První pomoc pro ty kteří odcházejí

Na základě rozhovorů s těmi, kteří odchází od Svědků Jehovových nebo z jiných náboženských organizací jsem dospěl k závěru, že jsou tito lidé ve velmi nebezpečném období, kdy opouštějí jeden svět, aby vešli do jiného světa, který je zpravidla pro ně nejistý a v určitých ohledech nebezpečný. Je na něm ale cosi lákavého a to je možnost být sám sebou, být svobodný, nebýt pokrytecký, být zodpovědný sám za sebe.

Řada lidí, kteří se začínají vnitřně loučit s organizací, kde vyrůstají (a toto loučení může trvat i několik let), má nejprve určitě pochybnosti, které většinou zaženou tvrzením, že ti "odpovědní" za nás nesou odpovědnost a vědí to nejlépe. Postupem času jim však dochází, že řada nepravd se jaksi neslučuje s jejich odpovědností, ze shromáždění odcházejí čím dál tím víc naštvanější, až je to vede k úplnému odchodu. Situace, kdy je nějaký věřící rychle vyloučen, je na jinou kapitolu.

Pro ty, kteří odcházejí postupně bych rád napsal, že prožívají dle určité teorie, naprosto zákonitý proces duchovního vývoje a to směrem nahoru. Bohužel, pokud si to odcházející neuvědomí, může to vést k jejich stagnaci, případně k jejich rychlému přechodu do stejně nesvobodného náboženství, jako jsou SJ.

Jaká jsou podle psychologa M.S. Pecka tato stadia duchovního růstu ?

1.chaoticko - antisociální - jedná se o lidi, kteří spíše předstírají dobré vlastnosti za účelem vlastního prospěchu, lidé, kteří zpravidla postrádají zásady, jejich krédem může být myšlenka - důležité je co chci já a tomu podřídím vše

2. formálně - institucionální - lidé, kteří jsou závislí na nějaké instituci, kteří ji potřebují pro svůj život, pro to, aby někdo určoval jejich víru, jejich život. Boha si představují jako toho Otce tam nahoře, který je neskonale miluje, ale zároveň trestá. Nepřipouští, že by Bůh mohl přicházet odjinud než zvnějšku. Jsou ortodoxní a většinou lpí na liteře zákona, jsou ochotni se o ni hádat do krve. Jejich názory jsou většinou nezvratné, nepochybují o nich. Zde se zřejmě nachází většina lidí, kteří jsou v podobné církvi jako SJ

3.skepticko - individuální - jsou to lidé, kteří po svém odchodu z druhého stádia duchovního vývoje mají velmi blízko k popření Boha a vlastně všeho,co se naučili v náboženství, z kterého vyšli.Jsou ochotni odmítnout veškerou teologii, kterou se naučili, boří léta zaběhané názory ve své mysli, hledají nové možnosti víry, neupínají se k víře institucí, chtějí si na svou víru přijít sami. Většinou se jedná o lidi, kteří vám řeknou, že už do žádné církve nechtějí. Snaží se uvažovat racionálně, výroky o víře se snaží pravdivě zkoumat, snaží se být realističní.

4.mysticko - komunitní - jsou to lidé, kteří pod povrchem dění spatřují jakousi soudržnost, vnímají vyšší principy pro které nemají vysvětlení, tuší, že existuje spojitost mezi tvory zde na zemi a snad i mimo zemi. Rádi přicházejí na kloub mystériím i když tuší, že čím víc se dozvídají, tím víc nevědí a toto nevědění je utvrzuje v tom, že zde existuje velikost, která je zcela přesahuje.

Zde jsem velmi volně citoval z knihy Dále nevyšlapanou cestou. Tyto čtyři stupně duchovního vývoje jsem zde uvedl pro ty, kteří odcházejí, aby mohli přemýšlet o tom, že jejich odpadnutí není vada víry, ale naopak se nacházeí ve svém duchovním růstu, kdy překračují z druhého do třetího stádia. Přestože se na ně lidé ze sboru dívají jako na ty, kteří se topí v bahně, opak však bývá pravdou. Tito lidé vykročili vstříc svojí duchovní cestě.

