Cesta, pravda a život

Na svědcích Jehovových se mi líbilo, jak se ke mně chovají mile a přátelsky … Také mi imponovala jejich neochvějnost a věrnost v čase zkoušek. Postupně jsem se organizací nechala úplně pohltit.

---

S manželem jsme byli na cestě k Bohu vlastně odjakživa, co se známe, celých 12 let. Vždycky jsme se považovali spíše za „věřící“ lidi. Pamatuji, že jsem už jako malá věřila v Boha. Bylo mi jasné, že je.

S příchodem dětí na svět jsem začala toužit víc Bohu rozumět, cítila jsem vděčnost za dar a zázrak zrození nového člověka. Snažila jsem se číst Bibli, ale nikdy jsem jí nepřečetla celou. Tchyně začala studovat se svědky Jehovovými a přinášela domů jejich publikace a já je začala číst.

Na těchto publikacích mě zaujal fakt, že vždy citovaly Bibli a braly jí jako základ. Zdály se mi srozumitelné pro všechny a vysvětlení mi připadala logická. Domnívala jsem se, že mi umožňují lepší porozumění Bible.

S tchyní jsem šla na památnou slavnost. Tam jsem obdržela nabídku biblického studia. S vděčností jsem jí přijala, lákalo mě povídat si o duchovních věcech a dozvědět se více o Bohu a to na základě Bible!!!!! Tchyně přibližně v tuto dobu studovat přestala.

Na svědcích se mi líbilo, jak se ke mně chovají mile a přátelsky a jak se chovají k sobě navzájem. Jak si vždy vyjdou vstříc. Na první pohled to vypadalo, že mezi lidmi nedělají žádné rozdíly. Všude jsem slyšela negativní hodnocení různého druhu, a teď tohle. Začala jsem je jako skupinu hájit a vychvalovat před lidmi. Také mi imponovala jejich neochvějnost a věrnost v čase zkoušek. Postupně jsem se organizací nechala úplně pohltit.

Manželovi to vše od začátku nesedělo. Říkal:“ Neumím to vysvětlit, ale je to prostě divné. Necítím z těch lidí skutečnou víru. Věří víc člověku, než Bohu“. Všemožně mi bránil. Zkoušel téměř všechno. Prosby, výhrůžky, hraní na city, něco za něco, nic však nepomáhalo. Naopak, všechny jeho negativní reakce mě utvrzovaly v mém přesvědčení a já se víc a víc zamotávala do sítí společnosti, aniž bych něco tušila. Byl to tvrdý boj se ztrátami na obou stranách. Ztrátami sil, nervů, zdraví, spokojenosti a lásky manželské, jistot obou našich malých dětí. Trvalo to téměř dva roky.

Ale Pán Ježíš nás nenechal rozbít si rodinu. Zasáhl v pravý čas. Oskar ze zoufalství hledal pomoc, hledal ji i po internetu. Kdyby se pomoc nenašla, chtěl požádat o rozvod. Už nemohl dál. Narazil na stránky www.rozcesti.org a zkontaktoval se s jedním z redaktorů tohoto webu. Ten ho připravoval na dlouhý boj. Půjčil mu knihu Raymonda Franze Krize svědomí. Zásoboval ho radami a strategiemi, jak přivádět svědky Jehovovy ke Kristu.

Byla jsem s dětmi u mojí maminky. Manžel volal, že o všem přemýšlel, a že touží nalézt se mnou společnou řeč. Že mě chce vyslechnout a v klidu vše probrat. A že objevil něco zajímavého o Kristu. Přišlo to opravdu v pravý čas. Už jsem neměla dost sil k dalšímu boji. Jen jsem věděla, že lepší pro mě by bylo nebýt než být bez manžela a dětí, které tolik miluji. Když jsme se setkali, probíral se mnou nauky SJ a dost se vyptával. Na Ježíše. Na chování k vyloučeným. Po návratu do Prahy jsem byla na shromáždění SJ vyzbrojena hromadou publikací a rad, jak manželovi odpovědět. Těšila jsem se za týden na můj první úkol v teokratické škole. To bylo mé poslední shromáždění.

O víkendu mě Oskar poprosil, abych si přečetla knihu Krize svědomí. Nejdříve jsem odmítla. Argumentoval tím, že on bude číst mé knihy a nebylo by fér nečíst jeho. To mi přišlo spravedlivé. Předložila jsem vše Bohu. A Bůh nic nenamítal. Na konci prvního dne, kdy jsem Krizi svědomí četla, jsem Oskarovi řekla: „Jestli je to skutečně tak, jak je to v té knize, nemohla bych tam dál být“. Třetí den už jsem věděla, že svědkem být nechci. Díky Bohu.

Zásadním faktorem změny bylo dovědět se, že nekonám Boží vůli, jak jsem si myslela. Vždy jsem toužila dělat to, co po mě Bůh chce. Pak už nebylo co řešit. Celá změna trvala něco málo přes týden. Nejkrásnější bylo přijmout Pána Ježíše Krista do svého srdce.

