Nezůstaň sedět

Velkou událostí se bezpochyby stalo již druhé vydání knihy Raymonda Franze Krize svědomí. Za její opětné vydání jsem se mnohokrát modlil a dlouho ho očekával.

Jsem rád, že tentokrát vychází v renomovaném křesťanském nakladatelství Návrat. Ačkoli inflace asi spirálovitě posune cenu knihy o něco výše, přesto doufám, že nebude bránícím pletivem.

Na mysl mi přicházejí slova jednoho spisovatele: "Nejúspěšnější není takový tyranský režim, který používá sílu, aby prosadil uniformitu, nýbrž ten, který vyhladí z povědomí všechny ostatní možnosti, a tak je v jeho rámci jakákoli jiná cesta nemyslitelná". Odhlédneme-li od politického prostředí, nacházejí tato slova často živnou kyprou půdu i v prostředí náboženském. Proč se tento rys v dějinách Církve tak často opakuje? Proč i člověk vznešených ideálů a upřímných motivů tak lehce tomuto pokušení podléhá? Co vede člověka k potřebě katalogizovat poznané nebo pozorované Boží jednání, nějak zapomenout, že Bůh je suverénní a začít sobě, druhým a nakonec i Jemu samotnému předepisovat, jak jednat může a musí? Proč ty často nejrazantnější útoky proti osobnímu svědomí přicházejí od náboženských skupin, jejichž členové jsou někdy ochotni právě pro svobodu svědomí i umírat? Zjišťuji, že snadnější je otázky klást, než odpovídat. A možná, že my všichni se musíme učit, že některé odpovědi se derou na povrch jen pozvolna a časem. Přesto si myslím, že právě výše zmíněná kniha bude každé hloubavé mysli a hledajícímu srdci dobrým pomocníkem.

Kniha Krize svědomí je totiž dle mého to nejlepší, co u nás o svědcích Jehovových vyšlo. A zřejmě z několika dobrých důvodů. Jejím autorem je Raymond Franz (synovec někdejšího prezidenta organizace Strážná věž), muž, který byl do roku 1981 (celkově devět let) členem vedoucího sboru SJ v Brooklynu, muž, který je nadán poctivostí a pečlivostí při dokumentování nesplněných proroctví organizace, popisem organizační politiky a nesmlouvavostí při odhalování farizejského vedení. A to vše bez mlhoviny hněvu, nenávisti a hořkosti. Zkuste si to, psát o chybách a deformacích bez samolibosti a s úctou. Jako bývalý svědek umím obsah i styl ocenit. Ačkoliv má kniha přes 400 stran, nenašel jsem jediné místo, které by bylo v rozporu s mou vlastní zkušeností (samozřejmě v menších a českých rozměrech), neobjevil jsem jedinou informaci, pod kterou bych se nepodepsal. Svůj postoj vyjadřuje R. Franz hned v úvodní kapitole o ceně svědomí slovy:

"Máme samozřejmě možnost obklopit naše svědomí jakousi slupkou sebeuspokojení, pasivně Jít dál", chránit naše pocity před čímkoli, co by je mohlo rušit. Když se objeví otázky, místo abychom zaujali nějaký postoj, ve skutečnosti řekneme: "Teď zůstanu sedět, ostatních se to může dotknout - může jim to dokonce ublížit - ale mě se to netýká." Někteří takto mravně "vsedě" tráví celý svůj život. Ale zdá se, že když je všechno řečeno a uděláno, když se život blíží ke konci, musí ten, kdo může říci "aspoň jsem za něčím stál" cítit větší uspokojení než ten, kdo se zřídkakdy za něco postavil".

Dalším kladem knihy je, že popisované problémy, tak důvěrně známé z prostředí organizace Strážná věž, jsou popsány svěže a aktuálně tak, že, slovy autora, "to není jen bouře ve sklenici vody, velký spor v malém společenství", ale nabídka k zastavení pro každého, který se hlásí ke křesťanské víře. Kniha totiž zachycuje nebezpečí, které hrozí každému, kdo Bohem dané právo a prostor na vlastní rozhodnutí a vlastní odpovědnost svěří nějaké lidské organizaci či kněžské třídě, jež se začne stavět jako ideální či dosazený prostředník mezi člověka a Boha. Kniha je o skaliskách, které se vynoří před každým, kdo chce mít rád své učení, jméno, strukturu a zásluhy více než Boha.

Kniha je o lidech, kteří nám nastavují zrcadlo. Kdybych tuto knihu četl dříve, zcela jistě by mých uplynulých 17 let (čímž nechci říci, že jich jen lituji) vypadalo úplně jinak. Dle našeho Mistra je kritériem stromu ovoce. Z tohoto hlediska tě milý čtenáři neváhám povzbudit - obstarej si tuto knihu a připrav si košík.

Ondřej Novotný

Původně vyšlo v časopise Setkávání 2/98.

Elektronickou verzi připravil Jan Janča (se svolením Setkávání).