Ondřej: Zvláštní právní výbor

Vážení bratři, škoda, že tento dopis, který Vám právě teď píši, sestavuji pod tlakem času a také jaksi roztodivných událostí, které vše neblaze urychlují. Dříve než v druhé části vyjádřím své určité osobní rozhodnutí, chtěl bych se v té první alespoň zběžně dotknout některých věcí, které mě v mém myšlení a rozhodování ovlivňují.

Zatímco ono vyjádření vede k tomu, že budete muset nějak jednat, tu první část zkuste vzít jako příspěvek k určité polemice, zvažování a hledání, jestliže budete chtít. Začnu ale postupně.

Již před lety mne zaujal výrok Charlese Taze Russella, prvního prezidenta Společnosti Strážná věž:

"Nejsme požehnaný, šťastný lid? Není náš Bůh věrný? Jestliže má někdo něco lepšího, ať si to vezme. Jestliže někdo z vás někdy najde něco lepšího, doufáme, že nám to poví" (Strážná věž 15. 12. 1914, angl. str. 377-8, Strážná věž 1. 12. 1990, str. 19).

Cítím, že celkově je pasáž, z níž je uvedena tato citace, v trochu jiném smyslu, ale v uvedeném časopise novějšího data byla použita k vyjádření vztahu k poznaným pravdám organizace. V tomto duchu chci o tomto výroku také přemýšlet.

Na první poslech jsou to krásná slova zrcadlící bázeň před Bohem a pokoru, úctu k pravdě i toleranci. Takový postoj snad vyjadřuje hlubší porozumění, že pravda není v nás, v tom, co snad říkáme, vlastností věty, nýbrž nad námi. Taková pravda zůstává pravdou, i kdybychom ji popřeli. Pravda je to, co se člověku odkrývá nebo je mu odkryto, neboli bytí, které se nabízí k poznání.

Z tohoto hlediska nelze pravdu "mít" nebo "vlastnit", pravdu lze pokorně uznávat a poznávat. Z historie víme, že největším nebezpečím pro pravdu byli právě ti, kteří si mysleli, že ji mají. Míním, že výše citovaný postoj je biblický, neboť setkání člověka s Bohem nebo s jeho sdělením je setkání s něčím, co ho duchovně i mravně přesahuje a vůči čemu je potřeba být pokorný. Apoštol Pavel sibyl tohoto přesahu vědom a výstižně konstatuje "poznání je částečné" či "poznáváme z částky" (l.Kor. 13:9). Ve své lidské situaci pak potřebuji, pak vskutku potřebuji vedení právě z tohoto zdroje poznání (Jan 16:13,14).

Takto se otevřít Bohu může znamenat položit si otázku, zda jsem skutečně na té Boží cestě, a také si předem připustit, že bych na ní také nemusel být. Čím více si to připustím, tím více se otvírám a tím více na mne Bůh může působit. Tím větší jistotu pak mohu mít, že na té Boží cestě jsem. Opak otevření je zavření: já si mohu myslet, že to, co jsem doposud dělal nebo co jsem si myslel, je naprosto správné a že nic jiného nepotřebuji. Prakticky to může znamenat jakékoli další poznání odmítnout a vystavit se podivné zatuhlosti, v níž sotva mohu být Bohem nějak osloven.

Ta citovaná slova ve mně také evokují vzpomínku na historii Jednoty bratrské. V době svých začátků vysílala do všech směrů kolem Čech své představitele, aby kontaktovali souběžné duchovní proudy a přijímali korekci od těch, u nichž věřili a poznali, že jsou dál. Ano, já na nesouhlas nebo jinou běžnou praxi nemusím reagovat jako na hrozbu či osobní urážku, ale jako na příspěvek či podnět ke společnému hledání pravdy.

Skutečně stojí zato v případě nesouhlasu položit si a zvážit otázku, co vede člověka zdravé mysli a dobré vůle k odlišnému názoru. Proč to tak vidí? O co mu jde a co má na srdci? Je těžké přijít na to, proč si někdo něco myslí a jaké má motivy. Je snazší popsat, co si ten druhý myslí. A snad nejjednodušší je tomu druhému vůbec naslouchat. Je vskutku velká, velká škoda, že těžko zvládáme již to nejjednodušší. Je jen logické, že ty dvě další etapy pak ponesou deformaci té první.

