Psychologické aspekty sektářství

Současná sociobiologie tvrdí, že dispozice k náboženské víře a prožitkům posvátna je geneticky dána. Jinými slovy, že náboženský je v podstatě každý člověk, byť náboženskost v něm může být více či méně potlačena.

Edward Wilson v knize O lidské přirozenosti" říká, že není známa jediná lidská skupina, která by nebyla náboženská, od neandrtálců až po současné USA, které jsou druhou nejreligióznější zemí hned za Indií. Pokud dnes někdo konvertuje k náboženské sektě, nebo i k renomovanému náboženskému proudu, okolí obvykle vidí jen zákeřnou manipulaci, ale tak to vůbec nemusí být. Může jít jen o vytrysknutí potlačované náboženské dispozice. K tomu však několik poznámek.

Náboženská víra je vlastně hypotézou o existenci neempirické skutečnosti, která je přes svou neprokazatelnost základním regulativem života. Lidská psychika je konstruována tak, že v některých oblastech života nedokáže fungovat v plné psychické integritě, pokud současně nevychází z předpokladu, že život je v zásadě regulován mimoempiricky. Sledujeme-li v televizním zpravodajství teroristu, který se chystá postřílet skupinku dětí z mateřské školky držených jako rukojmí, vše v nás křičí ne!" a přesto neexistuje jediná empirická námitka, proč by to neměl udělat.

Z faktu vrozené danosti náboženské vlohy vyplývají i další důsledky. Předně, že náboženskost nemůže být v žádném smyslu považována za patologii, ani ve smyslu sociálním, jak to tvrdil Marx, ani ve smyslu psychologickém, jak si to představoval Freud. Naopak, náboženskost nějakým způsobem zvyšuje šanci člověka na přežití, jeho fitness v darwinistickém smyslu, neboť jinak by byla přírodním výběrem dávno eliminována. Viktor Emanuel Frankl, zakladatel III. vídeňské psychoanalytické školy, tzv. Logoterapie, prošel za druhé světové války několika nacistickými koncentračními tábory. Jeho základním zážitkem je pozorování, jež učinil na sobě i na jiných lidech v extrémně náročných podmínkách vězení - přežije ten, kdo ví, proč stojí za to přežívat. Souvislost s prožitkem transcendentního životního smyslu, který uděluje člověku náboženství, se zdá být zcela zřejmá. Terapie pohybující se ve sféře hodnot a smyslu se nemůže vyhnout náboženským otázkám a v tom se Frankl shoduje s jiným významným Freudovým žákem, CG. Jungem, že i on hovoří o přebývání nevědomého Boha" v nás, v instinktuálním nevědomí.

Náboženskost je obrovským hnacím převodem lidské psychiky. Ale v problematice sekt dochází k protínání dvou fenoménů: fenoménu náboženskosti a fenoménu závislosti. Když se hovoří o sektách, lidé většinou připomínají psychickou závislost, mentální programování a informační virózu. Je pravda, že u většiny sekt shledáváme společné, transsektální metody psychické masáže, při nichž dochází k vyřazení programové informace hostitele a jejímu nahrazení arteficiálním programem na způsob počítačových virů. Ale tuto věc je třeba podrobně vysvětlit.

Pojem psychické programování" či informační viróza" zní nanejvýš exoticky. Každý z nás se upřímně domnívá, že on je prostě on", že jeho myšlenky, city a rozhodnutí jsou jednoduše Jeho" a nemůže tomu být jinak. Slova jako myslím", cítím", chci" se zdají být natolik evidentní, že se nám zdá, že každému je ponecháno zcela na jeho vůli, aby myslel, cítil a jednal, jak se mu zlíbí. Přesto tato představa bývá zhusta iluzí. Už pokusy s posthypnotickou sugescí ukázaly, že je možné, aby byl člověk přesvědčen o spontánnosti svých duševních stavů a o plné svobodě svých rozhodnutí, a přesto může jedno i druhé pocházet od jiné osoby, než je on sám. Můžeme mít tedy myšlenky, city, přání, dokonce i smyslové vjemy, které pociťujeme jako své vlastní, i když byly do nás vloženy rozhodnutím někoho jiného, v daném případě hypnotizéra.