Se svědky jsem asi ještě třikrát studovala u mě doma. Ale podle svého. Žádala jsem vysvětlení a odpovědi na mé otázky. Po čtvrté už sestry odmítly. Já si přála studovat Bibli dál, ale ne podle Strážné věže. A to nebylo možné.

Snažila jsem se jim pomocí e-mailů a dopisů sdělit důvod této změny a přinést jim Pána. Nyní si stále píšeme, ale ony si nepřejí rozebírat duchovní témata. Jedna sestra odmítla komunikovat. Ke třem sestrám mám vřelý vztah – považuji je za své dobré přítelkyně. Myslím na všechny svědky ve svých modlitbách a věřím, že Pán kroky mnohých z nich obrátí k sobě.

A co dál? Hlavně zůstat s naším Pánem, Ježíšem Kristem. Nechat se jím vést v dobrém i zlém. Zatím navštěvujeme bohoslužby v kostele a jsme domluveni s knězem na přípravu ke křtu. Bude-li Pán Ježíš chtít, abychom šli touto cestou, půjdeme.

Milost Boží ať je s vámi,

Lenka a Oskar Širlovi

---

Pane můj, Bože můj, můj Spasiteli, Kriste Ježíši

S vděčností a láskou Ti děkuji za vše, co jsi pro mě udělal a co pro mě stále děláš. Děkuji Ti, že Jsi zrovna takový, jaký Jsi. Děkuji Tobě, nebeskému Otci a Duchu svatému – jedinému Živému a všemohoucímu Bohu. Moje srdce přetéká nepopsatelnou vděčností a láskou k Tobě, můj Pane, tobě chci dát vše, co mám a nic si neponechat.

Pane Ježíši, odpusť mi, prosím, mé hříchy, mou hříšnost. I toto Ti dávám. V době, kdy jsem Tě neznala, a přesto jsem si myslela, že Tě znám lépe než ostatní lidé, „ze světa“, jsem velmi hřešila. V domnění, že následuji Jehovu, jediného pravého Boha, odvracela jsem se od Tebe a následovala člověka, stvoření. S odporem jsem se otáčela zády k domnělým modlám, abych se vrhla rovnýma nohama k modlářství. Tou modlou byla společnost Strážná věž. Hnusily se mi vánoce, velikonoce, oslavy narozenin, mše v kostele a jiné, odmítala jsem se těchto akcí zúčastnit, a tím zkazila mé rodině tyto sváteční chvíle. Dokonce jsem v srdci odsuzovala i eucharistii! Pane, prosím, odpusť!!!! Ty víš, jak je to dnes. Jak toužím napojit se na Tebe, jediného dárce života, abys Ty žil ve mně a já z Tebe. V mém srdci se rozmohla pýcha, když jsem si myslela, že znám Boha Jehovu až tak, abych mohla jiné o Něm poučovat. Pýcha farizeje. Pýcha celníka.

Má rodina byla na pokraji rozpadu. Mé srdce se svíralo úzkostí. Vlastně také kvůli rodině jsem vytrvávala ve svém bludu. S příchodem dětí na svět jsem zatoužila sblížit se více s Bohem, mateřská láska tuto touhu roznítila a také rozdmýchala řadu mých otázek (Co je po smrti? Mohu něco udělat pro to, aby má láska k dětem a manželovi nikdy neskončila?). A právě v tuto chvíli jsem potkala svědky Jehovovy. Ihned měli odpověď na mé otázky a to mě ohromilo. Našli je v Bibli, to mě ohromilo ještě víc. K Bibli jsem měla vždycky úctu a snažila jsem se ji číst, ale nikdy jsem nevydržela moc dlouho a mnoha věcem jsem nerozuměla. Najednou mně někdo předložil výklad Bible, který mi připadal logický a netrvalo dlouho a já uvěřila všemu a bez výhrad. Přestala jsem získávat informace z jiných zdrojů a jako posedlá studovala Bibli – Překlad nového světa i publikace vydávané společností Watch Tower Society. Pane, tím jsem před Tebou zavírala své srdce, teď už to vím. I toto Ti dávám, vím, že Ti musím vydat vše, abys mohl odpustit. Chci Ti dát vše a nic si neponechat.

Trvalo to dva roky. Studovala jsem Bibli, chodila na shromáždění a vážně uvažovala o křtu a kazatelské službě. Toužila jsem pomáhat lidem poznat Boha Jehovu, a zachránit jim tak život. Cítila jsem strach, že budu mít vinu krve, nebudu-li to dělat. Manžel mi od začátku říkal, že by nemohl žít se svědkem. Cítil něco divného, nemohl se s tou představou smířit. Přestože je to věřící člověk. Já doufala, že svůj názor změní a že se jednou budeme radovat ze života v pozemském ráji. Ale spíš se to zhoršovalo. Ke konci to nebylo téměř k vydržení. Trpěli jsme oba, odnášely to i děti a širší rodina. Denně jsem prosila Jehovu, ať zachrání naši rodinu. Viděla jsem v tom všem útok satana a umírala strachy při představě, že to dojde až k rozvodu. Nejkrutější strach mě týral, když jsem pomyslela na naše nevinné děti. Cítila jsem se však strašně nepochopená a úplně nevinně, jako oběť.

