Zemřít Zákonu, žít Kristu

Tento příspěvek je psán na základě toho, co jsem zažil asi před pěti lety, když jsem se skupinkou přibližně 10 lidí odcházel z organizace. Díky Boží milosti jsme poznali zcela jasně, že tato organizace není Boží. Čekala nás cesta do neznáma.

Dnes odchází z organizace mnohem více lidí než tehdy a přestože mají různé důvody, ocitají se na okraji neznámého území. Všiml jsem si, že někteří z těch, kteří odešli, nesou ovoce Bohu, jiní však po určité době skončí znechuceni jakýmkoliv náboženstvím, duchovně zcela mrtví. V čem je ten rozdíl? Co je tím požehnáním pro některé a co je nebezpečím, které se týká většiny z nás? Rád bych se na tomto místě zmínil o vztahu zákona a milosti, jak je popsán v Římanům 7.kapitole. Vidím zde totiž určitou paralelu.

Zákon, jak ho popisuje Pavel kromě jiných také v listě Římanům, byl vychovatelem ke Kristu. Měl zjevit lidský hřích a to pomocí mnoha zákonů a nařízení, které nikdo nedokázal dodržet. (Pavel to popisuje v Řím. 7:14-23) Výsledkem bylo, že člověk se cítil nedostatečný a tím pádem odsouzený, protože vycházel z toho, že pokud bude dělat co má, bude zachráněn. (Gal. 3:12) A jaká je tedy ta paralela?

Mám za to, že vyučování organizace nese v mnohém podobné rysy jako vyučování židovského zákona. Pamatuji si na hory literatury, kterou jsem nestíhal zcela přečíst, na pocity, že dělám málo, přestože jsem patřil mezi nejaktivnější. Měl jsem pocit, že když budu věrně konat různé věci, Bůh mě bude mít rád... Různé příkazy a nařízení byly podobně jako v židovství rozpracovány do nejhlubších detailů (např. používání krve).

Když jsem odešel, myslel jsem si, že pár věcí změním, pár věcem se vyhnu a vše bude dobré. Ale co říká Pavel? Musíš zemřít zákonu skrze smrt Ježíše Krista, aby ses mohl oddat jinému - Ježíši. Má dojít ke smrti toho starého, aby mohl přijít nový život. Ježíš je život. Naším úkolem je rozvíjet vztah s naším novým manželem a milovat ho. Jen tak budeme schopni nést ovoce Bohu. Když se totiž lidé osvobodí od zákonů v organizaci a dál pokračují stejným stylem příkazů a nařízení - dojde často k postupnému otrávení náboženstvím a k duchovní smrti. Proč? Chybí totiž život, nový vztah. Pokud nezemřeš starému manželovi, nemůžeš se znovu vdát, jinak budeš cizoložník. V jeden okamžik totiž můžeš mít jen jednoho manžela. Vyber si.

Pamatuji si na to, co jsem jednou říkal při vydávání svědectví: "Jestliže tohle náboženství není to pravé, tak potom žádné". Naše naděje byla fixována k organizaci, té "jediné pravé organizaci". Při odchodu máme tendenci hledat jinou pravou organizaci - nějaké "dokonalé společenství", ale jak řekl jeden křesťan: "Nehledej dokonalou církev, dokonalá církev totiž neexistuje. Jestliže ji přece jenom nalezneš, tak do ní nevstupuj, protože by jsi ji znečistil svou vlastní nedokonalostí". Je důležité najít společenství, kde mohu svobodně uctívat Boha, ale spásu v něm hledat nebudu - ta je jen v Kristu! Otázka v Janovi 6:68 totiž nezní "Pane, kam bychom šli?", ale "Pane, ke komu bychom šli?". Vidím v tom velký rozdíl. Žádná skupina lidí za mě nezemřela, žádná skupina lidí není mou hlavou - jediný, kdo za mě zemřel je Ježíš - on sám. On jediný je ta cesta k Bohu, nehledej cestu k cestě - on je Cesta(l.Tim. 2:5,6).

Co říci závěrem? Svůj život chci stavět na Skále, na té, která se nikdy nepohne. Nebude nalinkovaný, ale bude vycházet ze stále se rozvíjejícího vztahu.

David Drapák

Původně vyšlo v časopise Setkávání 1/97.

Elektronickou verzi připravil Jan Janča (se svolením Setkávání).