Zmíněný citát je vskutku pěkný, ale jen do té míry, do které je míněn vážně a upřímně. Jestliže však přijmu postoj, že již mám a vždycky budu mít vše převyšující poznání a pravdu, pak bude skoro nemožné, abych něco jiného hodnotil jako "něco lepšího" nebo měl dokonce chuť si to "vzít". Je-li pravda něco, co se na mě jen již snáší a co nezbývá než přijmout bez vlastního aktivního přispění, lehce se stane, že již nedokáži mít chuť ani touhu ani sílu něco takového udělat. Z tak vážné a hluboké věci, jakou je hledání a poznávání a žití pravdy se pak může stát poněkud zvláštní hrana reprodukci něčího myšlení, jeho představ a názorů. Se smutkem seznávám, jak těžké by také bylo a stále je projevit povzbuzení ve smyslu Russelových slov "doufáme, že nám to řekne". Má čtrnáctiletá zkušenost svědka Jehovova vydává jiné svědectví: velmi blízký je mi povzdech Pavlovy otázky v Galatským 4:16 (EP): "Stal jsem se vám nepřítelem tím, že vám říkám (třeba i jen svou) pravdu".

Kdo ztratí schopnost jít cestou Russellovy výzvy, kdo začne mít potřebu vyjadřovat definitivní nadčasová teologická stanoviska, je předurčen k nezdaru. Čeká ho cesta mučedníka, který si bude myslet, že ho nikdo nechápe a že se všichni stali jeho nepřáteli, jestliže nepřijímají jeho pravdy. A pokud trochu nenadzvedne své hledí, čeká ho bludný kruh, neboť ty odmítavé reakce bude brát jako utvrzení o své jediné správné cestě. Ať je to v náboženském ohledu kdokoliv, čeká ho též nesnadná cesta fanatika. Jeden spisovatel to výstižně vyjádřil slovy: "fanatik je ten, kdo - aniž to chápe, - nahrazuje lásku k Bohu láskou k vlastnímu náboženství, lásku k pravdě, svobodě a spravedlnosti láskou k ideologii, doktríně či sektě, které je slíbily definitivně zajistit, lásku k lidem láskou k projektu, který tvrdí že - přirozeně jako jediný - může lidem opravdu sloužit".

Možná se má úvaha až příliš větví, a tak budu stručnější. Jestliže mám dnes vědomí "něčeho lepšího", není to negace všeho toho prožitého a předchozího. Rozhodně nechci říci, že před všechno nyní dám opačné znaménko minus. Rozhodně vděčím svědkům Jehovovým za prostředí, ve kterém jsem v tomto "antiteistickém" světě neztratil touhu po Bohu a Otci, za to, že jsem bouřlivými etapami svého lidského vývoje prošel, aniž bych vážně hřešil a ubližoval druhým, za prostředí, v němž jsem neztratil touhu po Bibli a lásku k ní, za přátelství a cenné chvíle lidské vzájemnosti. To, co dnes prožívám, vidím jako možnost jít dále a hlouběji. To "lepší" spočívá v tom, že mám jasné vědomí, že Bůh se mnou jedná přímo, nezprostředkovaně, bez filtrů a šablon.

Má dnešní jistota nestojí na nastudovaných naukách ani na emocionálních zážitcích. Má víra má základ v tom, že jsem se k Jehovovi Bohu přihlásil jako k duchovnímu Otci a jeho milovaného Syna přijal jako skutečného Pána a živého Spasitele svého života. Jestliže tedy něco opouštím, rozhodně to není Stvořitel ani Pán Ježíš. Jestliže jsem začal prožívat náboženské prostředí svědků Jehovových jako omezující a dusivé, začal jsem se přirozeně ptát jako Petr: "Pane, ke komu půjdeme?" A prožil jsem odpověď: "Ty máš slova věčného života".

Cítím, že chci u Ježíše navždy zůstat, i kdyby to znamenalo, že budu muset opustit nějakou lidskou organizaci. V poslední době mě silně oslovila 9. a 10. kapitola Římanům. Přiznám se, že jako svědek Jehovův jsem neměl příliš velkou potřebu tyto kapitoly číst. Z té 10. kapitoly byly pro mě živé verše 2., 10. a 13. Na základě těchto dvou kapitol jsem si uvědomil, v jakém náboženském prostředí se pohybuji, v jakém jsem stavu a po čem ve skutečnosti stále toužím.

Ten 2. verš z 10. kapitoly se mi často stával nástrojem, kterým jsem věřícím lidem dokazoval, že je to sice dobré, že věří a mají "horlivost pro Boha", ale bez "pravého poznání" je to jaksi jalové. Samozřejmě, že zato pravé poznání jsem dosazoval věrouku svědků Jehovových, a tak lidi soudil. Zvláštním zjištěním pro mě bylo, že tento verš vlastně znásilňuji a vytrhuji z jeho přirozeného kontextu a vlastně také ani pořádně nechápu. Jak to?

Celá 9. kapitola je Pavlovým nářkem nad Izraelem, nářkem, jehož důvod je shrnut v 31. a 32. verši: "Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl. Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků." Ano, Izrael nepochopil, že tudy cesta nevede, že Zákon mě vždy usvědčí z hříchu, než že vydá svědectví o mé spravedlnosti. Jehova Bůh nabídl řešení. Apoštol Pavel se k němu přihlásil: " Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vitou v Krista Ježíše (Gal. 2:16,17). Nebo slovy Římanům 10:4: " Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo

věří".

