Registrace mě přivedla k hlubšímu přemýšlení

Ráda bych se s vámi podělila o své zkušenosti, které jsem získala v období po získání registrace NSSJ v r. 1993. Tehdy se na mne s dotazy na tuto záležitost obraceli lidé opravdu všude, (Dáša)

a to především ve službě, kam jsem chodila. Nakonec jsem získala pocit, že si sám Jehova Bůh přeje, abych si tuto věc důsledně prošetřila.

Pro úplnější představu to přiblížím následující zkušeností. Jedna žena ve službě mi doslova řekla: "Promiňte, ale od té vaší registrace s vámi již nechci mluvit. Dříve jsem si vás vážila a ráda jsem i četla vaše časopisy. Byla jsem přesvědčena, že jste taková poctivá organizace, ale pro tu vaši registraci jste se dopustili kompromisu a já už nyní nemám důvěru." Řešení se mi zdálo velmi jednoduché -půjčím si dopis, který napsali bratři na Ministerstvo kultury a dokážu té paní a všem ostatním, že je vše v naprostém pořádku! Můj velký údiv současně se zklamáním způsobilo zjištění, že není možné dopis získat. Jednou, po studiu knihy, mi ho starší z Betelu půjčil pouze k přečtení s vysvětlením, že ho musí hned ráno vrátit. Žádala jsem o zapůjčení na půl hodiny, abych si mohla udělat kopii, ale i to bratr zamítl. Připojil však svůj podiv nad tím, že někdo chce tento dopis vůbec číst, když on sám nás mohl ujistit, že jeho obsah byl schválen v ústředí v Brooklynu, což mělo zapůsobit jako dostatečná záruka. Vzpomínám si, jak někteří potom opravdu řekli, že tato informace jim stačí a že ho tedy číst již nemusí. Mně to však pochopitelně stačit nemohlo, vždyť s takovým argumentem bych neobstála ani před vlastními dětmi. Proto jsem bratry dodatečně požádala o pomoc.

Dva starší, "Bételité", mi vyšli vstříc, a uspořádali kvůli tomu informativní schůzku. Tam na mne čekalo další nemilé překvapení, když vyšlo najevo, že stěžejní dopis u sebe bratři vůbec neměli. Vzpomínám si velmi detailně na toto setkání. Vím, že jeden ze starších zahájil rozhovor námitkou, že se diví, že se ptám právě já, která jsem tolik let "v pravdě", když by ode mne spíše očekávali, že v tuto dobu ocením, že jsme konečně získali registraci naší náboženské společnosti. Avšak hned pro mne našel jakousi polehčující okolnost, kterou spatřoval ve vlivu mého manžela. Musím přiznat, že to mi přišlo hodně líto, neboť jsem až do tohoto okamžiku byla 32 let pravidelnou zvěstovatelkou a nyní jsem přišla se svou první závažnější otázkou, k níž mě přímo přivedla služba Jehovovi, a nikoliv můj manžel. Vzpomínám si, že jeden ze starších potom postavil svůj stěžejní argument na předpokladu, že otázky ministerstva v uvedených třech oblastech se týkají výhradně vyučování lidí vně organizace. Pro mé ještě lepší pochopení použil názorné zkušenosti ze služby. Řekl, že jistě ani já a také ani nikdo jiný z nás, by přece neučil např. mladou maminku, která by nám přišla otevřít se svým děckem, že ona by nikdy neměla připustit, aby její dítě dostalo transfuzi krve. Namítla jsem, že se ministerstvu spíše jednalo o vyučování členů naší organizace. To však bratr zcela odmítl. Dopis ovšem nebyl k dispozici, a tak argumentace pozbývala váhy. Prosila jsem tohoto bratra o další setkání nad dopisem. To se opravdu uskutečnilo a to hned v následujícím týdnu po shromáždění. Dopis jsem si přečetla a poukázala jsem na řádku, kde doslova stojí: "1. otázka: Učí NSSJ, že rodič - člen NSSJ má bránit ...?" Chtěla jsem tak upozornit na skutečnost, že se v dotazu ministerstvu opravdu jednalo o vyučování členů NSSJ. Reakce bratra byla v následující chvíli pro mne zcela ohromující! Řekl mi doslova, že už vůbec nechápe, o co mi jde, a že to pochopit zřejmě nechci, a proto to ani pochopit nemohu. Dále řekl, že je v tuto chvíli povinen mě varovat. Velmi podrážděně sebral dopis a odešel. Jeden z bratrů "Bételitů" mě na oné schůzce překvapil otázkou, zda nemám ještě nějaké další pochybnosti ve víře? Byl docela překvapen, když jsem s přesvědčením odpověděla, že skutečně nemám. Řekl mi na to, že věřit v onen dopis z našeho ústředí nevyžaduje tolik víry, jako věřit dalším věcem, např. všemu tomu vysvětlování splňování proroctví v našem 20. stol., jež je uváděno v literatuře SJ, zvláště pak v knize "Zjevení - jeho slavné vyvrcholení se přiblížilo". Vzpomínám si, že mě v tu chvíli toto bratrovo "vážení" víry velmi zarazilo. Já jsem totiž všechno až do té doby opravdu přijímala jako duchovní pokrm rozdělovaný třídou "věrného a rozvážného otroka" v pravý čas. Tento bratrův argument na mne zapůsobil, protože z něho vyplývala určitá a dost závažná "logika".

