Co je to ta pravda?

Tato otázka mě nenechala v klidu. Položil mi jí jeden bývalý bratr – svědek Jehovův a můj „bývalý“ dobrý kamarád. Setkali jsme se v zaměstnání a jak to v podobných situacích obvykle dělám, zeptal jsem se ho, jak se mu nyní žije, zda je šťastný a spokojený a zda se nechce vrátit zpátky k pravdě. Zeptal se mě: „A co je to ta pravda?“

A dodal: „Jestli chceš vědět, co je pravda, podívej se na www.straznavez.cz.“

Můj život v jistotě „pravdy“

Nikdy jsem se nebál konfrontace s pravdou tak, jak jsem ji znal. Věřil jsem, že pravda se dokáže obhájit proti lži. Přečetl jsem si řadu publikací, které nějakým způsobem informovaly o svědcích Jehovových. Jakmile jsem však narazil na polopravdy nebo na nenávistné nebo zahořklé výroky, případně ironické poznámky, ztratily pro mě argumenty hodnotu jako věrohodné.

V pravdě organizace svědků Jehovových jsem byl vychováván od útlého věku. Můj otec byl ateista, maminka byla pokřtěna, když jí bylo asi 15 let. Já sám jsem byl pokřtěn v 18 letech. Tehdy jsme jako mladí bratři museli každý řešit svůj postoj ve víře vzhledem k vojenské službě. Byla to vážná záležitost a každý se musel při rozhodování projevit. Bylo několik alternativ. Hypoteticky emigrace, nastoupení vojenské služby, vězení, vojenský závazek do 30 let věku na hlubinné šachtě nebo získání „modré knížky“.

Na „pravdě“, kterou jsem poznal, se mi líbilo, že podle mého poznání se svědkové Jehovovi nejvíce blížili životu, jak jej praktikovali ranní křesťané v 1. století. Dokázali v minulosti přesně určit rok 1914 jako rok, kdy se splnila proroctví zapsaná v Novém zákoně. Jako jediní káží dobrou zprávu o Božím království organizovaně po celém světě. Očistili své nauky od falešných nauk jiných křesťanských církví a slouží Bohu jediným správným způsobem. Odstranili problém rasizmu, jsou jediní na celém světě politicky i vojensky neutrální. Jako jediní mají po celém světě mezi sebou lásku. To jsem viditelně zažil a cítil v době pronásledování v období socialismu a mám na tu dobu velmi hezké vzpomínky, které se týkají chování a vztahů mezi jednotlivými věřícími. Svědkové Jehovovi měli jasný výklad celé Bible, bez pochybností a zmatků, které byly v jiných církvích, kde každá církev měla poněkud odlišný výklad. Cítil jsem a věřil, že jsem našel to pravé. Smysl života a pravdu. Mezi bratry a sestrami jsem se cítil velmi dobře a radostně.

Byly období, kdy jsem vše viděl jen černobílé, a podle toho jsem i jednal. Časem, když jsem měl děti, jsem to již tak jasně vymezovat nemohl a chápal jsem, že je řada věcí otázkou svědomí a nemohu někoho vidět jen v uvedených dvou dimenzích. Také jsem si všímal chování i chyb lidí v postaveních starších nebo těch, kteří byli v Betelu, v odbočce. Cítil jsem se nesvůj v jejich přítomnosti a daleko lépe mezi obyčejnými prostými bratry a sestrami ve sborech. Věděl jsem, že chyby děláme všichni a všichni jsme hříšní, ale Bůh ve svůj čas zjeví nepravost a udělá ve svém lidu nápravu. V tom jsem nacházel jistotu v našich časopisech od „věrného a rozvážného otroka“, kde byla předkládaná látka pro mě vždy čistá a povzbuzující. Prakticky bez chyb, protože ti bratři v Brooklynu jsou vedeni svatým duchem od Boha.

Některým věcem v naukách jsem nerozuměl, ale nebyly pro mě podstatné. Snad kromě jedné, nauce o krvi. Věděl jsem kolika lidem krev zachraňuje život. Říkal jsem si, že i v případě mých nejbližších bych udělal maximum, abych je zachránil. Věděl jsem ale, že bezkrevní medicína má své hranice a v případě masivní ztráty krve, například při autonehodě, nemůže život zachránit nic jiného, než doplnění krve do téměř vykrváceného těla. Žádná náhražka. Jen krev. Bible však krev zakazuje. A tak s vědomím, že si to Bůh nepřeje, jsem doufal, že mě tato zkouška mine.

