Skutky, které nám Bůh připravil

Bůh je hoden toho, abychom mu sloužili. Já sama jsem působila deset let jako pravidelná průkopnice a zavázala se tak strávit nejméně tisíc hodin ročně vydáváním svědectví, návštěvami lidí a vedením biblických studií. Byla to dobrovolná volba a to, co jsem pro ni oželela, jsem chápala jako oběť Bohu. (Jana)

Bůh je hoden toho, abychom mu sloužili. Myslím, že o této skutečnosti nepochybuje nikdo, kdo to myslí s Bohem vážně. Asi v málokterém náboženském prostředí je toto slovo skloňováno tak často, jako právě mezi svědky Jehovovými. Není divu, vždyť právě služba, neboli vydávání svědectví o Božím království je jeden z hlavních pilířů organizace a také účinné pojivo vnitřních vztahů, nejpožehnanější forma společenství.

Já sama jsem působila deset let jako pravidelná průkopnice a zavázala se tak strávit nejméně tisíc hodin ročně vydáváním svědectví, návštěvami lidí a vedením biblických studií. Byla to dobrovolná volba a to, co jsem pro ni oželela, jsem chápala jako oběť Bohu. Když se dnes s odstupem téměř čtyř let snažím hodnotit své tehdejší postoje a pohnutky, zdá se mi, že vedle zájmu o lidi stála vděčnost, touha ukázat horlivostí, že opravdu stojím o věčný život a potřeba sebepotvrzení. Ačkoliv to není zrovna lichotivé, musím přiznat, že pro mě byla důležitá i "pochvala" a "pohlazení", které jsem inkasovala mezi bratry a sestrami. Ale nechci se teď pouštět do dušezpytných rozborů ani paušalizovat. Během těch deseti let jsem prožívala stavy radosti z toho, že plním Boží vůli, z poznávání zajímavých lidí, ale i sebe-odsuzování, protože se mi má služba nezdála dostatečná a má osobnost taková, jakou by měla být. Čas od času mě i napadalo, zda mě Bůh vůbec nechá přežít do nového světa. Ale On byl ke mně laskavější a velkorysejší, než jsem si uměla představit. V posledním roce mé průkopnické dekády mě, nikoli bez bolesti, vedl k stále jasnějšímu poznání své milosti. Chápala jsem, že se mu nemohu zalíbit svojí horlivostí a že archou záchrany není organizace, ale pouze prostá víra v Kristovu zástupnou oběť.

Na konci léta 1993 jsem si byla jistá, že mě Bůh se sebou v Kristu Ježíši usmířil a obdržela jsem ten zvláštní pokoj, který je vlastní Božím dětem. Krátce na to jsme opustili organizaci. To byla nová příležitost uvažovat o tom, jak Bohu sloužit. Nepotřebovala jsem již organizaci, která by za patami rozdmýchávala pomyslný oheň armagedonské bitvy a touto dramatickou kulisou podtrhovala naléhavost kázání. Nechci snižovat závažnost doby, ale přesto dnes jako po mnoho staletí každý jednotlivý člověk potřebuje především odpuštění hříchů, protože "jen jednou umírá a potom bude soud". (Židům 9:27) Myslím také, že úzké vymezení termínu "služba" kázáním je chybné. Bůh přijal modlitby a almužny Kornélia a pamatoval na něj. Zdá se mi více než logické, že ani potom, co uvěřil v Ježíše Krista, s touto bohulibou činností nepřestal. A zatímco Filip sloužil nevěřícím jako evangelista, jeho čtyři neprovdané dcery - prorokyně svým darem posilovaly církev. Přísloví 19:17 - "Hospodinu půjčuje, kdo se nad nemajetným slitovává, On mu odplatí jeho dobročinnost" mě ujišťuje o tom, že charitativní činnost na pomoc potřebným, je rovněž Božím zájmem.

Vzpomínám si na jeden ze silných zážitků krátce potom, co jsme opustili organizaci svědků Jehovových. Začali jsme navštěvovat bohoslužby Církve bratrské. Při jednom nedělním shromáždění představil kazatel sboru dva malé romské sourozence, chlapce a děvčátko. Představil je jako svého syna a dceru. Rozhodl se s manželkou k jejich adopci potom, co chlapečka objevili na dětské onkologii s pokročilou rakovinou. Nikdo ho nenavštěvoval, malý pacient byl z dětského domova. Chtěli mu prokázat takovou lásku, jakou sami přijímali od svého Otce v nebesích a poskytnout mu domov, i kdyby ho měl zakoušet jen několik měsíců. Cítili jsme se tehdy velmi zahanbeni. Jak kontrastně působil jejich skutek oproti názoru, že děti jsou překážkou ve službě Bohu, který jsme léta zastávali. Uvědomili jsme si, že mezi svědky neznáme nikoho, kdo by adoptoval dítě, přestože i to je způsob, jak půjčovat Bohu.

Služba Bohu je pro mě dnes mnohem širším pojmem než dříve. Bůh je veliký a jeho záměry s námi také. Nechci přehlédnout ty "dobré skutky, které mi Bůh připravil." (Ef 2:10)

Jana Novotná

Původně vyšlo v časopise Setkávání 2/97.

Elektronickou verzi připravil Jan Janča (se svolením Setkávání).