Tomáš Halík : Co je bez chvění není pevné (soukromé výpisky z knihy)

 

Můj názor: Kniha je pro každého, kdo chápe že víra je ustavičná cesta. Kteří se bojí, že jejich víra ztrác otevřenost. Kteří nechtěj jenom víru rozum,ale tak srdce.

Soukromé výpisky z knihy 

Bojím se lidí s neochvějným přesvědčením v náboženství, ve vědě i politice..... Obávám se a straním neochvějných, protože z nich cítím chlad smrti a nepřátelství k životu., k jeho pohyblivosti, teplu a rozmanitosti., nevěřím jejich deklarované pevnosti víry.....Má víra není neochvějná. Chvěje se úctou před Tajemstvím, chvěje se studem před velkými slovy, chvěje se strachem z nebezpečnosti majitelů pravdy... Mám obavu, abychom okouzleni vlastním omezeným náboženským chápáním si neudělali modlu z vlastního náboženství. A pyšně neodsoudili nejrůznější cesty náboženského hledání těch druhých.

Augustin řekl : „miluj a dělej si co chceš". „Stal jsem sám sobě otázkou."To co je uvnitř naší duše je větší nežli to co je vně.

Živá víra má vždy tvar otázek po Bohu. Víra bez otázek by mohla zarůst plevelem lidských předsudků, kulturně náboženského balastu. Stala by se ideologií. Bůh do Svatých písem vložil paradoxy a hádanky, aby uchoval volný prostor pro víru i pochybnosti. Boží rukopis poznáme podle jeho nepochopitelné důvěry v naší svobodu. Setkání s Bohem, člověka osvobozuje od vyčerpávající 'hry na Boha', teprve po skutečném setkání s Bohem,může radostně a pravdivě přijmout své lidství. V každém člověku se paralelně s katechizmy náboženství rozvíjí rovina zcela osobního hledání a nezaměnitelných zkušeností. Víra nespočívá v překonávání pochybností, ale i ve schopnosti je snášet a vydržet. Pochybnost chrání víru před modloslužbou, fanatismem a beznadějí. Teprve na cestě svobody poznáme úzkou cestu na rozdíl od široké silnice poslušnosti.

Úvodní slova Creda věřím není mou odpovědí na otázku zda věřím, ale krok směrem k odevzdávám se Bohu. Příliš úzkostlivá péče o doktrinální systémy a instituce vyvolala tolik konfliktů, že tato podoba je mnohými považována za nezajímavou. Lidé nechtějí naslouchat definicím, nýbrž se setkat s inspirující zkušeností duchovního života. Josef Zvěřina zdůrazňoval, že hlavním principem katolicismu je nejen, ale i. (nejen svoboda , ale i milost, nejen Bůh, ale i člověk. Dějiny církve jsou dramatem protikladů. Miluji katolickou církev, ale ne její českou podobu. Miluji Krista, ale neprohlašuji, že jenom my máme pravdu). Víra není totéž co přesvědčení. Uvěřit znamená vystoupit ze šablon rozumu, odvážně a kreativně se otevřít co překračuje popsatelné. Víra znamená překonání fixace na sebe. Vydržet bolestné napětí mezi vysokým ideálem a realitu našich slabostí a nedokonalostí. Věřím, pokud je můj život dialogem, ne samomluvou, kolem sebe kroužícího člověka. Věřím pokud naslouchám životu a pokud mu odpovídám.

Všichni jsme na křižovatce. Všichni jsme přibiti na kříž paradoxů našeho světa. V období kdy žili Descartes, Komenský, Pascal byly zplozeny zdi, které rozdělily, křesťanské svědomí. Erasmus Rotterdamský na ní reagoval tak, že se dal cestou osvícenectví. Osvícenci se pokusily vytvořit jakési ušlechtilé a rozumné náboženství ducha, zbaveného dějinného těla, zbaveného tradic. Vyměnili logiku srdce za Rozum. Osvícenectví dal ránu z milosti Feuerbach, Nietzsche, Freud. Nepopravili Boha, ale jeho karikaturu.