Nikdy jsem se netajil tím, že zákaz použít krev jako transfúzi při záchraně života by pro mě bylo velmi obtížné dodržet. Ne snad vzhledem k mé osobě, ale zejména k mým nejbližším – dětem a manželce. Říkal jsem si, že nevím, jak bych se v případě takové zkoušky zachoval. Ale co v případě, až k takové situaci skutečně dojde?

Krev

A k takové situaci skutečně došlo. Mnozí svědkové Jehovovy, zejména rodiče, se modlí o to, aby na ně tato zkouška nepřišla. Já sám jsem měl v této záležitosti konflikt svědomí. Na jedné straně mi svědomí říkalo: „Udělej vše pro záchranu svého dítěte!“ Na druhé straně mi však svědomí říkalo: „Bůh si ale nepřeje, abys zachránil své dítě transfúzí krve nebo nevhodných derivátů krve“. Již tato schizofrenní situace byla pro mě těžká a bylo jasné, že je zde něco špatně. Nevěděl jsem však co. Vždyť to Bible píše ve Skutcích apoštolů, v 15. kapitole, jasně. Krev nemáme přijímat.

Když byl můj syn na táboře se školou, stal se mu úraz. Po protržení sleziny mu do břišní dutiny vytekla krev. Asi celý litr krve. Vnitřní krvácení sice ustalo, ale kritická situace pokračovala a nikdo v nemocnici nám nemohl zaručit, že se znovu rána neotevře. Syn byl na jednotce intenzivní péče ve stabilizované poloze a lékařka nás „uklidňovala“, že je již pod kontrolou a že pro případ opětovného protržení již mají připravenu krev. Po telefonu jsem se jen zeptal zda je krev nutná, zda nestačí Haemaccel, dextran nebo Ringrův roztok nebo jiná náhrada krve. Vysvětlovala mi, že v tomto případě, v případě protržení, se jedná o minuty a nic jiného než krev nepomůže.

Do nemocnice vzdálené přes 100 km jsme jeli celá rodina. Dovedete si představit, jak nám bylo. Manželka s dcerou plakaly, mě bylo také velmi úzko. S modlitbou jsme očekávali, jak vše dopadne. Po příchodu do nemocnice nám primář podal formulář k podpisu se souhlasem k použití transfúze a moc se divil, když jsme mu ho obratem nevrátili podepsaný, ale chtěli jsme si jej důkladněji prozkoumat. Syn se na nás povzbudivě usmíval, ale nám do smíchu nebylo. „Co teď budeme dělat?“, obrátil jsem se na manželku. „Já nemám svědomí, aby dostal krev“, řekla tiše. „A máš svědomí nechat ho umřít?“, zeptal jsem se. Do ticha odpověděl syn: „Tak mě nechte umřít.“

Nevím, zda si dovedete představit, jak to na mě zapůsobilo. Kdykoli si na to vzpomenu, je mi z toho dosud velmi těžko. Manželku jsem požádal, aby odešla s dcerou do města, a pak jsem na její výzvu kontaktoval bratry ve svém domovském sboru, aby mě poradili. Šlo mi hlavně o to, abych mohl mluvit s nějakým spolupracujícím lékařem, který by mi řekl, zda je krev v případě dalšího protržení skutečně nutná anebo existuje i nějaká jiná možnost. Také jsem zvažoval převoz do nemocnice, kde by krev nepodávali, ale řešili by to bezkrevním postupem. Protelefonoval jsem s přestávkami pět hodin. Při posledním rozhovoru, kdy jsem mluvil jen s bratry, mi jeden z nich řekl, že i kdybych to nepodepsal, stejně mají v České republice lékaři právo v případě nezletilých dětí rozhodnout o lékařském postupu i proti vůli rodičů. Nedovedete si představit, jak mi v tu chvíli spadl kámen ze srdce. Formulář jsem nepodepsal a syn si pak musel vyslechnout několik nevybíravých komentářů mezi lékaři a sestrami o „té sektě“ a fanatismu.

