ke společným modlitbám, zpěvu a čtení Písma. Za zmínku stojí také to, že jsem tyto události viděl o dva měsíce dříve ve vidění. Připojili se k nám také někteří svědkové z jiných sborů v Praze, takže se nás někdy sešlo i dvacet. Řekl jsem o našich schůzkách starším sboru a pozval je na setkání. Přesto jsem věděl, že dříve nebo později budeme označeni za "odpadlíky a sektáře". Po pár týdnech se začalo opět šířit mnoho pomluv a lží. To, že jsme již někoho vzkřísili z mrtvých nebo že všichni mluvíme jazyky, patřilo k těm nejpříjemnějším.

Během září 1993 byla společnost Strážná věž (nebo přesněji Náboženská společnost svědkové Jehovovi) na základě lživých informací v této zemi právně zaregistrována. Ačkoliv jsem stále ještě nechtěl odcházet, bylo mi jasné, že nebudu moci zůstat členem organizace, která veřejně ústy svých představitelů lže. V té době jsme však prožívali radostné chvíle a těšili jsme se z Boží milosti a požehnání. Scházeli jsme se i třikrát týdně, často od 20 hodin do 3 až do 4 do rána.Bylo nám dobře spolu a také s Pánem Ježíšem. Také proto jsme začali našim setkáním říkat "Společenství Getsemany".

Mezitím se hledal důvod, abych mohl být co nejdříve vyloučen. A také se našel. Jeden mladý muž se svou ženou, oblíbený a vážený starší sboru ve Frýdku - Místku, navštívil během léta shromáždění jedné letniční církve. Byl zasažen tím, co viděl a slyšel. O týden později, spolu se svou milou manželkou přijali Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele a opustili společenství svědků Jehovových. Potom - někdy během července jsme spolu trávili týden dovolené v Beskydech a byli jsme spolu spatřeni. Obvinili mě tedy ze styku s "odpadlíky".

Nechtěl jsem, aby moji bývalí spolustarší, jinak docela upřímní muži, měli další hřích, a tak jsem se rozhodl v říjnu 1993, po čtrnácti letech prožitých v prostředí svědků Jehovových, opustit jejich společenství. Týden po mně, po deseti letech pravidelné průkopnické služby, učinila totéž i moje žena. Pak nastala vlna dalších odchodů. Během krátké doby jsme napočítali na 50 či 60 dalších lidí nejen v Praze, ale i v jiných městech.

Myslím si, že pro svědky Jehovovy začal v České republice "čas milosti", neboť exodus svědků z organizace pokračuje. Z mého pohledu zůstávají svědkové upřímnými lidmi, kteří touží po Bohu a hledají ho. Jejich často jediným neštěstím je, že první, na koho při svém hledání Boha narazili, byli právě svědkové Jehovovi. A díky nim a jejich učení se dostali do podivné duchovní a často i sociální izolace.

Nemohu také říci, že svou minulost dnes hodnotím jen černě a negativně. Mezi svědky jsem se hodně naučil a zažil krásné chvíle lidského přátelství. Přesto však nemohu souhlasit se skupinou, kde mocná lidská organizace zastínila milující osobu Pána Ježíše Krista, kde místo plného evangelia jsou lidé nuceni učit se pouze lidským dohadům a spekulacím, kde vedení přerostlo v tvrdou nadvládu, správa věcí v byrokratickou instituci a kde bezduchá poslušnost a servilnost je vydávána za krásný příklad pokory.

V době, kdy jsme organizaci opouštěli, a nakonec i v dnešních dnech mnozí ze svědků říkají: "Kdybych věděl kam, jdu hned." Naprostá většina těch, kteří jsou dnes v "opozici" či v "disentu", nejsou žádnými nezodpovědnými nováčky, ale lidmi, kteří v organizaci prožili pět, deset nebo dvacet let svého života. Modlím se za ně a přeji jim, aby přítomnost a váha otázek pravdy, cti a lásky pro ně byla silnější než zaběhnutý životní styl, zmatek ve výchově jejich dětí či letité vztahy. Sám jsem prožil, že to rozhodně není lehké. Přesto nemám jiný návod, jiné řešení, jiné východisko a jiné vyznání: "Vím, komu jsem uvěřil" (2. Tim. 1:12). Má jistota dnes nespočívá na logicky uzavřeném učení, racionálních výkladech či souboru nějakých nauk. Ale na osobním vztahu k Pánu Ježíši, který se mnou milostivě jedná. Věřím také, že každý svědek Jehovův, kterému se dá Pán Ježíš poznat, si sám uvědomí, že organizaci svědků Jehovových nelze reformovat. Lze pouze odejít. Prostě: "za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají."

Ondřej Novotný

Původně vyšlo v publikaci: Ondřej Novotný, Za cizím však nepůjdou, 1995 (uveřejněno s laskavým svolením)

Pro web připravil Jan Janča