Poznání je více než vědění

"Pane, Bože našeho Pána Ježíše Krista, Otče slávy, prosím, abys mi dal ducha moudrosti a zjevení, abych tě poznal a osvíceným vnitřním zrakem viděl, k jaké naději jsi mě povolal..."

Dříve než budeš číst další řádky, učiň malý pokus. Vezmi do ruky pravítko a přilož si ho k čelu směrem dolů k srdci. Zjistíš, že vzdálenost, která odděluje tvou mysl od srdce je něco mezi 30 až 40 centimetry. Vzdálenost nijak závratná a přesto, jak se zdá, pro mnohé jakoby měřila dlouhé kilometry a některým seji nepodaří překonat vůbec nikdy. Ano, pohybujeme-li se v náboženské nebo lépe duchovní oblasti, brzy sami zjistíme, že spíše srdce než rozum, sehrává klíčovou roli pro pochopení podstaty a smyslu řady věcí. A je to právě Bůh, který nám a našemu srdci zjevuje to, co přirozenému rozumu zůstalo skryto.

Biblické příklady

Zkusme si to vykreslit na několika příkladech. Matouš 13:54 až 56 zaznamenává situaci, kdy se Ježíš vrátí do svého domovského města Nazareta, vyučuje v synagóze a posluchači v užaslém obdivu říkají: "Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda? A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to tedy ten člověk všecko má?" A 57. verš smutně dodává: "A byl jim kamenem úrazu." Všimni si:, kladli dobré a logické otázky, měli přesná fakta a správné údaje. A přesto... učinili chybný závěr. Tento příběh může být výstižnou ilustrací toho, jak to vypadá, když někdo přijímá poznání o..., místo aby "poznal toho". I dobré a přesné údaje bez Božího doteku nestačí.

Jiným příkladem může být porovnání dvou zpráv, nejdříve z Jana 2:19-22 a z Matouše 26:60-63. Při jedné poměrně dramatické příležitosti Ježíš prohlásil: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím." Z otázky, kterou Ježíši posluchači následně položili, vyplývá, že jeho slova nepochopili. V té chvíli prostě nerozuměli tomu, že mluví o chrámu svého těla. Ačkoli v dané chvíli tato slova nedávala jaksi smysl, nebyla zapomenuta a nezapadla stejně jako mnohá další. A bude zajímavé sledovat jejich další osud. Nejdříve si na ně vzpomněli dva předstupující křiví svědci, kteří vypovídají při křížovém výslechu Ježíše Krista. Podle verše 61 prohlásili: "On řekl: Mohu zbořit chrám a ve třech dnech jej vystavět." Pomineme-li zřejmě záměrnou a přitěžující nepřesnost ve slovech "mohu zbořit" místo "zbořte tento chrám", slyšíme odkaz na stejná slova, která Ježíš pronesl při vyčištění chrámu před svátkem Pesach. Ale na ta slova si vzpomněli i jiní. Jan 2:22 říká: "Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl." (Srovnej Jan 14:26) A tak pozorujeme dvě odlišné situace, při kterých zaznívají v podstatě ta samá slova.

A všimněte si, pro jedny (bez Božího zjevení) jsou nástrojem obvinění a příčinou hněvu, zloby a nenávisti. A pro druhé, kterých se Bůh dotýká, jsou zdrojem radosti, víry a povzbuzení. Je smutné, že lidé, kteří nejsou pokorní před Bohem a pravdou, se stávají sami sobě nepřáteli.

ŽIVÉ PÍSMO

Shledáváme, že právě díky Božímu duchu a jeho zjevování se Bible stává tak podivuhodnou a živou knihou. Asi jste sami zažili, že verše, které jste již mnohokrát četli, náhle oživnou a povstanou a vy máte pocit, jakoby je snad do Bible nyní někdo dopsal. Náhle v nich slyšíte Boží hlas o vás a pro vás.

Do kategorie takto vzkříšených veršů řadím 1. Jana 5:1. V mé náboženské minulosti jsem tento verš četl opravdu mnohkrát a nikdy jsem mu nevěnoval zvláštní pozornost. Myslím, že to bylo do jisté míry proto, že jsem poslechl toho, který mi nadiktoval, že znovuzrození nemůže být nikdy také mojí náboženskou zkušeností. A tak jsem ten verš po svědkovsku při čtení přeskakoval, protože jsem si říkal, že vlastně není ani pro mě. Mlčel asi také proto, že jsem při čtení Bible postupoval tak trochu proti vnitřnímu proudu Písma, místo abych se jím nechal unášet. A tak jsem si zmíněného verše docela jednoduše nevšímal a ani jsem o něm nepřemýšlel. Ale i kdybych přemýšlel, myslím, že právě tento verš mluví o tom, že jen přirozený rozum nestačí. Pokusím se to trochu nastínit.

Přečtěte si pozorně tento verš 1. Jana 5:1 a zastavte se u časů sloves. Tento verš zní: "Každý, kdo věří (přítomný čas), že Ježíš je Kristus, je zrozen (dokonavý minulý čas) z Boha.