Musím říci, že s námi cítili všichni ve sboru a společně jsme se za syna i modlili. Bydlel jsem tři dny u bratrů blízko nemocnice, abych mohl být u syna na jednotce JIP takřka celý den. Asi měsíc jsme žili ve strašném napětí. Naštěstí se rána již neotevřela, hrozba podání krve se neuskutečnila, k dalšímu masivnímu vnitřnímu krvácení po úraze již nedošlo a syn se pomalu uzdravoval.

Situace, do které jsem si nikdy nepřál dostat, se stala. Byla skutečností. Skutečností s velkým stresem a zátěží pro nervy. Jistě nejen pro nás, ale i pro lékaře.

Zkoumání a studium – Krize svědomí

Od výše zmiňovaných událostí uplynulo více jak půl roku. Pak mi byla položena otázka, co je to ta pravda a byl jsem tím vybídnut k prozkoumání. A tak po několika týdnech, kdy jsem si na internetu doporučené stránky otevřel, začalo moje zkoumání, co je to ta pravda.

Jakmile jsem se zorientoval na hlavní stránce webu www.straznavez.cz, z pochopitelných důvodů zde mou pozornost upoutal odkaz na web o krvi. A na tomto webu mě zase nejvíce zaujala část – historie.

A tak jsem dospěl k milníku svého života. Po přečtení historie nauky svědků Jehovových o krvi mi bylo jasné, že věrný a rozvážný otrok představovaný vedoucím sborem složeným z několika osob, nemůže být veden svatým Duchem od Boha ve svých rozhodnutích ohledně toho, co mají křesťané dělat. Stále jsem si kladl otázky: „Jak by mohl Bůh Jehova v jedné a téže záležitosti měnit pokyny pro své ctitele několikrát za sebou, navíc zcela protichůdně?“ „Jak mohu důvěřovat lidem, kteří tvrdí, že jsou vedeni Bohem, v tak zásadní otázce, jako je doslova život můj a mých blízkých?“ „Kolik mých bratrů a sester zbytečně obětovalo svůj život v domnění, že si to tak Bůh přeje, aby se za několik let dozvěděli, že nyní je možné určité deriváty použít?“ A tato situace se ve stejné záležitosti několikrát opakovala, ale s přesně opačnými pokyny. Nemohl jsem nad tím přivřít oči.

Zároveň mě ale napadaly další palčivé otázky. Jestliže v této nauce věrný a rozvážný otrok jednal podle svého a ne Božího výkladu, jak je to s ostatními naukami? Jsme jako organizace skutečně jediná pravá organizace Božího lidu vedená Bohem, nebo to tak není? Na webu jsem si pak všiml odkazu na návštěvu Raymonda Franze v Praze a na jeho knihu. Sehnal jsem si v elektronické podobě knihu Krizi svědomí. Přečetl jsem ji asi za čtyři večery. Nemohl jsem se od ní odtrhnout. Poprvé jsem se dozvěděl, jak se rozhoduje o věcech, které ovlivňují miliony svědků Jehovových na zemi. S překvapením jsem zjistil, že se již v 70tých letech řešila otázka civilní služby, a přestože většina ve vedoucím sboru hlasovala pro otázku svědomí křesťana, nebylo dosaženo potřebné 2/3 počtu hlasů. Civilní služba se tak otázkou svědomí nestala a bratři byli za nerespektování tohoto postoje dále vylučováni.

Vzpomněl jsem si na to, jak se otázka civilní služby řešila v Čechách.

