Nový rozměr služby

Ivoš a Daniela Sysalovi v rozmezí dvou let po svém odchodu od svědků Jehovových přijali do pěstounské péče pět dětí, z toho dvě vážně tělesně postižené. Co je k těmto zásadním změnám vedlo? (Rozhovor)

Jsou období nebo události, které život od základů změní. Někdy jsme obětí okolností, které nemůžeme ovlivnit, jindy dobrovolně a rádi učiníme rozhodnutí, jež nelze vzít zpět. IVOŠ A DANIELA SYSALOVI ještě před několika málo lety působili jako aktivní svědkové Jehovovi. Pak organizaci opustili a po svém odchodu, v rozmezí dvou let, přijali do pěstounské péče pět dětí, z toho dvě vážně tělesně postižené. O tom, co je k těmto zásadním změnám vedlo, jsme si chtěli popovídat.

Ivoši, oba jste byli ve společenství svědků mnoho let. Proč jste odešli?

Došli jsme k závěru, že svědkové Jehovovi nejsou tou jedinou pravou Boží organizací, jak o sobě prohlašují a pochopili jsme, že se mýlí v některých důležitých výkladech. My sami jsme prožili osobní zkušenost s Duchem svatým. Poznali jsme na "vlastní kůži", co to znamená být jím naplněn a přijmout jeho dary, včetně těch nadpřirozených, jako mluvení jazyky nebo proroctví. Nemohli jsme už zastávat učení organizace a tak jsme odešli.

Váš další život se radikálně změnil. Platí to i o životní motivaci?

Ivoš: Řekl bych, že ne. Od chvíle, kdy jsem uvěřil a později i spolu s Danielou, jsme usilovali sloužit Bohu tak, jak si to On přeje. Problém byl v tom, že jsme si jako svědkové ztotožnili službu s kazatelskou činností. Teprve později jsme pochopili, že Pán Bůh může dát každému člověku speciální službu, a že pro nás má připravenou službu dětem.

Bylo snadné rozpoznat, co je Boží vůle zrovna ve vašem případě, nebo jste nějakou dobu hledali, tápali?

Ivoš: Bylo nám jasné, že Bůh může povolat někoho ke službě narkomanům, bezdomovcům, k dětem v nedělní besídce, ke službě v hudební skupině při uctívání, nebo třeba jako misionáře někde ve světě. My jsme nějak automaticky očekávali, že budeme sloužit svědkům, aby i oni poznali, že existuje něco lepšího a tak jsme se orientovali tímto směrem. Ale Bůh nás zastavil a zhruba po roce nasměroval tam, kde jsme teď.

Nechcete říci něco bližšího o tom, jak vás Bůh vedl?

Daniela: Nebylo to nějakým zázračným způsobem, třeba že bychom slyšeli Boží hlas, spíše jsme oba v srdci cítili, že chceme sloužit dětem. Několik měsíců jsme se o to modlili a pak udělali první krok. Byl Bohem požehnaný, Pán nás nezastavil a tak jsme udělali další a další. Bůh mluvil do našeho srdce tak, že jsme měli shodnou touhu něco udělat a tak jsme to po modlitbách také udělali.

Do vaší rodiny přišla první Míša. Jak jste se o ní dozvěděli?

Ivoš: Díky televiznímu pořadu "Najdeme někde doma?", kde se několik dětí z dětského domova nabízelo podobným způsobem jako pejskové v pořadu "Chcete mě?" Míšenka nás zaujala, začali jsme v tom něco podnikat a do dvou měsíců jsme ji měli doma.

Tehdy téměř čtyřletá Míša měla amputovanou nožičku pod kolenem, zdeformované prstíky na rukou i na noze a rozštěp patra. Neodradilo vás její vážné postižení?

