První přijímání

První přijímání Luboš a Věra Kolafovi
Popsat první lásku, první den ve škole nebo první přijímání v církvi, nelze jinak nežli psát o sobě samém. To je nepříjemné, protože je to podobné tomu, když vám někdo ukazuje fotky z dovolené a vy ne a ne se vžít do nadšeného vyprávění jejich majitelů, protože jste při tom jednoduše nebyli.
Zkusím o sobě napsat stručně: Pokřtěný jsem byl v roce 1954 mojí babičkou, která mne unesla tajně, za tím účelem, z porodnice. Padesátá léta v Čechách. Co se stalo, že jsem k prvnímu přijímání přišel až za 55 let, až v následujícím tisíciletí? Především moje vlastní vina. Nehledal jsem Boha. Když jsem z pošetilosti mládí v 25 letech trochu vystřízlivěl, předstoupili přede mne svědkové Jehovovi (SJ) a nabídli mi věčný život v pozemském ráji. Byl jsem nadšen, že tak snadno mohu začít Bohu sloužit a dal jsem Bohu Jehovovi, celý svůj život. Vzdal jsem se všeho, co by na cestě k Bohu překáželo. Několik let jsme s manželkou nebydleli doma, ale každý týden u jiných lidí, v jiném městě a sloužili v jejich sboru. Po 26 letech u SJ jsem si však uvědomil, že nežiji s Kristem, ale v silně uzavřené společnosti, která mne od Krista spíše izoluje.
Odejít ze sekty není jednoduché. Nechal jsem se do ní uzavřít dobrovolně a s nadšením. Trvalo to několik let, nežli jsem se mohl vrátil tam, odkud jsem za pomoci mojí statečné babičky vyšel. Do katolické církve.
Výchova v komunismu a školení svědků Jehovových směřovala proti katolické církvi. Můj rozum se bránil tomu, abych přijal katolický způsob uvažování a vyučování. Katolická církev připadala mému rozumu příliš divadelní, příliš manipulativní, příliš emotivní. Teprve nyní zjišťuji, že liturgie, poutě, mariánská zbožnost, úcta ke svatým, byly vymyšleny našimi moudrými předky, aby probouzely naše chladná a příliš rozumem ovlivněná srdce. Laskavé jednání bratří františkánů mne přesvědčilo, že k získání Boží lásky je potřeba především milovat, ne jenom teologicky hloubat. Rozum sám na cestě k Bohu nestačí.
První přijímání pro mne znamenalo návrat ke Kristu. Návrat ke kořenům. Znamenalo pro mne Boží odpuštění. Při prvním přijímání jsem myslel na Pána a jeho trpělivou lásku. Myslel jsem také na všechny generace lidí před námi, kteří věrně, pokojně a s pokorou přijímali tělo Páně. Je mi líto, že jsem tak nečinil už od dětství. Mít srdce u Pána je totiž nade všechno poznání světa.
Řeknu to jednoduše: Víra je víc jak rozumové uchopení Boha. Víra je důvěra v Boží lásku. Víra je srdce plné lásky k Bohu a k lidem. Víra založená na tradici je navíc krásná. Je totiž úzce spjata s církví, která už dva tisíce let dělá život lidí šťastnějším.
4.5.2009 Luboš Kolafa (publikováno ve věstníku Farnost Plzeň Severní předměstí)