Svědomí a civilní služba

Vzpomínal jsem si, jak jsem s radostí uvítal, když stát mladým mužům místo služby v armádě umožnil nastoupit na civilní službu. Několik bratrů toho také využilo. Po nějaké době za mnou přišel bratr starší, vzal si mě stranou a nechal mi přečíst jednu větu z nějaké Strážné věže: „Svědkové Jehovovi se nikdy nedopouštějí kompromisu, ať ve vojenské nebo civilní službě“. „Tak teď víš, co máš dělat“, řekl mi bratr a z jeho strany bylo vše vyřešeno. Byl jsem tehdy z toho tak rozladěn, že jsem chtěl osobně mluvit s cestujícím dozorcem, kterým byl tehdy bratr Sommr. Po modlitbě jsem se uklidnil a vyslechl jsem si argumenty, jak jsem rozuměl, bratrů z odbočky. Chápal jsem to jako rozhodnutí místní, ne celosvětové. Naprosto mě nepřesvědčovaly důvody, že finanční příspěvek na den je stejný jako u vojáků základní vojenské služby, že mě mohou poslat někam, kde není možnost docházet na shromáždění nebo že mi moji nadřízení nepovolí návštěvu shromáždění a já tedy nebudu moci sloužit Bohu. Pamatoval jsem si, že když jsem šel místo vojenské služby na šachtu, podepisoval jsem vojenský závazek do 30 let věku. A nikomu nevadilo, že to byl vojenský závazek. Moje svědomí mi dovolovalo na civilní službu ve znění tohoto zákona jít. Neviděl jsem v tom nic, co by křesťan neměl dělat. Nakonec jsem si sám pro sebe musel uklidnit svědomí jedním ze závěrečných paragrafů, který, volně řečeno, umožňoval například v případě mobilizace povolat muže v civilní službě k dispozici armádě. Tento paragraf však bratr Sommr ani nikdo jiný jako důvod nezmiňoval.

Nebudu popisovat, jak jsem jel 300 kilometrů za bratrem Müllerem, aby mi z počítače vytiskl předdefinované formuláře a jen doplnil adresu a jméno – a vyinkasoval peníze. Celý postup byl pro mě tehdy velkým zklamáním. Při odvodu jsem odmítl vojenskou službu ve prospěch služby civilní a následně i službu civilní, přesně podle pokynů právníka naší organizace. Byl jsem vypsán z vojenské evidence.

Když jsem si v knize Krize svědomí četl o tom, jak se v 70tých letech ve vedoucím sboru řešila otázka civilní služby, vzpomněl jsem si přitom na bratry, kteří podle svého svědomí na civilní službu nastoupili a za určitou dobu je kontaktovali starší, aby je informovali, že buď z civilní služby odejdou (za což by jim hrozil soud a vězení), nebo budou vyloučeni. Řada z nich se raději řídila svým svědomím než pokyny organizace „vedené Bohem“ a byli za to vyloučeni. Ztratili tak všechny přátele a známé. Mnozí je ani nepozdravili, přesně podle pokynů Strážné věže. Jak velký prostor zde byl dán křesťanskému svědomí? Kolik lásky a pochopení zde bylo projeveno ze strany organizace? Jak se bratři cítili všemi opuštěni?

Po letech opět došlo ke změně. Civilní služba je nyní otázkou svědomí. Příslušný zákon se přitom ale prakticky téměř nezměnil. Změny se týkaly pouze drobných úprav, například zvýšení částky služného. Starší byli vybídnuti, aby dle svého uvážení, navštívili bratry, kteří byli kvůli civilní službě vyloučeni a aby jim nabídli možnost do organizace se vrátit. Nesměli se jim, ale omlouvat. Proč? V době, kdy Jehovův lid nesouhlasil s civilní službou, se takoví bratři totiž od Božího lidu „oddělili“. Co zde mělo přednost? Pokyny jednotné organizace? Křesťanské svědomí? Kde bylo místo pro lásku?

Hledání křesťanské svobody

To vše se mi honilo hlavou při četbě knihy Krize svědomí. Vzpomněl jsem si, jak jsem se jako dítě spolu s ostatními modlil za bratry v Malawi. Teď jsem srovnával situaci v Mexiku a Malawi podle informací z knihy. Pomalu jsem si uvědomoval, že Raymond Franz popisoval události bez hněvu, hořkosti, napadání. Čistě fakta. Bylo to něco jiného, než jsem četl dříve proti svědkům Jehovovým. Cítil jsem smutek nad zamlčováním pravdy pro obyčejné bratry a sestry. Neviděl jsem v jednání vedoucího sboru lásku, ale svévolné jednání podle názoru, ke kterému dospěli nebo převzali po svých předchůdcích. Uvědomil jsem si, že mezi víru křesťana a Boha vstoupila lidská organizace, která si činila nárok mluvit za Stvořitele vesmíru.

