Služebník Božího slova

Na vizitce Pavla Jartyma, pod jeho jménem, nenajdete nic, než jedno krátké slovo - editor. Jeho práce je však pro mnohé z nás daleko zajímavější, než by se podle vizitky zdálo: je překladatel Bible. (Rozhovor)

Pavle, tvoje jméno se dostalo do povědomí lidí v souvislosti s překladem "Nová smlouva". Zajímalo by mě, kde se vzala tvoje první láska k Písmu?

Otec mi jednoho večera vyprávěl o Ježíši. Ne sice jako o Božím Synu, ale jako o člověku, který činil zázraky. Byl to jeden z prvních Božích doteků a určitě to nebyla náhoda, protože to ve mně probudilo určitou touhu. Já jsem byl takový hloubavý a přemýšlel jsem, proč je na světě zlo, proč se lidé trápí, a když otec začal vypravovat o Ježíši jako o člověku, který přinášel lidem osvobození a uzdravení, velmi mě to zaujalo. A tak jsem začal hledat. Sehnat tenkrát Bibli nebylo jednoduché. Neměl jsem kontakt na žádné společenství, ale nakonec jsem Bibli získal od svého strejdy. Byla to Kralická Bible a mě tehdy bylo 14 let. Čtení jsem skončil u knihy Exodus a dál to pro mě bylo velice nesrozumitelné.

Přelom nastal, když jsem začal studovat střední školu a dostal se k Žilkově překladu Nového Zákona. Začal jsem ho číst a zažil tehdy první vážné oslovení. Do té doby jsem měl zkušenost jen s lidským slovem, četl jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. Když jsem začal číst Nový Zákon, najednou jsem si uvědomi1, že se tady děje něco nového, čemu nerozumím. Toto slovo vstupovalo do mého nitra, a i když jsem mu nerozuměl po teologické stránce, tak jsem cítil, že mi dává naději a posilu. Potom ještě následovalo období určitého tápání - věděl jsem, že existuje Bůh, duchovní svět, ale neměl jsem jasnou představu, co je to evangelium. Když jsem se po vojně přišel podívat do jednoho křesťanského sboru, slyšel jsem evangelium jasně a začal uvažovat, jestli to je to, po čem toužím a pochopil jsem, že potřebuji Boží milost a odpuštění. V roce 1985 jsem se rozhodl pro Ježíše. Vlastně jsme uvěřili skoro současně s mojí budoucí ženou.

Co je pravdy na tom, že podnětem ke tvému studiu řečtiny a hebrejštiny byli Svědkové Jehovovi?

Na Petřinách a ve Střešovicích jsme se setkali se skupinou Svědků Jehovových. Zvláště jsme se sblížili s jedněmi mladými manžely a nějaký čas jsme k nim chodili, poznávali jsme jejich učení a sdíleli jsme se. Bylo to příjemné a otevřené. Vadilo mi však to, že když jsem měl připraven nějaký verš, o kterém jsem byl přesvědčen, že je to pádný argument, který by je přesvědčil, že nemají pravdu, řekli, že můj překlad je nepřesný a že to má být jinak. Stalo se to několikrát a tak mě začalo zajímat, co tedy v tom původním textu je. Dá se říct, že to byl jeden z impulzů k tomu, abych se začal zajímat o biblické jazyky.

Jak s odstupem let a zkušeností s Bohem hodnotíš Svědky Jehovovi jako lidi a jako náboženskou skupinu?