Bohužel, v tuto chvíli na ně číhá mnoho nebezpečí a jedno z hlavních se jmenuje NEJISTOTA, která je cenou za duchovní svobodu.

A nyní konkrétně :

1.Zkuste navázat stará přátelství, která jste opustili po svém vstupu k SJ nebo jiné církvi.To vám pomůže, až budete vyloučeni, abyste neztratili sociální vazby. Pokud jste neměli rodiče v církvi a nevídali jste se s nimi, zkuste k nim najít cestu.Nečekejte ale zázraky, nebuďte zklamaní, když při hledání nových přátel nebudete úspěšní. Nezapomeňte, v tuto chvíli máte pořád ještě "měřítka" církve, skrz které posuzujete všechny kolem. Pokud to pro vás bude přijatelné, zkuste najít lidi, kteří z církve již odešli a popovídejte si s nimi o jejich odchodu.

2.Pokud v sobě najdete odvahu, navštivte psychologa a sděltu mu v jaké životní situaci se nacházíte. Vím, že v naší zemi existují předsudky vůči psychologům, ale je to do určité míry lékař vaší duše.

3. Pokud máte manželského partnera, otevřeně s ním promluvte o svých pochybnostech a snažte se s ním udržet otevřený kontakt, byť bude jiného názoru než vy. Ujistěte ho, že rozdílná víra nemusí znamenat rozdílný život

4. Pokud máte děti, které jste vedli ve víře církve, zvažte co jim říkat a k čemu je vést. Pokud jste dospěli k rozhodnutí, že vaše církev vám neříká pravdu, je dobré, pokud jsou děti již starší, otevřeně s nimi mluvit o svých pocitech a myšlenkách. Dejte si ale pozor, ať v dětech nevyvoláte chaos, jsou mnohem náchylnější na ztrátu jistot.

5. Oprašte své staré koníčky, které jste kvůli církvi odložili. Hráli jste na hudební nástroj? Stavěli jste modely? Jezdili jste na vandr? Fotografovali jste? Jezdili jste na koni? Ideální je vrátit se k těmto znalostem. I když jste se učili něco jiného, váš talent vás rozvíjí a můžete přispět k radosti druhým.

6. Udělejte si čas na knihy, které vám pomohou ujasnit si myšlenky. Například od R.Franze - Krize svědomí, Hledání křesťanské svobody. M.S. Peck - Nevyšlapanou cestou, Nevyšlapaná cesta nekončí, Dále nevyšlapanou cestou, Lidé lži. C.S. Lewis - Rady zkušeného ďábla. Pokud čtete, nepřistupujte ke knihám jako k církevnímu čtení. Pochybujte, zvažujte, nic není jasně dáno, je na vás co přijmete za vlastní.

7. Nevrhejte se hned do jiné církve. Právě vycházíte z duchovní totality, neutíkejte do jiné. Stanovte si čas, po který budete hledat. Navštivte různé shromáždění nebo bohoslužby, pokud vás to tam tahne, ale nečiňte hned žádná rozhodnutí.

8. Může se vám stát, že se vám zboří celý duchovní svět. Můžet si říct, že jste si kvůli církvi nic neužili a že to je vlastně teď jedno. Můžete mít tendenci vše dohnat. Pokud v sobě najdete sílu, odolejte. Je to sice prožitá zkušenost, ale může být velmi bolestná.

9. Snažte se hledat Boha mimo církev, snažte se ho hledat v sobě v přírodě. Neděste se toho, když se po nějaký čas přestanete modlit. Neděste se toho, když nějakou dobu přestanete věřit v Boha. Je to přirozený vývoj. Ale je dobré to vnitřně nevzdat a věřit že cestu k Bohu existuje.