Hloubkou poznání o naší organizaci se stala další kniha Hledání křesťanské svobody. Pochopil jsem celý princip institucionalismu církve. Vývoj, který se opakuje u každého nevinného počátku upřímné touhy po pravdě. V okamžiku, kdy se člověk dostane mezi vztah Boha a dané osoby a vyžaduje poslušnost naukám, které vydává za boží, pak si musí každý dát pozor. Pečlivě zkoumat. Ptát se: „Na jakém základě má oprávnění mluvit za Boha?“ A v okamžiku, kdy člověk, jako instituce brání svou existenci a moc, kterou vykonává nad druhými formou zákazů a vyloučení, když někdo jedná podle svého svědomí, pak je něco špatně.

Vzpomněl jsem si na svůj život. Vybavily se mi situace, kdy jsem potlačoval své svědomí. Bylo to tehdy, když jsem se ptal. Proč podávat zprávy o hodinách a časopisech ze služby, vždyť Bůh vidí, co dělám? – Je to důležité pro společné povzbuzení v ročenkách. Proč nemáme zdravit ty, co odešli z naukových důvodů? Vždyť je to přirozená slušnost, ať se rozhodli, jak chtěli, je to jejich život, ale nepozdravit je? – Odešli od pravdy, musí poznat, o co přišli, když je budeme zdravit a stýkat se s nimi, pak si budou myslet, že se vlastně nic nestalo. Ostatně v Bibli se o tom píše jasně. Proč máme v tomto měsíci zvýšit svou službu a všechny vybízet k účasti na schůzkách před službou, když v dalším měsíci to bude zase stejné jako před kampaní? – Ty se stavíš proti pokynům věrného a rozvážného otroka? Dále již zmiňovaná civilní služba a otázka krve.

Hodně jsem si četl i Bibli, zejména Nový zákon. Z jednotlivých dopisů jsem se snažil pochopit ducha doby ranných křesťanů. Náhle jsem viděl souvislosti, kde jsem je dříve neviděl. Díky Galaťanům 1. a 2. kapitole jsem si uvědomil, jaký význam měla pro apoštola Pavla návštěva v Jeruzalémě vzhledem k řešení obřízky. O zákonu týkajícího se zákazu krve se ani nezmínil. Kapitola o krvi od R. Franze v knize Hledání křesťanské svobody mi zase ukázala pohled na konstrukce nauky a zamlčování důležitých skutečností ze strany organizace. Ocenil jsem zejména rozbor 15. kapitoly Skutků.

Také jsem začal číst Bibli tak, abych vnímal, co skutečně říká, bez výkladů předkládaných organizací. Náhle jsem viděl celou řadu textů zcela jinak.

Ztratil jsem iluzi jistoty správné cesty a vstoupil na neprobádanou cestu nejistoty. Chvíli mi trvalo se oprostit od naučených schémat myšlení organizace. Začínal jsem chápat, že neexistuje jediná pravá církev nebo organizace. Že pšenice roste všude mezi plevelem a jen Stvořitel ví, kdo je tou pšenicí. Že pšenice neroste jen na určitém, ohraničeném úseku. Že tedy v každém náboženství může růst pšenice, která může růst i mimo instituce. Jen Bůh může vidět do srdce každého člověka, znát jeho pravé pohnutky. Bylo to osvobozující. Začal jsem hledat upřímné křesťany. Na základě doporučení jsem se se šel inkognito podívat do jednoho sboru křesťanů. Zjistil jsem, že je tam řada upřímných, otevřených a přátelských lidí. Že mě vidí poprvé a vítají mě podobně jako na našich shromážděních my vítáme naše návštěvníky. Zajímali se, odkud jsem, a najednou jsem zjistil, že do tohoto shromáždění chodí také asi pět bývalých svědků Jehovových, které jsem neznal anebo jsem o nich věděl jen podle vyprávění. Zjistil jsem, že jsou to milí lidé. Zaujalo mě kázání, které mi poukazovalo na jednání Ježíše Krista z jiného pohledu, než jsem byl zvyklý. Bylo to osvěžující. Viděl jsem, jak se lidé nestydí za to, že jsou slabí a že potřebují duchovní posilu. Všiml jsem si s jakým nasazením se věnují svým dětem, aby si i ony odnesly ze shromáždění užitek podle svého dětského chápání. Ano, řada dalších věcí pro mě byla cizí a nezvyklá, ale ten duch byl duchem lásky a neformálnosti. Jedinou autoritou, ze které se citovalo, byla Bible. Tušil jsem, že pokud budu muset učinit rozhodnutí podle svého svědomí, snad nezůstanu sám a najdu si nové přátele, kteří mě nebudou soudit podle dodržování dogmat.