Vím, že ti lidé se kterými jsem se setkával na mě působili velice příznivým dojmem. Byli i tací, co zaslechli slova kritiky a hned se zvedli a odešli. Já myslím, že tak jako všude, jsou i mezi nimi lidé vstřícní anebo uzavření, kteří nechtějí slyšet názor toho druhého. Druhá věc je ovlivnění učením. Zde těžko mohu posoudit ty obyčejné členy, protože vím, že se to netýká pouze jich. Člověk může někdy nekriticky přijmout něčí názory, protože tomu druhému důvěřuje. Všichni to mohou myslet dobře a ani nevnímají další možné pohledy. Vidím velkou odpovědnost těch, kteří to učení mají na starost, protože mají přístup k jiným pramenům, mají ten širší pohled. Nakonec v Bibli je, že učitelé mají větší odpovědnost. Na biblických hodinách jsem se vždy snažil předložit lidem více pohledů na určitý problém. Oni třeba brali za závazné jedno hledisko a ani si neuvědomovali, že to může být i jinak. A tohle jsem považoval za takové své poslání - ukázat na různé možnosti a nechat konečné rozhodnutí na člověku, který tu určitou věc studuje.

Pavle, dá se říci, že jsi nějak zvlášť jazykově vybavený, když sis jako samouk osvojil biblické jazyky?

Já nevím jestli se dá mluvit o nějakém nadání, to musí posoudit jiní. To, že je člověk samouk má i stinné stránky. Pociťuji, že mi chybí určitá systematičnost. Když se člověk do něčeho takového vrhne bez metodického vedení, tak samozřejmě hodně tápe. Já jsem se to snažil kompenzovat tím, že jsem začal hodně číst odborné články v češtině od profesora Hellera, které tady vyšly. Tyto články jsou ukázkou vzorného rozboru biblických slov a exegeze. Také jsem byl v přímém kontaktu s lidmi, kteří měli zkušenost s překládáním Bible a ověřoval si, že se nepouštím nějakým zavádějícím směrem.

Jaká jsou úskalí překládání Bible a jaké přístupy lze volit?

Úskalí překladu Bible vyjadřuje jeden citát z talmudského traktátu: "Ten, kdo překládá verš doslova je padělatel a ten, kdo k němu něco přidává, je rouhač." To vyjadřuje napětí mezi volným a doslovným překladem, kterého se překladatel nikdy nezbaví. Překlad Bible je specifická záležitost, protože Bible je zvláštní kniha, která zasluhuje daleko větší pozornost, než jakákoliv jiná kniha. Překladatelův přístup bývá ovlivněn tím, jak rozumí inspiraci. Ten, kdo věří, že Bible je Boží slovo, že každé slovo je vdechnuté, bude k textu přistupovat velice opatrně a bude se co nejvíce držet originálu, původních slov a struktury biblického jazyka, s tím, že jazyk, do kterého překládá, bude muset "upravit". Říká se tomu "metoda formální korespondence". Opačný přístup je "metoda funkční ekvivalence". To je metoda, která přihlíží k tomu, že existují rozdíly mezi výchozím a cílovým jazykem a snaží se vystihnout především smysl. Překlad působí volně a mnozí k té metodě mají určitou nedůvěru. Já s těmi, kteří odmítají metodu dynamické ekvivalence nesouhlasím. Tato metoda vede překladatele, aby přihlížel k jazyku, do kterého překládá. Boží slovo může být potom srozumitelné každému člověku. Někdy se totiž může stát, že doslovný překlad zatemní význam textu. Například v Markovi 2:19 mluví Kralická Bible doslova o "synech ženicha". V našem jazyce vyjádříme tento idiom charakteristický pro původní jazyk spíše výrazem "hosté na svatbě", jak to dělá Ekumenická Bible.

Kromě uvedených metod také existují modifikace, nemluvě o parafrázích. Často se setkávám s názorem, že jen Kralická Bible je dobrý překlad, ale já si myslím, že kdo chce vážně studovat Bibli, musí používat dva i tři překlady, ne jen z toho důvodu, že každý překlad je zároveň výkladem, ale také proto, že v Bibli je spousta obtížných míst.

Jaký je tvůj názor na Překlad nového světa svědků Jehovových?