Další část, o kterou bych se rád podělil pro ty, kteří odcházejí a nemají podporu pro své rozhodnutí, se týká viny. Vina jako taková se dá najít v celé Bibli. Je na ní postavena většina náboženství, protože díky vině je možné ovládat ostatní lidi. Nebýt viny, není tu žádná věc nebo velmi malá, skrze kterou by se dalo tak efektivně působit.
Odcházející člověk od SJ je exkomunikován s velkým "balíkem" vin. Základním nástrojem SJ je využití této viny a donucení ztracené ovce na základě psychologického nátlaku, aby se vrátil. Této padlé ovci je odepřena jedna z nejdůležitějších duševních funkcí a to je funkce setkávání, přátelství. Vy co odcházíte nebo jste byli odejiti, připravte se na to, že vám bude kladena vina za to, že jste ztratili přátele. Prý jste to věděli dopředu, je to tedy vaše vina.

1. vina na odloučení : Celou dobu, co jste byli u SJ jste pěstovali a vytvářeli přátelství. Tato přátelství však byla přátelství s podmínkou. S podmínkou takovou, že váš vztah není založen na tom, jací jste, ale čemu věříte. Vlastně váš bratr neměl rád vás, ale určitou představu člověka, který věří stejné teorii. Pokud jste tuto teorii opustili, stáváte se pro bratra či přítele bezceným. Otázkou může být, nakolik tato ztráta je vlastně ztrátou. Zdá se, že tito lidé nebyli skuteční přátelé, kteří by nás měli rádi, takové jací jsme. Měli spíše rádi víru takovou, jakou si vysnili, případně, jaká jim byla vytvořena.
Můžete se setkat s vinou, že jste vy sami opustili tyto "přátele", že jste je zradili. Podle svobodného principu je vaší svobodou věřit, čemu vy chcete, bez ohledu na to, jaký postoj k tomu mají vaši přátelé. Dalším aspektem, který SJ používají je ten, že jste se dobrovolně nechali pokřtít a tím jste souhlasili s určitými pravidly, tj. i s tím, že pokud nebudete uznávat tato pravidla, budete vyloučeni. Zde by se opticky této vině nedalo nic vytknout, pokud byste byli členy včelařského či šachového kroužku a v rozporu s pravidly byste kupříkladu snědli šachového koně, za což byste byli diskvalifikováni. Vzhledem k tomu, že jste byli pokřtěni ve jménu Otce, Ducha i Syna, nabývá vaše obecenství jiného rozměru, než jen strohá pravidla, přikaž zakaž. Od Boha jste obdrželi svobodnou vůli a milost, odpuštění a tudíž kdo je člověk, aby vám nebo ostatním určoval, kdo s vámi smí mluvit nebo ne? Pokud to skutečně dělá, je vina na něm, ne na vás.
2. vina zrady na Bohu jedním z hlubokých pocitů viny je zrada na Bohu, cíleně pěstovaná publikacemi společnosti SJ. Systém propracovanosti nauk vás vždy ujišťoval o tom, že máte vinu, když nekážete, když nechodíte na schůzky před službou, když nemáte pravidelné osobní studium, když nečtete pravidelně Bibli, když se správně neúčastníte všech shromáždění, když nepřispíváte co nejvíce, když neusilujete o přednosti, když....Víra založená na tak velkém pocitu viny vás zřejmě bude i nadále doprovázet, budete mít pocit, že jste Boha zradili, že se vám vzdálil, že jste jej neskutečně zklamali, vždyť tolik zákonů mluví proti vám. Kdo je ale tím Bohem, kterého takto vykreslují SJ? Zdá se, že jejich Bohem, alespoň tak, jak jej popisují, je žárlivý, trestající Bůh, na úrovní tajného agenta, kterého je třeba se obávat, kterému je třeba donášet a práskat. Takový bůh může skutečně vyvolat iluzi ať už hořícího pekla