Stále jsem četl. Přečetl jsem Stručné dějiny křesťanství od S. Tomkinse a jiné knihy. Chtěl jsem znát ducha doby mých bratrů a sester z dob, kdy psal knihy soudce Rutherford. Přečetl jsem knihu Miliony dnes žijících nikdy nezemřou a zjistil skutečnosti, o kterých jsem vůbec netušil, že byly obsahem této knihy, protože oficiální informace ze současných publikací (např. Svědkové Jehovovi – hlasatelé Božího království) je vůbec nezmiňovaly a naopak zdůrazňovaly zkresleně to, co bylo skutečným hlavním námětem knihy a celosvětových přednášek v té době. Přečetl jsem knihu Harfa Boží z roku 1931 a žasl jsem nad závěry, výpočty a daty, o kterých jsem neměl tušení. Nad jistotou a dokazováním. Náhle jsem si uvědomil, že pro naše bratry a sestry byly v té době ještě stále velmi významné roky 1799 a 1874. Vzpomněl jsem si na pravdivost rčení, že kdo nezná svou historii, je přinucen ji zopakovat. Zažíváme totéž, co naši spoluvěřící o generaci před námi. Stejný styl dokazování, ale s jinými důkazy, s jinými daty, s jinými závěry. Připomněl jsem si myšlenky z knihy Freda Franze Ve svobodě božích synů. A také jsem na internetovém diskusním fóru diskutoval s dalšími o otázkách, v nichž jsem neměl jasno. Hodně mě to obohatilo a poučilo. Ovšem předtím mi chvíli trvalo, než jsem našel odvahu ve svém zkoumání pokračovat a diskutovat na webových stránkách s ostatními – většinou bývalými svědky Jehovovými – tedy s „odpadlíky“.

Organizaci jakožto záchrannou archu jsem začal viděl jinak. Za naši archu jsem začal považovat Ježíše Krista, ne lidskou organizaci. Bůh oslovoval v historii Bible vždy konkrétní osoby. Mojžíše, Abraháma… Situaci rozdrobenosti sborů Bůh připouští. Tato skutečnost byla již zřejmá z popisu sborů ve Zjevení. Stejně tak nyní existuje řada církví a sborů. Každý má své problémy, chyby a nedostatky. Ale Bible říká, že Ježíš Kristus ve svém čase, při svém návratu, vybere svou pšenici. Měl jsem stále jasněji v oblastech, které mi předtím dosvědčovaly jedinečnost a výlučnost organizace Strážná věž. Vyjasnil jsem si otázky neutrality, odstranění rasizmu, celosvětové kazatelské služby, atd. Prozkoumal jsem činnost a kroky svědků Jehovových při registraci organizace v České republice. Zjistil jsem skutečnosti o pedofilii v řadách bratrů v odpovědných postaveních, skutečnosti o financování na našich sjezdech. A jiné a jiné věci, které jsem dříve neznal nebo je ve své době nechtěl zkoumat.