Při setkání se svědky jsem se jich ptal, jestli něco vědí o překládání Překladu nového světa, protože často hovořili o nesprávnosti jiných překladů. Většinou bylo ticho po pěšině. Někde něco vyčetli, ale nedovedli to zdůvodnit. Když čtu Překlad nového světa, mám dojem, že ti překladatelé měli ve všem jasno. Vůbec neuvádějí překladové varianty. Všiml jsem si také, že dost vycházeli z etymologie. Vykládat například slovo stauros jako kůl může být zavádějící, protože to je význam, který se používal v Homérově době, tedy daleko před dobou novozákonní. Jazyk se však vyvíjí a významy se posouvají. Slovo starost v češtině dříve znamenalo stáří, ale to dnes již neplatí. Podobně pitomý mělo dříve význam sytý. Totéž platí i pro řečtinu.

A tohle jsem považoval za takové své poslání - ukázat na různé možnosti a nechat konečné rozhodnutí na člověku, který tu určitou věc studuje.

Je také velký rozdíl v tom, jestli člověk poznává Boha a Ježíše Krista, nebo přijímá poznání o Bohu a Ježíši Kristu (Jan 17:3). Slovo poznat má v Bibli další významy, které v indoevropských jazycích chybí. Adam poznal Evu. Adam nepřijal poznání o Evě. Kdyby to tak bylo, tak by nezplodili Ábela. Znamenalo to také učinit zkušenost, převzít odpovědnost. Je to důležité slovo. Překlad "přijímat poznání" je veliké odchýlení od ducha hebrejského jazyka, v němž se Ježíš vyjadřoval. Přitom v meziřádkovém překladu Nového Zákona, který dělali svědkové, je to přeloženo přesně, ale ve sloupci, kde je znění Překladu nového světa, je to už posunuto.

V Překladu nového světa, v Novém Zákoně je použito jméno Jehova. Podivoval jsem se nad tím, a myslím, že to není správný přístup, dávat do toho textu něco, co tam není. Dá se to těžko obhájit, protože neexistuje žádný řecký text, kde by se vyskytoval tetragram nebo přímo jméno Jehova. Překladatel musí vycházet z toho, co má. Může se to vyřešit poznámkou, že tomu tak rozumí, ale do hlavního textu by to nemělo přijít. Navíc nevíme s jistotou jaká byla výslovnost toho jména a já se přikláním k tomu, co dělá Claude Tresmontant, který opisuje JHVH. Pokud by bylo tak závažné vědět, jak se to vyslovovalo, tak by to tam bylo bezpochyby zmíněno. Je tam řeckými písmeny přepsáno hebrejské slovo Kyrios sabaot, Hospodin zástupů, tak tam mohlo být takto přepsáno i Boží jméno.

V čem se liší vaše Nová smlouva od jiných překladů?

Když jsem překládal Novou smlouvu, uvědomoval jsem si obtížnost té práce a tak si vážím překladatelů i překladatelské tradice, kterou tady máme. Každý český překlad má svou hodnotu a neměl by se znevažovat nebo zatracovat. Každý překlad má samozřejmě svoje nedostatky, pochybení, která jsou dána tím, že lidské poznání je omezené. To je jeden z důvodů, proč budou vznikat další a další překlady. Boží slovo bude výzvou pro člověka, aby zdolal určitou horu, určitý verš, který je zatím neproniknutelný a budou i další poznatky - jazykové, archeologické, a ty nám osvětlí další významy. Nová smlouva má studijní charakter, ale není to překlad proti nějakému překladu, ale má se číst souběžně s jiným překladem. Jsou tam i věci, které jsou zmíněny vůbec poprvé. Například slovo monogenés běžně překládané jednorozený. Kdybychom vycházeli z etymologie, tak to znamená jediný svého druhu, jedinečný a je to krásně ukázáno na verši, kde se mluví o Izákovi jako o jediném Abrahámově synu. Je tam odstín jedinečnosti, který vystupuje, protože víme, že Izák nebyl jediným Abrahamovým synem. Když si uvědomím, že toto je řečeno i o Ježíšovi - monogenés, jediný, jedinečný jak svojí úlohou, tak postavením, jaké má ke svému Otci, tak si myslím, že by to mělo být v tom překladu uvedeno. Překlad nového světa a jiné anglické překlady uvádějí jednozplozený a to není přesné. Také význam jednorozený v překladu Vulgáty měl smysl jen v té době, protože tehdy vznikaly spory o Ježíšovo Božství a to slovo mělo zdůraznit, že Ježíš je zrozený a ne stvořený. Slovo jedinečný, které jsme použili, není dokonce ani v Součkově Řecko-českém slovníku k Novému Zákonu.