Lidé ve dvacátém století přestali vnímat svět jako rozumný prostor. Nihilismus vstoupil hlavními dveřmi. Svět byl přiveden na pokraj zkázy. Teologové osvobození poukázali na mrtvou víru Marxismu a zdi byly zbořeny. Naučíme se ale žít beze zdí? Naučíme se nevychýlit se od tajemného středu víry?

Setkání Ježíše s Mojžíšem a Eliášem před obrazilo přijetí Platona a Aristotela do křesťanské teologie. Literatura sv. Otců ukazuje na přijetí symbolů pohanství pro artikulaci víry. Kdyby křesťany převládl strach z otevření se kultuře a duchovnosti jejich doby, zůstalo by bezvýznamnou sektou., nestalo by se morálním a duchovním proudem, který proměnil svět. Podobnou cestu již započal Pavel v Athénách, když hovořil o jejich neznámém Bohu. Tradice pak zrály několik tisíciletí, nelze je nahradit produkty osvíceneckého rozumu. Západní kánon je vybudovaný na monoteismu a Aristotelovské logice.

Patrně všechna náboženství mají dvě verze : lidovou a pro vzdělance. Jednou za čas se objeví postava, která prolne září své žáky. Světlo pak v další generaci uhasíná. Nevěřím však v žádný velký chrám pro všechny. Vždy bude pluarita chrámů. Spíše je třeba se naučit pozitivně vnímat různost. Nastoupit náročnou cestu trpělivého dialogu, ne lacinou toleranci a milost. Náboženství nejsou stejná, ale velmi rozdílná, nevznikala ze stejného kořene. Žádný člověk nezná všechna náboženství, aby je mohl zodpovědně hodnotit. Chci-li však vést opravdový dialog, musím odložit přesvědčení, že jsem výhradním majitelem pravdy. Katolická církev na posledním koncilu mluví o působení Ducha za viditelnými hranicemi církve. Zřekla se perverzní věty: mimo církev není spásy. Posun od katolicismu ke katolicitě, všeobecnosti církve. Dialog je něco jiného nežli misie. Které náboženství je pravé? To moje, pokud ho miluji. Jazyku lásky rozumí všichni. Láska Kristova nepatří jen křesťanství. Hledat pravdu znamená pečovat o to , aby žádný hlas nebyl vyloučen. Vezměme Bibli, jako malbu na skle a plně se ponořme do malby, aniž bychom se snažili tímto sklem proniknout do vnější objektivní skutečnosti. Nejde o to navršit fakta, ale pochopit smysl. Litera zabíjí, Duch oživuje. Objektivita je plodem ctnosti. Nikdy nejsme objektivní, jsme vždy zaujatí, neboť je to dáno konečností stvořených bytostí. Vyvarujme se pokušení pohlcovat svébytnost druhého. Uznejme jeho svobodu být sám sebou. Dokonalá láska znamená umřít sám sobě a dát prostor druhému.

Osvícenci se pokusily vytvořit jakési ušlechtilé a rozumné náboženství ducha, zbaveného dějinného těla, zbaveného tradic. Vyměnili logiku srdce za Rozum. Povýšení rozumu na privilegovaný nástroj poznání oslabilo schopnost vnímání světa prostřednictvím fantazie a imaginace, citlivě reagující na poselství symbolů. (např. Za bránu smrti nahlíží víra ne rozum)Využít osvícenectví jako kulturně pedagogický nástroj k mravnímu zušlechtění společnosti vede ke kastraci náboženství. Mocný mýtus o původním náboženství raného křesťanství je naprostá historická fixe. Osvícenecký pohled na křesťanství sunul stále více do popředí morálku, etablované církevní křesťanství se zas soustřeďovalo na instituci, právo a metafyziku. Spirituální dimenze víry zůstávala ve stínu druhotných věcí. Osvícenectví přineslo též roztřídění náboženství do ismů.(např. Hinduismus nemá žádné články víry ani hierarchii. Nezápadní jazyky nemají slovní ekvivalent ke slovu náboženství)

Soudobá teologie radí, abychom texty vůbec necenzurovali, abychom vešli do příběhu a rezignovali na pošetilou snahu zjišťovat smysluplnost a pravdivost vnějšími kritérii.