Po loňských vánocích, které jsem odmítla slavit, kdy se mnou celá rodina nepromluvila slova, kdy sevření strachu se už nedalo vydržet, jsem vše, opravdu vše, uvrhla na Tebe, pane Ježíši, i když jsem Tě oslovovala Jehovo. Pochopila jsem, že v mé moci není opravdu nic. Záchrana rodiny a záchrana věčného života nešla v mých očích nijak skloubit, přesto jsem to vše odevzdala Tobě. Též jsem úpěnlivě prosila o správný pohled na věci a o čistější srdce. Potom se stal zázrak. Vyslyšel jsi mé prosby. Použil jsi mého manžela, který změnil nepřátelský a odtažitý postoj na soucitný a chápavý, použil jsi bratra v Kristu, bývalého svědka vyloučeného za vzývání Tebe a další „odpadlíky“, použil jsi Raymonda Franze, pisatele knihy Krize svědomí o zákulisí organizace Strážná věž.

Nenechal jsi mě veřejně mluvit na shromáždění svědků v rámci teokratické školy, že všechna náboženství „křesťanstva“ (všechna ostatní než SJ) jsou Velká nevěstka čili Velký Babylón, odsouzená k zániku a Bohem zavržená. Díky Tobě, můj Pane, vždyť bych se rouhala proti Duchu svatému!!!! Chvála Tobě, Pane!!!!

Týden předtím jsem byla nejvíce přesvědčený „svědek Jehovův“, hledající v Bibli argumenty na otázky mého manžela, proč SJ nesvědčí o Ježíši Kristu, proč je nepřípustné se k Ježíši modlit, jaký je rozdíl mezi vzýváním a uctíváním atd. Asi dva dny před oním rozhodujícím dnem (premiéře na teokratické škole) jsem Tě Pane poprvé oslovila v modlitbě. Bylo to krásné. Spáč vstal z mrtvých a nastavil srdce Tvé záři, Kriste Ježíši!!!!

Potom přišly otázky: A co dál? Kam teď? A námitky: Do kostela nikdy!!!! Tys mě vedl: Spřátelení se sousedy, katolíky, program duchovní obnovy v kostele sv. Prokopa na Praze 13. Uvědomění si své hříšnosti. Propad někam dolů. Za pár dní (tuším, že třetí den!?) úleva. A vděčnost. Proto, že mě miluješ kvůli mně samotné a že mi z lásky odpouštíš. A od té doby jsi stále se mnou. Jen díky Tobě zvládám radosti i bolesti tak, aby mě spíše posilovaly, než vyčerpávaly.

Vedeš mě i mou rodinu, manžela a děti blíže k Tobě, ke křtu, na nějž se nyní s manželem a pro děti chystáme. Vedeš mě k silné potřebě přijímat od Tebe a touze dávat Ti – přijímat Tvé tělo, Tvou krev, být součástí Tvého Těla, Chrámu Božího, Stromu Života; přijímat Ducha svatého, který z Otce i Tebe vychází a nechat se Jím vést přijímat nové srdce z Boha stvořené, stát se dítětem Božím. Díky za Tvé dary, Bože. Dávat Ti sebe – své ruce k práci, jakou mi předložíš, své nohy k cestě, kterou mě povedeš, svou řeč a mysl k lidem, které mi ukážeš, své srdce Tobě, mám ho na dlani a dávám Ti ho. Vyprázdni, prosím, abys mohl naplnit – svou svatostí, láskou, čistotou. Odpusť mi, prosím, pro špínu tohoto stávajícího srdce, za kterou jsi musel tolik trpět, když jsi ji bral na Sebe, z lásky ke mně. Použij prosím mé srdce ke Své slávě podle Tvé vůle. Znovu mě prosím přetvoř k obrazu Tvému, k obrazu Božímu.

Toužím Ti nezpůsobovat žádné další rány a utrpení, moc to bolí, prosím, Pane, nedovol mi to. Toužím pomáhat dalším duším k životu v Tobě. Prosím, použij mě zcela podle své Vůle.

Prosím za všechny lidi, kteří žijí a kdy žili na zemi. Za církev, Tvé Tělo, ať je Tebou živeno ke chvále Boží. Za naši drahou rodinu, ať se Tě už nikdy nepustí. Za lidi v utrpení, abys jim dal sílu ho překonat a jít dál s Tebou k Otci. Za nevěřící, aby jednou uvěřili. Za věřící, avšak oklamané člověkem. Za zesnulé. Pane, zasviť jim do srdce svým paprskem lásky. Kéž by se ještě mnoho a mnoho z nich uteklo k Tobě, Živému Synu Božímu a získalo svobodu Božích dětí. Díky, že jsi neustále s každým z nás. Vždyť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

Tvoje nejmenší z nejmenších,

Lenka