nebo geheny a držet v podřízenosti milióny lidí. Připravte se na to. Připravte se na to, že vám jak před vyloučením, tak po vyloučení budou lidé říkat, že máte vinu a ne jednu. Jedna z obran, jak s tím naložit, je, uvědomit si, že tito lidé tvoří paralelu s farizey, kteří také neustále hledali vinu v protikladu s Ježíšem, který mluvil o odpuštění. A to je klíčem k řešení pocitu viny. Nechci zjednodušovat, ten problém je velmi rozsáhlý, ale píši o první pomoci. Pokud si uvědomíte, že vaším Bohem není dobromyslný trestající policajt - agent, ale bytost, která vám dává svobodu rozhodování, bytost, která bez ohledu na to, jak velký je váš "hřích" vám již dopředu odpouští, můžete tuto vytvořenou vinu člověkem sejmout ze svých zad a odložit jí tomu, kdo vám jí na záda pověsil. Váš Bůh vás nechce vidět obtíženého, plazícího se pod nákladem lidských výmyslů, Bůh vás rád uvidí vzpřímeného, silného, vyrovnaného tak, abyste mohli milovat sebe i svého bližního, ale nejvíce jej. Pokud cítíte vinu vůči Bohu, je to věc POUZE mezi vámi a Bohem. To nejlepší, co můžete udělat, svůj případ mu předložit.
3. vina vůči člověku . Nedaří se nám, vše, jak bychom chtěli. Hmatatelnou vinu můžeme cítit vůči určitému konkrétnímu člověku. Například, nakopnul jsem Pepíčka Vomáčku, který mi nic neudělal, a to jsem asi dělat neměl. Ukradl jsem Frantovi z auta peníze a to asi taky nebylo dobře. Spal jsem kamarádovi s ženou a vidím, že jsem to dělat neměl. Jsou tyto viny absolutní? Musí jednoznačně po nich přicházet trest, jak tvrdí SJ? Nemusí. Tyto viny máme vůči určitým lidem, osobám od nichž na rozdíl od Boha nemáme dopředu příslib odpuštění. Tyto viny jsou legitimní a je dobře si je vyřešit. Požádat toho, komu jsme ublížili o odpuštění. To může být velmi dlouhodobý proces a je to na jiné zamyšlení. Ale pokud se zamýšlíme nad vinou, tak tato vina může být opravdu skutečná, ale ne podle toho, jak nám to přikazují "bratři", ale podle toho zda jí tak vnímáme my. Pokud svou vinu nevezmeme doopravdy za svou, nemůžeme ani v budoucnu přijmout odpuštění.
4 vina vůči sobě To je vina, která je hluboko v nás, kterou často ani nejsme schopni postřehnout, vybádat, vymeditovat, vysledovat. Můžeme se obviňovat /i když si to neuvědomujeme/ za rozpad rodiny, za špatnou cestu našich dětí, za smrt našich blízkých, za neštěstí a smutky druhých, za to, že nám zemřelo domácí zvíře apod. Takové obviňování může mít kořeny v dětství, podle toho, jak s námi rodiče zacházeli a může být příčinou depresí či zdravotních potíží. Na tyto viny většinou sami nestačíme, protože jsme si je sami způsobili. Zde může pomoci psycholog nebo zkušený, spirituálně založený člověk a samozřejmě Bůh.

Pocit viny je velké téma. Určuje rozpady rodin, určuje války mezi národy, rozbíjí přátelství, vede k sebevraždám a k těžkým depresím, k patologickému jednání. Každý extrém je špatný. Odvržení jakékoliv viny i přijetí viny za vše. V rámci "první pomoci SJ při odchodu", je lépe si tuto vinu ubrat, protože jsme byli zvyklí mít této umělé viny přespříliš a snažit se vykročit směrem k otevřenosti, pravdivosti a radosti ze života. Pro člověka, který odchází od SJ to může být velký životní debakl anebo v případě, že odhodí batohy vin, nařízení a pouček, velká příležitost pokročit ve své duchovní cestě směrem k Bohu.