Další zlom

Dosud jsem chodil na shromáždění a snažil se chodit do kazatelské služby a měl jsem i úkoly na teokratické škole. Cítil jsem ale, že již nemohu opakovat odpovědi na studiu Strážné věže, protože s mnoha tvrzeními jsem se již nemohl ztotožnit. Zvlášť mě trápily výroky o vedení věrného a rozvážného otroka a poslušnosti vůči jeho vedení. Trápily mě výroky o vyloučených a odpadlících, že jsou to pyšní a nepokorní lidé. Poznal jsem alespoň některé, kteří takoví nebyli; pouze dali přednost svému svědomí. Díval jsem se na své sestry a bratry a bylo mi jich nesmírně líto. Byly to oběti jako já. Oběti systému, který se vypiloval do naukové věrouky, která se vyvíjela přes sto let. Viděl jsem generaci bratrů a sester, kteří věřili aktuální pravdě a viděl jsem v duchu jiné bratry a sestry, kteří již zemřeli a věřili pravdě, jež byla aktuální v jejich době. Kteří věřili v proroctví ohledně roku 1799, 1874, 1914, 1918, 1925, 1975. V organizaci byla každá změna novým světlem. Mimo organizaci to bylo falešné proroctví od falešného proroka, kterého není třeba poslouchat. Není od Boha. (Když prorok mluví ve jménu Jehovy a slovo nenastane ani se neuskuteční, je to slovo, které Jehova nemluvil. Prorok je mluvil s opovážlivostí. Nezalekneš se ho. – 5. Moj. 18:22, PNS). V případě organizace to však neplatilo a neplatí. Jde vždy jen o nadšení a horlivost pro příchod Božího království.

Vzpomněl jsem si na tu řadu osamělých starých bratrů a sester bez dětí, kteří se obětovali svým nasazením v nenaplněných nadějích příchodu Armagedonu. Viděl jsem muže, ženy a jejich děti, kteří mnoho svého volného času věnovali uskutečňování nebiblických břemen, jež na ně uvalila skupina lidí, kteří si odvážně dovolili tvrdit, že je Bůh vybral, aby za něj vydávali pokyny, které se museliy bez výhrad plnit, jinak by to znamenalo neposlušnost Bohu. (Sk 20:29; Gal. 1:8; 2. Petra 2:1,2 ). Viděl jsem, jak byli v minulosti každý týden třikrát a nyní dvakrát na shromážděních ovlivňováni a utvrzováni v myšlení podle vedení Strážné věže a byli ovládnuti natolik, že by je ani nenapadlo připustit si, že je někdo ovládá. Každý by řekl, že to tak chtějí sami, že je nikdo nenutí. Stejně jako předtím i já. Přemohl mě smutek a lítost. Ptal jsem se sám sebe, proč to Bůh dopustil? Nyní si myslím, že pro mnoho bratrů a sester by odchod znamenal zhroucení celého života a zřejmě by to nemuseli všichni vydržet psychicky. Snad dává Bůh východisko pro ty, kteří to jsou schopni unést a pokračovat na duchovní cestě, osvobozeni od lidských břemen a vymyšlených nauk. Podobně jako v jiných církvích si nedovedu představit, že by Bůh odsoudil někoho jen proto, že upřímně z celého srdce věřil, že Bohu slouží a prostě neviděl pravdu, kterou mu někdo dokázal umně zakrýt spletitou soustavou nauk a výkladů podepřenou biblickými texty vytrženými z kontextu.

Pro mě osobně byly v mém myšlení asi dva předěly. První byl ten, že na základě historie nauky o krvi, transplantacích a očkování jsem dokázal pochopit, že závazné pokyny, co dělat vzhledem ke zdraví mých blízkých, jsou od nedokonalých lidí a ne od Boha. Dalším zkoumáním jsem zjistil, že takových lidských konstrukcí v učení svědků Jehovových je velmi mnoho. Proto jsem přestal věřit ve vedení „věrného a rozvážného otroka“.

Druhým předělem byl stav, kdy jsem si uvědomil, že nemohu chodit na shromáždění, kde se učí lež nebo polopravdy a kde se zakrývají mnohé skutečnosti. Kde jsou obyčejní bratři a sestry oklamávání iluzí poznání skutečné pravdy. Texty v publikacích Strážné věže mi začaly vadit, protože jsem si uvědomoval jejich nebezpečnost a manipulativnost. Necítil jsem se již na programech dobře. Přitahovali mě tam pouze lidé, které jsem měl rád a v nichž dosud vidím oběti systému.