Jako znepokojivá se začíná jevit situace tam, kde odhalíme fenomény psychického programování i mimo rámec posthypnotické sugesce, a to dokonce nejen v sektách, ale i při plném jasném vědomí. Příkladem zdánlivé spontaneity předstírající samostatné myšlení budiž zkušenost ze zcela nenáboženské oblasti. V naší psychoterapeutické skupině podala jistá vysokoškolačka hlubokou analýzu naší společenské a ekonomické situace. Přestože byla přesvědčena, že vše, co říká, je výsledkem jejího" zkoumavého myšlení, ukázalo se, že tyto názory převzala ze svého oblíbeného deníku. I když dodržovala pravidla správného myšlení a logiky, bylo zřejmé, že její základní myšlenkový postoj tu byl už předem a že myšlenkové operace byly provedeny nikoliv proto, aby jí pomohly nalézat pravdu, ale aby onen předem zaujatý' postoj obhájily. Dívka nakonec k vlastní nelibosti připustila, že funguje jako jakýsi informační kanál, který splavuje cizí myšlenky", i když ona je prožívá jako svoje vlastní. Šokovalo ji, když na dotaz nebyla schopna uvést jediný názor, jímž by se od názorů své autority lišila.

Konformnost s autoritou, která je argumentačně neotřesitelná i tváří v tvář kontradikcím, je typická pro sektářské myšlení. Závislost na této autoritě bývá tak silná, že řadoví členové hájí učení vůdců naprosto ze všech sil, a i když jsou zahnáni do logických rozporů, nic to nemění na jejich přesvědčení, že nějaké řešení jistě existuje. Vzdělaní mormoni na jedné straně velmi dobře vědí, že předlohou knihy Abraham" z posvátného spisu mormonů Drahocenná perla" je jeden z egyptských pohřebních textů, vkládaných do sarkofágu. Přesto stále obhajují oficiální verzi mormonské církve, že tento papyrus (podle překladu" zakladatele mormonů Josepha Smithe) vypráví příběh o životě patriarchy Abrahama v Egyptě. V jejich náboženském přesvědčení je nezviklá ani skutečnost, že kniha Mormon", zázračně prý písmeno po písmenu" zjevená Josephu Smitovi samotným Bohem v roce 1830, se v dnešní době od původního vydání odlišuje téměř na 4000 místech. Neschopnost kritického uvažování obdobného rázu je ovšem patrná třeba i u Svědků Jehovových, kteří sice prohlašují, že si jsou vědomi faktu, že nejsou neomylní a že jejich spisy mohou obsahovat omyly, které je třeba postupem času napravovat, ale týmiž ústy hlásají, že obsah těchto spisů je přímým pokrmem od Boha a musí být považován za neochvějnou pravdu a striktně dodržován. Jinak hrozí sankce a případné vyloučení z organizace.

Co platí o myšlení, platí mnohem zřetelněji o svobodné vůli. Předpoklad, že když něco chci, chci to opravdu ,já", nemusí vůbec odpovídat skutečnosti. V obecné rovině každá reklama sugeruje potenciálnímu zákazníkovi, že je dospělým svobodným člověkem, který⁷ se rozhoduje samostatně. Přitom její veškeré úsilí směřuje k tomu, aby se zákazník dostal pod znesvobodňující tlak svých emocí do té míry, že vposledku nemůže neudělat to, co naplánoval reklamní manažer. Svoboda našich rozhodování je tragicky limitována našimi emocemi.

V oblasti sekt má každá skupina svého Boha i svého ďábla. Když vůdcové některých sekt prohlašují, že jejich členové mají možnost kdykoliv ze skupiny odejít, není to pravda. Ano, dveře jsou otevřeny, ale o skutečnou svobodu nejde, neboť členové jsou ochromeni strachem ze světa, který se za těmito dveřmi nachází. Mají pocit, že ve skupině jsou skutečně šťastni, protože ji považují za ostrov spásy uprostřed démonické říše hrůzy a zla. A kdyby odešli, domnívají se, že by zahynuli strašlivým způsobem v tragických neštěstích plných bolesti a utrpení. Tito lidé nejsou opravdově svobodni a nic na tom nemění skutečnost, že je jim neustále nabízeno denní snění, že "chci" se rovná vždy a všude "já chci".