Milí bratři, sestry, pokud čtete tyto řádky, již jste barieru zastrašování překonali. Každý z nás SJ, kteří jsme vstoupili na tyto stránky to zažil, nejste výjimkou.

Máme dvě možnosti. Buď zůstat věrni zásadám pravdy nebo vědomně žít s nepravdou dál a nechat se slepě ovlivňovat lidskými vůdci.

V mém případě mi byla položena otázka: A co je to vlastně ta pravda? Zde jsem měl na mysli pravdu takovou, jakou ji jako SJ známe. Tedy soubor chování a nauk, které jako SJ vyznáváme, abychom byli v dobrém světle před panem Jehovou. Vždy jsem věřil, že skutečná pravda se nakonec dokáže obhájit před lží a s tímto principem jsem přijal i výzvu podívat se na tyto stránky.

Jelikož pravda, tedy skutečnost a fakta jsou rozpoznatelná, musel jsem uznat, že mnoho věcí je nám zamlčováno, spoustu životně důležitých věcí vůbec nevíme a nakonec i to, že naše organizace ústy svých mluvčích lhala a slovy pisatelů našich publikací se postavila do světla falešného proroka.

Jako SJ jsem vyrůstal. Znám mnoho SJ. Věřil jsem poctivě, že to, co jsem poznal je pravda, skutečnost byla jiná. To procitnutí je bolestné, velmi těžké. Za zásadní však považiji toto:

Pokud poctivě poznám, že Věrný a rozvážný otrok byl a je lidská záležitost, na základě důkazů, a že tedy nemá patent na pravdu, mám dál souhlasit se vším, co si na členech své organizace nárokuje a zachovat jednotu?

Mám znásilňovat své svědomí výkladem lidí, který se tolikrát v minulosti měnil?

Kdysi jsem se několikrát bavil o postoji některých bratrů a sester. Ti se vyjadřovali v tom smyslu, že jsou u SJ, ale ne, že jsou SJ. Vždy jsem se jako SJ cítil. Nebral jsem naši organizaci jako nějakou politickou stranu, kde mohu být a mohu zase odejít do jiné strany. Byl to můj smysl života a věřil jsem, že jediný správný. Pokud to tak cítíte i vy, těžko můžete předložené důkazy o naší organizaci přehlížet.

Mohu vás jen povzbudit bratři a sestry, abyste poctivě sami prozkoumali důkazy uváděné na těchto stránkách. Přečetli si Krizi svědomí a Hledání křesťanské svobody od našeho bratra Raymonda Franze a prohlédli celé naše postavení. Věřím, že pokud máte lásku, ke které jsme byli vedeni a cit pro spravedlnost, pak dojdete ke stejnému závěru jako většina zde uvedených přispěvovatelů.

Rozbije se vám váš svět? Ano. Mám však žít ve lži, pro iluzi bezpečnosti? Já osobně ne. Nedokáži s pocitem nepoctivosti v organizaci normálně fungovat jako dříve. Proces myšlení, hledání je dlouhý, u každého jinačí. Co potom? Pak se skutečně projeví nás vztah k Bohu. Protože to jediné nám nikdo vzít nemůže. Ařada z nás, kteří procitli své duchovní potřeby nalezli ve skupinkách křesťanů, přátel a ne vyždy to znamená měnit instituci za instituci. Osobně si myslím, že ti z nás, co toto oklamání zažili se již málokdy později nechají napálit a zmanipulovat.

Je-li to možné, rád vám pomohu se s některými věcmi vyrovnat. Přitom jsem si vědom, že i já jsem stále na cestě nového zkoumání a hledání. Jen nemohu žít ve lži.
převzato z www.straznavez.cz  se svolením autora Arago