Byla jsem poprvé u přijímání!
Chápu, že někdo, kdo chodí odmala do kostela a tedy i k přijímání, se může divit, proč jsem já byla poprvé až v době, kdy je mým vnoučatům jen o pár let méně než mladým lidem, se kterými chodím na přípravu na biřmování.
To bylo tak:
Po mém narození mě sice rodiče nechali pokřtít, ale k víře mě nijak nevedli. Věděla jsem jen velmi obecně kdo to byl Ježíš a do kostela jsem chodila jen o vánocích, dívat se na jesličky. Na mši jsem nikdy nebyla. Pamatuju si ale, že jsem už odmala hodně přemýšlela o životě a moc jsem se bála smrti. Na moje otázky mi ale nikdo neodpověděl.
Církev jsem neměla ráda, možná pod vlivem školního dějepisu, který zdůrazňoval jenom její chyby a věřící lidi označoval jako nevědomé. Mojí chybou bylo, že jsem se nikdy ani nepokusila zjistit, jak to opravdu s tou církví a věřícími lidmi skutečně bylo.
A tak jsem v době, když už jsem sama měla malé děti, uvítala Svědky Jehovovy (SJ), kteří říkali, že kromě nich jsou všechny církve falešné a já měla radost, že jsem našla tu pravou. Pravidelně jsem začala číst Bibli, i když s jejich patřičným výkladem. Nicméně Boha jsem si zamilovala a život bez něho jsem si už vůbec nedovedla představit.
O velikonocích slaví SJ Památnou slavnost, připomínku poslední večeře Ježíše Krista s učedníky. Mezi zúčastněnými kolují tzv. „symboly“ - nekvašený chleba na talířku a víno v poháru. Jíst a pít ale z nich mohou jenom ti, kteří mají specielní pocity, jsou přímo vyvolení Bohem – podle SJ jich je pouze 144.000. A tak jsem za těch více než 25let vlastně nikdy nikoho přijímat neviděla a sama bych se toho vůbec neodvážila.
Při této slavnosti jsem každý rok přemýšlela o tom, co pro mne Kristus udělal, byla jsem mu vděčná, ale na konci jsem stejně mívala pocit zvláštní prázdnoty. Teprve v době, kdy mi Bůh pomohl prohlédnout, jsem najednou začala moc toužit z toho chleba jíst. Tehdy jsme, společně s manželem, navštěvovali různé plzeňské kostely a hledali jsme nový, teď už opravdu křesťanský, domov .
Poprvé jsme se odvážili jít k přijímání v Křesťanském společenství (KS). Po úvodních otázkách jsem měla pocit, že mi v tom nic nebrání: pokřtěná jsem, Bohu jsem se oddala, Kristus je můj Pán….Bylo to nádherné! Měla jsem pocit, že jsem Kristu blíž a taky, že dělám to, co si on přeje.
V KS jsme s manželem zůstali – našli jsme tam úžasné přijetí, mnoho přátel, teplo domova. A k tomu svobodu, volnost, možnost, přibližovat se k Bohu každý za sebe, bez nějaké pevné teologie.
Prožili jsme přijetí Ducha při společné modlitbě s naším pastorem, Karlem Řežábkem. Od té chvíle cítím zvláštní vnitřní klid, radost a štěstí. A Bible, i když už tolikrát přečtená, ke mně teď mluví úplně jinak než dřív.
Kromě Bible jsem také četla hodně křesťanské literatury. Trochu mě udivovalo, že ačkoliv krásné myšlenky byly ve všech knihách, ty nejhlubší a pro mě nejdůležitější otázky mi Bůh vysvětloval vždycky skrze katolickou církev – buď v knihách nebo jinak. Např. svůj celoživotní strach ze smrti jsem ztratila během jednoho kázání biskupa Fr. Radkovského, dotyk úžasného trojjediného Boha jsem poprvé pocítila při modlitbě nad knihou současného papeže Benedikta atd. Ptala jsem se: Proč mi Bůh pomáhá právě skrze církev, vůči které mám pořád nějaké výhrady?
A tak jsem začala číst knihy od katolických autorů. V nich jsem ucítila úžasnou hloubku, sílu starých kořenů a hlavně lásku. Najednou jsem měla pocit malého dítěte, které chová a konejší jeho matka.
V létě jsem s manželem jeli na Katolickou charismatickou konferenci do Brna. Byl to úžasný zážitek!
Mimo jiné tam P.Vojtěch Kodet mluvil o svátosti smíření a já najednou toužila využít toto úžasné a láskyplné opatření, slyšet ta slova – „je ti odpuštěno“, cítit Boží milost nejblíž jak jen to jde.
Po příjezdu jsme se přihlásili na přípravu k biřmování a jsme moc vděční našim bratrům františkánům, hlavně Didakovi, že nás láskyplně vede. Dovedl nás až k prvnímu přijímání….

Po tolika letech, kdy jsem se jen jednou za rok dívala na putující talířek s chlebem, poté co jsem byla tak láskyplně přijata v KS, kde jsem mohla přijímat bez jakékoliv zvláštní přípravy, jsem teď opravdu moc šťastná, že mohu přijímat z rukou kněze Kristovo tělo, být s ním, a v něm….
Jsem doma.
Bohu díky!
4.5.2009 Věra Kolafová (publikováno ve věstníku Farnost Plzeň Severní předměstí)