Toto vše platí nejzřetelněji v oblasti programování citu a emocí. V rovině obecné zkušenosti může být typickým příkladem kampaň za odsouzení signatářů Charty 77. Tehdy vystupovaly v televizi stovky rozhořčených občanů této země, aniž by kdokoli z nich text Charty doopravdy četl. Dnes máme tendenci si myslet, že to snad tak hráli. Nikoliv, ale to rozhořčení prostě nebylo jejich. Sociopsychologický fenomén empatie může být naprosto zhoubný, pokud se vytváří k představitelům moci.

Obecným znakem sekt je skutečnost, že kladou veliký⁷ důraz na indukci polárních emocí strachu a lásky, a to tak, aby tyto ve svém souhrnu působily agonisticky a připoutávaly člověka k dané skupině. V popředí stojí láska k organizaci, v pozadí strach ze světa mimo ni. Je obecně známou zkušeností všech novočlenů, že prvních několik týdnů či měsíců prožívají v sektě jako jakési "líbánky". Cítí se být zahrnováni přátelstvím, pozorností a sympatií stávajících členů, žijí jakoby v jiném světě, šťastnější než kdykoliv předtím. Jejich charakteristickým znakem je smích.

Méně je známo, že mnohé sekty, aby vytvořily dokonalý image sebe sama, si platí profesionální odborníky a vynakládají obrovské sumy na svoji vnější propagaci. Štěstí, čistota upřímnost řadových členů, s nimiž se nováček setkává, na něho působí daleko přesvědčivěji než všechny doktríny. Subjektivní ztotožnění s těmito vzorci chování se pak jeví jako vysoce žádoucí a často dosahuje takové intenzity, že nabývá charakter typického pseudocitu (tyto vzorce často zahrnujeme pod jediný obecný termín love-bombing", bombardování láskou).

Jako ilustrativní příklad mohou sloužit početné případy všeobjímavě milujících" dívek z Rodiny lásky. Tato organizace sama přiznává, že ještě v nedávné minulosti vedla své členky k prostituci jakožto metodě náboru nových členu. Příslušnice této sekty přijaly přesvědčení, že milují všechny lidi nekonečnou Boží láskou a že v manifestaci této lásky sexuálním způsobem podávají důkaz lásky Boží k lidské bytosti. Tyto ženy zažívaly opravdově takový přístup svědectví pro Krista" jako velice pokorný, čestný a otevřený, jako překonání sebe sama hraničící leckdy až s mučednictvím.

Většina lidí si představuje, že naprogramovaný člověk je bytostí skelného pohledu a křečovitých pohybů, utlumené mimiky a fyzické pasivity. Horlivá aktivita, jeden z výrazných atributů sekt, je často mylně považována za důkaz činnosti determinované naším Já. Není tomu tak. Aktivita člověka mentálně programovaného není o nic více spontánní než aktivita herce či osoby pod vlivem hypnotické sugesce. Když už jsou role rozděleny, může každý herec hrát s elánem a s určitou mírou improvizace. Přesto však hraje jen roli, která mu byla přidělena.

Když Jim Jones vydal svým následovníkům pokyn k hromadné sebevraždě a nechal mezi nimi kolovat číši jedu, z níž postupně upíjeli, poslechli ho všichni. Milenci umírali sobě v náručí, rodiče objímali své malé děti, jimž dali předem upít dutými stébly. Jeden mrtvý ještě stihl napsat lístek, který byl nalezen mezi jeho prsty a který dokonale ilustruje jeho duševní rozpoložení: "Tatínku (míněn Jim Jones, pozn. P.R.), nevidím žádné cesty ven... Souhlasím s tvým rozhodnutím ... Pouze se bojím, že to svět bez tebe nemůže dokázat. Co se mě týče, jsem už víc než unaven touto ubohou a nemilosrdnou planetou a peklem, které připravuje pro tolik krásných lidí. Děkuji za jediný opravdový život, který jsem kdy poznal".

(Převzato z brožury Zneužití náboženství - Pokus o nové chápáni sekt, kterou vydala Společnost pro studium sekt a nových náboženský směrů)

Původně vyšlo v časopise Setkávání 4/98.

Elektronickou verzi připravil Jan Janča (se svolením Setkávání).