Připustíme-li, že minulý čas předchází čas přítomný, pak tento verš neznamená, že výsledkem nebo odměnou za mé uvěření v Ježíše jako Krista je mé znovuzrození. Ale právě naopak. Protože jsem se narodil znovu, zrodil jsem se z Boha, jsem schopen vyznat, že Ježíš je Kristus. Podle tohoto čtení je to Bůh, kdo je aktivní, kdo se ujímá iniciativy, aby nám daroval život, aby nás spasil. On nejdříve daruje život a námi vyznávaná víra, že Ježíš je Kristus, je znamením tohoto nového a darovaného života. Tento pohled je v souladu s učením apoštola Pavla podle Efezským, 2. kapitoly. Nejdříve Pavel konstatuje: "I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy" (verš 1.) A ve verších 4 a 5 připojuje: "Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtví pro své hříchy. Milostí jste spaseni!" Je to tedy Bůh, kdo zachraňuje, je to jeho dílo od samého začátku. Rozumíš tomu? Cesta k záchraně není v tom, když budeme ,přijímat poznání o..., ale když se nám zjeví nebo dá poznat Ten, který je bohatý ve svém milosrdenství. Naše cesta spásy není v intelektuálním vzepětí ani schopnostech přirozené mysli. Potřebujeme se narodit z Boha, narodit se znovu. Potřebujeme jeho zjevení, jeho dotek ve stavu uznání, že jsme "mrtví ve svém hříchu". Proto také platí 2. Timoteovi 2:25: "Snad jim dá Bůh pokání vedoucí k poznání pravdy". Do vztahu k Bohu Otci nevede cesta skrze vědění, ale skrze pokání, které samo o sobě je také darem Boží milosti.

Ačkoliv jsem snad kdysi prohlašoval, že Ježíš je Kristus, mohu dnes dosvědčit, že bez narození z Boha a Božího daru spasitelné víry, byla ona slova bez obsahu a vlastně o něčem jiném.

Další ne nepodstatný detail zmíněného verše na sebe nenechal dlouho čekat. Slovo "každý, kdo věří..." Opět jsem si díky Bohu mohl uvědomit, že znovuzrození není jen pro někoho, ale že Bůh může darovat života opravdu komukoli, doslova každému.

Vyznání v duchu

Podobnou zkušenost jsem zažil s veršem 1. Korintským 12:3. Nyní již jen v krátkosti. Slovní obrat "Ježíš je Pán" může zaznít i z úst mormona, svědka Jehovova, moonisty či nevěrce jako zvolané citoslovce, a přesto zřejmě nevyjadřuje smysl tohoto vyznání, není-li plodem Ducha. Opravdu, říci "Ježíš je Pán leč v Duchu svatém" je duchovní zkušeností jiného druhu. Je to asi tak, jako kdybys četl knihu o manželství anebo vstoupil do manželství.

Budeš-li číst Bibli, počítej s tím, že již tvé osobní čtení Písma je výkladem. Aniž bys byl pod vlivem jakéhosi "předporozumění" nějakého učení nebo teologie, to co jsi prožil a tvá kultura bude tvarovat představy čteného. A tak Jordán budeš vnímat jako Rýn, Vltavu nebo jen Berounku. A Sión bude Sněžkou nebo jen Petřínem, abys pak při návštěvě Izraele zažil osobní poznání, že vše je trochu jinak. To však, co lidi spojuje s Bohem a sjednocuje navzájem nejsou stejné představy o horách , řekách či jiných místopisných reáliích, ale právě vyznání že "Ježíš je Pán". Toto vyznání doopravdy spojuje, je-li ovocem Božího doteku, jeho zjevením sebe sama.

Myslím, že závěru bude slušet výzva a povzbuzení k pokoře. Přečti si pozorně Matouše 16:13 až 20 a pak 21 až 23. Málokdo z lidí slyšel tak vzácná slova samotného Ježíše: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích". A málokdo slyšel slova, která znějí do stejných uší od stejného Mistra tak protikladně a hrozivě: "Jdi mi z cesty satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" Na věci lze jít dvojím způsobem, Božím a lidským. Zatímco Boží zjevení přináší světlo a je zásahem do černého, lidské smýšlení je soumrakem a krokem vedle. Jsem si vědom toho, že i když jsou v Bibli určité verše vedle sebe či za sebou, přesto je ve skutečnosti dělily měsíce nebo kilometry. Přesto si myslím, že tyto dva příběhy nejsou v Písmu vedle sebe pouhou náhodou. Mohou být varováním, abychom si nemysleli, že díky jednomu zjevení vidíme už do všeho, že zjevení teď bude přicházet automaticky, že Boží postupy si lze nějak patentovat, zeje to mechanismus, který jsme prokoukli a který je navždy náš. Prostě, Petrův příběh je o tom, že jednou mu bylo sice něco úžasného dáno, ale neuchránilo ho to před "úletem" v situaci další.

Chceš-li, můžeš se mnou na závěr vyslovit Písmem (Efezským 1:17-19) inspirovanou modlitbu:

"Pane, prosím, pomož mi překonávat co nejrychleji těch 30 centimetrů mezi mou myslí a srdcem. A Pane, Bože našeho Pána Ježíše Krista, Otče slávy, prosím, abys mi dal ducha moudrosti a zjevení, abych tě poznal a osvíceným vnitřním zrakem viděl, k jaké naději jsi mě povolal, jak bohaté a slavné je mé dědictví v tvém svatém lidu a jak nesmírně veliký jsi ve své moci ke mně, který věří. Amen."

Ondřej Novotný

Původně vyšlo v časopise Setkávání 3/97.

Elektronickou verzi připravil Jan Janča (se svolením Setkávání).