Ivoš: No, my jsme se právě moc nerozhodovali. Rozuměli jsme tomu tak, že Pán Bůh chce, abychom si ji vzali. O chápání Boží vůle se vůbec špatně mluví. Nedávali jsme Bohu žádné rouno, nějakou jasnou podmínku, kterou by buď splnil nebo nesplnil. S našima dětma to bylo většinou tak, že jsme chápali Boží vedení intuitivně, srdcem. A podle toho, jak se vyvíjely okolnosti, jsme viděli, že jdeme správným směrem. Dneska jsme moc rádi, že Míšu máme, už bychom ji nikomu nedali a i podle toho vidíme, že to tak mělo být. Asi nejzřetelnější Boží vedení jsem prožil u Pavlíka.To by byl dlouhý příběh, na který teď není čas, ale přišel k nám velmi neobvyklým způsobem. Když jsem ho viděl poprvé, cítil jsem velmi silně a zřetelně Boží dotyk a bylo mi jasné, že tenhle jedenáctiletý kluk patří do naší rodiny. To bylo v situaci, kdy nás viděl sotva pár minut a neměl ani tušení, že bychom si ho eventuelně chtěli vzít.

Daniela: Já bych chtěla říci, že skutečně věřím, že nám Pán Bůh přivedl právě ty děti, které máme. Zpočátku jsem se do té služby vrhla s obrovským nadšením a elánem, měla jsem pocit, že když jdu do toho s Pánem, půjde všechno hladce. Teď, když máme doma všech pět dětí, vidím, že všechno zdaleka hladce nejde. Vlastně si stále uvědomuji, že na to vlastní silou vůbec nestačím. Ale právě v takových chvílích, kdy mně všechno přerůstá přes hlavu, kdy se mi zdá, že ty děti vůbec nemůžeme vychovat, že sotva zvládám základní práce kolem nich, tak právě v takových chvílích vstupuje do situace Pán. Mnohokrát jsem cítila, jak mě zřetelně fyzicky nebo psychicky posiluje, jak působí na děti, jak je sám ukázňuje nebo uklidňuje, uzdravuje. A v tom vidím i povzbuzení pro ty, které srdce táhne k tomu vzít si dítě, ale bojí se, že jejich síly na to nestačí. Je to Bůh, kdo je tím velkým tátou nebo mámou a kdo toho dospělého otce nebo matku posiluje a podpírá. A ještě něco. Když si člověk říká: Nemůžu si vzít dítě, mám malý byt, nebo málo peněz, nebo už tři vlastní děti, ale srdce ho k tomu táhne, tak může. Naše zkušenost je taková, že jsme neměli byt a kolikrát ani peníze dětem na boty nebo na peřiny a na povlečení, ale Bůh dal. Dal krásný velký byt, dal hračky , dal postýlky, dal peřinky. Podnítil štědré dárce a dětem nikdy nechybělo to, co skutečně potřebovaly.

Určitě jste prožívali Boží pomoc i v překonávání fyzických handicapů dětí. Vzpomínám si, že když jsme k vám před dvěma lety na podzim přijeli, měli jste u sebe dvouletou Dášu právě čtrnáct dní. Když vám ji dávali z kojeneckého ústavu, nebylo úplně jasné, jestli bude vůbec chodit. Po těch čtrnácti dnech nejen začala chodit, ale začala i mluvit a řekla poprvé "máma".

Daniela: Ano, tak to bylo. Dáša se narodila jako nedonošená, stejně jako všechny ostatní děti s výjimkou Pavlíka. Odtud také pramení jejich postižení a opoždění. Především u Zdenečka jsme neměli vůbec jistotu, jestli bude chodit. Z ústavu jsme si ho brali jako "ležáka" a vzhledem k mozkové obrně, kterou prodělal, jím mohl také zůstat. Díky Bohu se u nás rozchodil a teď, ve čtyřech letech, začíná i pomalu mluvit.

