Večeře Páně

„Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: ‚Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.‘

Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.‘ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1Ko 11:23–26).

Večeře Páně je důležitou součástí života křesťanů, protože nám připomíná Ježíšovu výkupní oběť. Chvíli, kdy Ježíš naposledy jedl se svými učedníky, zmiňují všechna tři synoptická evangelia. Z Lukášova záznamu je patrné, že Ježíš doslova přikázal, aby si jeho učedníci tímto způsobem připomínali jeho smrt, dokud se Ježíš nevrátí. Proto, stejně jako v dobách prvotní církve (Sk 2:42), se i dnes křesťané scházejí k lámání chleba, který symbolizuje Kristovo tělo, jež bylo za nás vydáno na smrt, a pijí z kalicha víno, které symbolizuje Ježíšovu krev, jež byla za nás vylita.

Kdo smí přistupovat k Večeři Páně?

Při poslední večeři bylo kolem Ježíše shromážděno jeho dvanáct učedníků, a právě učedníkům Ježíš přikazuje, aby takto činili. Můžeme si tedy položit otázku, kdo je učedníkem Ježíše Krista. Před svým nanebevzetím Ježíš svým učedníkům přikázal, aby činili učedníky ze všech národů. Říká doslova: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28:19,20). Učedníky jsou tedy všichni ti, kteří uvěří evangeliu a budou pokřtěni ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Jistě se předpokládá, že tím jejich duchovní život neskončí, ale že se dále budou učit znát Písma a následovat Pána. Jsou to lidé, kteří zároveň mají zachovávat vše, co Ježíš svým učedníkům přikázal. A jak jsme si již řekli, Večeře Páně, přijímání chleba a vína, je jednou z věcí, které nám jako učedníkům „ze všech národů“ byly přikázány.

Proč?

1. Večeře Páně je zvěstováním Ježíšovy smrti, dalo by se říci hlásáním evangelia – znamením a svědectvím toho, co Bůh skrze Krista vykonal.
2. Je obecenstvím se samotným Ježíšem Kristem, ke kterému nás Pán zve: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa." Židé se mezi sebou přeli: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum“ (J 6:51–59). Vyznáváme-li tedy Krista, toužíme-li po Něm a po věčném životě s Ním, po vzkříšení, po obecenství s Ním, je naše místo „u stolu“.
3. Ježíš říká: „… tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví“ (Lk 22:20). Jako křesťané jsme s Kristem ve smluvním vztahu. Nejsme pozorovateli či přihlížejícími. Jsme součástí nové smlouvy, o které mluví Pavel v 2. listu do Korintu, ve 3. kapitole. Pisatel listu Židům říká, že „Kristus je prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno – neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy“ (Žd 9:15). Vyznáváme-li, že i za nás Kristus zemřel a my tuto zástupnou oběť přijali, jsme nyní i my v nové smlouvě s Ním! Na připomínku této nové smlouvy smíme pít z kalicha víno symbolizující jeho krev.

Smysl a význam Večeře Páně lze shrnout do „pohledů čtyřmi směry“: 1) směrem zpět – na to, co se odehrálo na Golgotě, 2) směrem vpřed – na to, co je před námi, totiž Kristův slavný návrat, 3) směrem vzhůru – při Večeři Páně prožíváme Boží přítomnost, a 4) pohled kolem sebe – Večeře Páně se odehrává ve společenství křesťanů. Jak je vidět z biblických záznamů, prvotní křesťané Ježíšovo přikázání dodržovali a pravidelně Večeři Páně slavili (Sk 2:42, Sk 20:7, 1Ko 11:20nn).

Co znamená přistupovat k Večeři Páně nehodně?

Z kontextu 11. kapitoly 1. Korintským je patrné, že apoštol Pavel mluví o situaci, ke které v korintském sboru docházelo: jeden se dá hned do své večeře, druhý se opije (v. 21,22). Prvotní církev totiž slavila Večeři Páně v rámci společného jídla. „Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení“ (v.29). Dá se říci, že při slavení památky se někteří chovali, jakoby o nic nešlo, neukázněně, bez úcty, někteří dokonce hřešili – opíjeli se. Proto je Pavel přísně napomíná, aby nehřešili, a tak nejedli a nepili sami sobě odsouzení.

Výzva ke zkoumání sama sebe však má zřejmě i širší obsah. K Večeři Páně má přistupovat pouze ten, kdo je jeho učedníkem, tj. ten, kdo uvěřil v Krista, přijal jeho zástupnou oběť a stal se účastníkem nové smlouvy. Večeře Páně není určena nevěřícím! Není určena ani věřícím, kteří vědomě žijí v hříchu či ve vzpouře proti Bohu. Protože je symbolem obecenství s Kristem i s druhými lidmi, neměli bychom k ní lehkomyslně přistupovat nesmířeni s bratřími a sestrami. Pavel korintským křesťanům v 11. kapitole vytýká mj. roztržky (1Ko 11:18).

Jak často se scházet k Večeři Páně?

Praxe v různých sborech je různá. Z knihy Skutků lze usuzovat, že spíš více, než méně. „Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách“ (Sk 2:42, KMS). „Vytrvale“ neznamená jednou či dvakrát do roka. Ze zmínek v knize Skutků i v 1. listu do Korintu je pravděpodobné, že se k Večeři Páně scházeli pravidelně. Pavel říká: „to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku“ (1Ko 11:25).

Závěrem tedy: „Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla. Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ (Žd 10:19–23). Ať vám Bůh žehná.

Jana Kopová