Zatímco katolické tradici převládala tendence posilovat harmonii mezi vírou a náboženstvím, reformace chtěla specificky křesťanské osvobodit od všeobecně náboženského substrátu. Luther ji chtěl osvobodit z houštin středověkých přesvědčení, toužil po kráse nahé víry. Karel Barth protestant dvacátého století postavil víru a náboženství do protikladu. Řekové nevěřili ve své Bohy, bohové byli přirozenou součástí jejich životního prostředí. Stejně tak religio křesťanství v sobě zahrnovalo celý způsob žití. Náboženství však souvisí s mocí. Náboženství, kultura, věda se z celku homogenní křesťanské společnosti vyčleňuje a emancipuje. Křesťanská víra je odsunována do oblasti pověry. Středověk mluvil o víře, novověk o náboženství. Z náboženství vědy se pak rodí nacismus a bolševismus. Vzniklo náboženství médií. Vznikla touha spojit celý svět - globalizace. Globalizace chce vzít identitu muslimům a jiným vírám. Myslím však že bychom neměli nechat utopit vzácný náklad katolického či evangelického proudu nějakou násilnou jednotou a stejně to platí i na ostatní náboženství..

Víra je vystavena pokušení najít si něco, k čemu se může přimknout tak, že ztratí svoji otevřenost. Pokud si víra zachovává charakter živé otevřenosti je morálka přirozenou dimenzí, pokud se morálka stane předmětem víry jde o posun jinam.

Víra je ustavičná cesta, neskončené hledání. Kolem je množství nezařaditelných, kteří jdou s církví jen kus cesty, nesdílí plně všechno, mají vůči institucionální stránce církve a náboženství svobodný vztah, nepotřebují bořit ani neustále opravovat, neboť jejich víra žije, jak v rámci tradičních struktur, tak mimo ně. Ke svobodě jsou povolání, ve svobodě stojí, a e nepletou si svobodu se svévolí.

Naučil jsem se modlit a naučil jsem se uvědomovat si tak svoji nehodnost. Pascal to vyjádřil paradoxem : 'Křesťanství nás učí pokoře, aby nás chránilo před pýchou, a říká nám o naší důstojnosti, aby nás chránilo před zoufalstvím'. Chasidé nosily dvě cedulky. 'Kvůli tobě byl svět stvořen' a 'Jsi prach a popel'. Každý člověk má jedinečné povolání, poznat ho však není jednorázový proces. Každý lidský život je dar a zároveň úkol. Bůh však si natolik váži svobody lidského rozhodování, že raději ponechává prostor pro naše omyly, než aby z nás udělal bezduché loutky.

Oběti však musí zůstat vyjímečný, svátečním a svobodným aktem. Nelze je vnutit jako pravidlo instituce. Zrušit svobodu oběti znamená devalvovat smysl oběti. Duchovní člověk a zejména řeholník zastupující instituci a oběť, může dráždit a provokovat výzvou vůči průměrné světskosti, zpochybňuje samozřejmé sebevědomí světskosti samotné. Většina těch co kněze odsuzují se však s nimi osobně většinou nesetkala. Český antiklerikální afekt, je zraněná láska, nenaplněné očekávání jež vedlo k lhostejnosti a k nenávisti. Lidé někdy nenávidí kněze proto, že si přáli potkat světce a potkali jen člověka.

Láska a víra předpokládá odvahu k důvěře. Láska překládá těžiště života mimo sebe. Láska je zranitelná pro svobodu, kterou nabízí druhému. Je dobré, že lidé netuší, jak je bůh dobrý a milosrdný a jak lehké je dostat se do nebe, kdyby to věděli hřešili by na to a do nebe by se nakonec nedostali. Celé dějiny křesťanství lze chápat jako dějiny pokusů přemalovat pohoršlivý evangelijní obraz Boha těmi našimi. Chová se divně protože miluje. Bůh s námi jedná jako bychom byli ještě v ráji a my máme skrze Syna k němu volný přístup.