Která část Bible se překládá nejhůř a která je nejlehčí?

Celkem dobře se překládají evangelia. Nejtěžší jsou epištoly, zvláště 2. Korintským nebo list Židům. Velice specifická pro překlad je kniha Zjevení. Slovíčka jsou sice jednoduchá a slovník není příliš bohatý, ale problém je v tom, že to je v podstatě hebrejština v řeckém rouše.

Odráží to semitské prostředí. Nakolik se tedy držet originálu a nakolik vystihnout smysl? To byla kniha, kterou jsme nejvíce přepracovávali. Lidé si často myslí, že překladatel musí znát jen jazyk a může překládat, ale například u epištol musí znát daleko víc. Je potřeba znát celý kontext Pavlových dopisů a dobové pozadí. Když jsme začali překládat, uvědomili jsme si, že tu prostupuje více oborů: exegeze, historie, archeologie, teologie. Pochopil jsem, proč na některých uznávaných anglických překladech pracovaly týmy odborníků. Oni si tu práci rozdělili a každý se mohl soustředit třeba jen na jednu knihu.

Určitých principů se musí držet překladatel, jakých principů by se měl držet čtenář?

Chce-li čtenář aplikovat text na dnešek, musí vědět, jak mu rozuměli původní čtenáři. To je exegeze - souvislý výklad textu. Platnost některých veršů je omezena na nějakou určitou dobu nebo člověka. Nedávno jsem psal takovou poznámku do Života víry, v níž jsem rozebíral verše v Žalmu 82 a Janovi 10:34. Upozorňoval jsem na to, že je třeba pochopit, jak rozuměli lidé Ježíšovi, když citoval Žalm 82. Když to čtenář bude vědět, lépe porozumí tomuto textu, i když ne do všech detailů. O tom, kdo jsou Bohové existují tři výklady: (1) duchovní bytosti, které zneužily svého postavení, (2) izraelští soudci, kteří soudili proti právu, (3) Izrael jako celek v době, kdy měl dostat Zákon. Poslední výklad je nejpravděpodobnější a zastává ho většina starověkých rabínů i moderních vykladačů. Izrael je nazván synem Božím, synem Nejvyššího. Ježíš jako by jim říkal: když vy jste nazváni Bohy, tak proč ne já, skutečný Boží Syn. A v tom je ta pointa. Argumentace od menšího k většímu, to byla metoda, která se v té době používala. Rabbi Hillel, který zemřel roku 10 po Kristu, sestavil sedm vykladačských principů a tohle je jeden z nich. Všechny nalezneme v Novém Zákoně a je vidět, že pokud jde o vnější formu, Ježíš se v tomto nijak nelišil.

Pavel píše Timoteovi něco v tomto smyslu: přemýšlej o tom a snad ti Bůh dá, že tomu porozumíš. Je tady přemýšlení a také prvek zjevení.

Vím z vlastní zkušenosti, že je potřeba obojí. Někdo má možná představu, že se sejdeme k překládání, pomodlíme se a pak to už jen sypeme z rukávu. Není to tak. Zastánci Kralického překladu si možná neuvědomují, jak museli být tehdy překladatelé připraveni, jakou museli mít knihovnu. To neznamená, že se nespoléhali na Boha, protože bez něho to opravdu nejde.

(Ptal se Ondřej Novotný)

Původně vyšlo v časopise Setkávání 2/97.

Elektronickou verzi připravil Jan Janča (se svolením Setkávání).