Ivoš: Dá se říci, že Dáša už svůj skluz dohnala, má jenom lehčí srdeční vadu. Pavlík, až na problémy s uchem, je zdravý jako řípa a s Vašíkem se to vyvíjí také dobře. Samozřejmě, je opožděný, vážil okolo 800 gramů když se narodil a když jsme si ho brali v roce a půl, měl šest kilo. Ale má se k světu. Připadá mi, že v celém tom komplexu péče o děti jsou jejich tělesné vady tou menší starostí.

Co je těmi většími starostmi?

Ivoš: Samozřejmě dobře je vychovat.

Daniela: A tou největší starostí je být jim dobrým vzorem. Když se člověk stane rodičem, nemá tak ani starosti s dětmi, jako sám se sebou. Samozřejmě bych chtěla, aby mé děti byly duchovní, milovaly Ježíše, uměly dávat, byly laskavé, ale v té své rodičovské roli si uvědomuji, kolik věcí dělám sama špatně a po nich je chci. Někdy jim nejsem dobrým vzorem a to je důvod k mé skepsi.

Ale i s tím je potřeba nějak se vyrovnat a nenechat se totálně zdeptat.

Daniela: Mně osobně pomáhá, když myslím na to, že mě jako jejich mámu určil Pán a Bůh se nemýlí, ví co dělá. A jestliže dal mně tyto děti a mě těmto dětem, pak je to v dobrých rukou a já se na to spoléhám.

Dětí je pět a jistě teď nemáte tolik času věnovat se jim osobně tolik, jako kdyby bylo jedno nebo dvě. Co chcete, aby si děti z rodiny odnesly?

Ivoš: Když jsme měli jenom Míšu, často jsem si s ní maloval a modeloval, což teď opravdu nejde. Dá se říci, že přihlížím, jak děti v naší rodině "přežívají". Ale ono o to malování tolik nejde, děti potřebují především cítit, že někam patří. Potřebují prožít pocit vlastní identity a dnes už si nemyslím, že to jsou prázdná slova. Je to opravdu velký rozdíl, jestli v osmnácti letech přijde dítě do života z dětského domova a nemá se kam vrátit, nebo má svou rodinu, ví, že do ní patří a že má v ní stále své místo. Tím pádem už není tolik důležité, jestli jsou ty děti dvě, pět, deset, dvanáct nebo dvacet čtyři, což některé pěstounské rodiny mají, ale to, že všechny ty děti budou vědět, že do své rodiny patří.

Je vůbec možné vytvořit si citový vztah ke každému z tak velkého počtu dětí?

Daniela: Já můžu mluvit jen o naší situaci a musím říci, že to úplně snadné není. Někdy to trvá týdny, měsíce a možná i léta. Ale Bůh to dá.

Ivoš: Přes všechny tyto starosti si s Danielou myslíme, že přijmout jedno dítě by mohla každá křesťanská rodina. Často se holedbáme tím, jak pomáháme narkomanům, bezdomovcům, všelijakým lidem v krizových situacích a mnohdy právě tito lidé vyrostli v dětských domovech. Kdyby se před těmi dvaceti, třiceti lety našly křesťanské rodiny, které by jim nabídly domov, nemuseli by dnes řešit takové problémy.

Co když někdo necítí, že by ho k osvojení dětí Bůh povolával?

Ivoš: Každý musí zkoumat sám sebe. Chceme jen vybídnout k odvaze vzít doslova ta známá slova z Jakuba "starat se o sirotky a vdovy".

Dlužno dodat, že celý tento rozhovor se odehrával jeden zářijový pátek od půlnoci do půl druhé. Všechny naše předchozí pokusy v klidu si popovídat byly mařeny dětským pláčem. Oním narušitelem nebylo ani jedno ze Sysalovic dětí, ač by se to dalo podle počtu pravděpodobnosti očekávat, ale náš čtrnáctiměsíční Vojtíšek.

(Ptala se Jana Novotná)

Původně vyšlo v časopise Setkávání 4/97.

Elektronickou verzi připravil Jan Janča (se svolením Setkávání).