Myšlenka Boží milosti byla židům vzdálená, jejich cítění "něco za něco" nebo "má dáti - dal" bylo příliš silné. A to je to, o čem Pavel především mluví. Mají horlivost pro Boha, ale bez pravého poznání, bez poznání Boží spravedlnosti, založené na víře v Krista Ježíše. A jak vysvětluje dále, být ospravedlněn Bohem není nic složitého (verše 6 a 7). To slovo víry je "blízko tebe, je v tvých ústech a ve tvém srdci" (verš 8).

Dnes vidím určitou paralelu mezi Izraelem a svědky Jehovovými. Vyjádřeno slovy Římanům 2:17 a 18: "spoléhají na zákon, chlubí se Bohem a tím, že znají jeho vůli, a vyučováni zákonem dovedou rozpoznat, na čem záleží. Myslí si, že jsou vůdci slepých, světlem těch, kteří jsou ve tmách..." Díky důrazu na Boží zákon, na Boží požadavky, které jsou svaté, se organizaci svědků Jehovových podařilo vypěstovat poměrně mravné náboženství, které je stejně jako židy může izolovat od světa. Přesto se však ve výsledku stalo náboženstvím dobrých a záslužných skutků, na něž jsou svědkové Jehovovi patřičně hrdí a pyšní (srovnej Efezským 2:8,9).

A tady cítím, že je něco, s čím se musím osobně rozejít. Rozhodně vyznávám, že k víře patří skutky (Jakub 2:17) a že skutky křesťanství zcela spontánně provázejí. Nemyslím si však, že jsou samy o sobě cílem (l.Kor. 13:3), a nemyslím si, že by měly zamlžovat Boží lásku a Boží milost. Za 14 let svého života mezi svědky Jehovovými jsem poznal, jak malou roli hraje v životě svědků Boží milost (ted nemyslím verbálně, ale ve skutečnosti), a je mi smutno, když vidím, jak poměrně málo lidí je ujištěno (mají jistotu - 1. Jana 5:10 a 13) Boží láskou, odpuštěním, usmířením, ospravedlněním a naplněno pokojem.

To, co dělá křesťanství křesťanstvím, je na druhé koleji, převažují výčitky svědomí, pocity viny, deprese, obviňování, selhávání. Skutky křesťanské služby se často stávají plodem tlaku a deprimace. Pokání je často teorie k realitě samospravedlnosti a pýchy. Cítím, že touto cestou nemohu dále jít. Toužím jako apoštol Pavel kázat evangelium milosti (Skutky 20:24) a mám obavu, že tím padesátiprocentním evangeliem svědků Jehovových riskuji "prokletí" (Gal. 1:8, 9).

Na základě zmíněných skutečností a mnoha jiných důvodů, na které není místo, jsem učinil rozhodnutí, že dál nemohu uctívat Jehovu Boha a vzývat jméno našeho Pána Ježíše Krista (Skutky 9:14, l.Kor. 1:2) a sloužit jim v prostředí organizace svědků Jehovových.

Rozhodl jsem se tedy kvůli Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu opustit společenství.

Přál bych si, abyste tedy věděli, že mými motivy nejsou nějaké osobní ústrky, spory či nesrovnalosti. Již před lety jsem se vzdal představy, že lze vybudovat lepší model církve než ten, jaký byl v prvním století, to znamená církev hříšníků, kteří si překážejí a kteří se obtěžují svou nedokonalostí. Jsem si vědom, že dokonalé společenství nenajdu, a přijal jsem i myšlenku, že i to nejkrásnější společenství bude krásné jen do té chvíle, než do něj přijdu poprvé. Věřím však v "církev celníků" (Lukáš 18:9-14), kteří se vracejí do svého domu ospravedlněni, protože se setkávají s živým a milujícím Otcem.

Chci Vás na závěr ujistit, že neodcházím s lehkým srdcem. Svědky Jehovovy budu dále ve víře vnímat jako své bratry a chci Vás ujistit, že kdokoliv z nich bude mít u nás dveře vždy otevřené. Chci Vás také ujistit, že si dávám předsevzetí, že ve spojení se svědky Jehovovými nechci nikdy mluvit o věcech, které jsem nezažil a které nejsou pravdivé. A je-li to možné, a pokud záleží na Vás, prosím, postavte v sobě i v druhých hráz, kterou zabráníte pomluvám, polopravdám a lžím o mé osobě či o mé manželce.

Modlím se nad tímto dopisem a přeji Vám vedení našeho Boha.

Ondřej Novotný, Praha, 24. 10.1993

Původně vyšlo v publikaci: Ondřej Novotný, Za cizím však nepůjdou, 1995 (uveřejněno s laskavým svolením)

Pro web připravil Jan Janča