V následujícím období jsem se ptala dalších starších na otázku naší registrace á vycítila jsem jejich nejistotu, jak se v této záležitosti "srovnat". Vím dnes docela dobře, že bylo zraněno nejen mé svědomí, ale jednalo se a stále se jedná o svědomí mnoha upřímných lidí. Vzpomínám si, že jednou se nás sešla celá skupinka a našli jsme volnost řeči a každý vyjádřil svůj postoj k tomuto ožehavému problému. Pamatuji si, že náš společný rozhovor uzavřel jeden starší slovy: "O čem to vlastně diskutujeme? Vždyť přece všichni dobře víme, že jsme ve všech těchto třech věcech vyučováni byli." Ano, i já vím dobře, že jsem tak vyučována byla svou organizací, která se cítí být teokratickou. K tomuto tvrzení mohu předložit celou řadu "vyučovacího materiálu" - časopisů i knih společnosti SJ. Jako např. článek z NSK ze září 1992, kde stojí: "Ale vy musíte být pevně rozhodnuti odmítnout krev za sebe a za své děti ... jasně vysvětlete, že svolením k léčbě svého dítěte nedáváte svolení k transfuzi krve ... na přijímací formulář pište jasně, že z náboženských a zdravotních důvodů krev nechcete a za žádných okolností nedáte souhlas k jejímu přijetí ..." Dokonce jsme obdrželi kartičky pro případ krajní situace, která by s krví mohla nastat, a to navíc i pro naše děti. Tyto konkrétní instrukce na mě působily ještě silněji, nežli jen jako pouhé vyučování.

Také vím, že bylo i více případů, kdy křesťan nastoupil na civilní službu místo vojny. Až posléze se dověděl, že to z hlediska učení organizace není přijatelné. Mnohdy si tedy až potom, tedy až pod vlivem vyučování NSSJ, začal svou situaci řešit jinak, nežli ji původně řešil na základě vlastního svědomí a Božího slova.

Došla jsem k závěru, že dopis je spíše v souladu s nebiblickou zásadou "účel světí prostředky". V tomto ohledu se mě dotýká verš z 2. Korintským 4:2: "... ale zřekli jsme se pokoutních věcí, za které je nutné se stydět, nechodíme vychytrale, ani nefalšujeme Boží slovo, ale tím, že činíme pravdu zjevnou, doporučujeme se před zrakem Boha každému lidskému svědomí." Jak to pak vlastně je ve skutečnosti s ostatní argumentací svědků Jehovových? Je opravdu pevně založena na pravdě Božího slova a vyložena pod působením Ducha Svatého, a nebo se snad jedná o lidský výklad? Pochopitelně jsem si začala klást tyto a podobné otázky. Ano, tak mne vlastně způsob, na který bratři z pražského ústředí při získání registrace přistoupili, dovedl k hlubšímu přemýšlení.

Dáša Dlabalová

Původně vyšlo v časopise Setkávání 2/97.

Elektronickou verzi připravil Jan Janča (se svolením Setkávání).