Nemohl jsem již často na shromáždění chodit. Bylo to pro mě trápení. Měl jsem všechny ty bratry a sestry rád. Mezi svědky Jehovovými jsem si za téměř 35 let vybudoval velmi hezké vztahy se stovkami lidí. Pokud to bylo možné, snažil jsem se jim v rámci návštěv poukázat na to nejpalčivější – na nauku o krvi. Někteří se zamysleli, ale poznal jsem sílu „věrného a rozvážného otroka“. Autoritou není Bible, ale její výklad od vedoucího sboru.

Opuštění organizace

Časem si někteří všimli, že jsem zasmušilý, že nejsem tak veselý, jak jsem býval, a také, že již nejsem tak často na programech. Pak mě navštívili dva starší bratři s cílem duchovně mi pomoci.

Vždy jsem se snažil být upřímný. Stručně jsem ji vysvětlil, proč již nechodím tak často – protože již nevěřím, že věrný a rozvážný otrok je veden svatým Duchem od Boha. Byl to pro ně jistě šok. Náš rozhovor trval asi pět hodin, během nichž jsem jim postupně poukazoval na skutečnosti, které jsem se dozvěděl. Snažili se mi poukázat na to dobré, co jsem díky organizaci poznal, na druhé straně však nebyli připraveni důkladně rozebírat věci, které mě vedly k mému postoji. Domluvili jsme si termín pro druhé setkání, kdy mi měli objasnit záležitosti kolem registrace – především odpovědi členů odbočky ohledně krve. Domníval jsem se, že to nyní ze mne spadne, a že budu již klidnější. Opak byl pravdou, nespal jsem skoro až do rána. Byl jsem v podobné situaci jako Martin Luther. I on při svém postoji k římské církvi těžce nesl, co bude dál. Věděl, že bude muset zřejmě vystoupit ze svaté církve římské. Je příliš pyšný? Nepokorný? Má pravdu Bible nebo římská církev? Je křesťanské svědomí a Bible přednější před autoritou církve a její tradicí? Byl v horší situaci, protože tehdy žádné protestantské církve ještě neexistovaly. Trápila mě také otázka vztahů mezi mnou a mými blízkými a příbuznými. Věděl jsem, že kdybych odešel z „jediné pravé organizace“, nikdo se nebude se mnou stýkat. Jak se budou cítit mí příbuzní? Jak to unesu já? Byl jsem vždy společensky zaměřený. Vydržím to?

Po měsíci jsme se sešli podruhé. U mě nebyla žádná změna. Uslyšel jsem krkolomné vysvětlení k odpovědím podaným odbočkou u otázek k transfúzi krve. Ano náhle nebylo ano a ne nebylo ne. „Jak si to dál představuješ?“, zeptali se mě bratři. Řekl jsem, že to nechám na Jehovovi, a s tím jsme se rozloučili.

Netrvalo dlouho a měli se se mnou sejít další dva bratři starší. Při setkání jsem se dozvěděl, že účelem schůzky bylo domluvit se mnou právní výbor. Byl jsem upozorněn, že účelem právního výboru není mě vyloučit, ale pomoci mi. „ A jak mi chcete pomoci?“, řekl jsem. „Budete chtít, abych změnil názor na věrného a rozvážného otroka. To však nemohu. Co vám potom zbývá? Podle knihy Paste své stádo mě musíte vyloučit, je to tak?“ Bratři sklopili oči a pokývali hlavami. Bylo to jasné. Podali jsme si ruce a rozloučili se.

Po 24 letech od křtu jsem nemohl jednat pokrytecky proti svému svědomí. Na právní výbor jsem odmítl jít. Věděl jsem, co by následovalo, a trápit jsem se dál nechtěl. Napsal jsem dopis na rozloučenou s organizací, kterou jsem rozpoznal jako lidskou a ne od Boha. Nikdy se ale nerozloučím se svými bratry a sestrami, kteří jsou oklamanými bytostmi a jsou obětí organizace. Jsem v duchu stále s nimi. Nyní mají zakázáno se stýkat s člověkem, který opustil společenství Božího lidu. Trápí se stejně jako já. Organizace nás oddělila. Přirozená láska je potlačena, znění 2. Jana 7–14 pokřiveno.

Budoucnost

Neříkám, že jsem poznal vše. Jsem stále na cestě hledání. Učím se toleranci, snažím se více chápat postoje lidí z jiných náboženských skupin a stále studuji. Setkávám se čas od času s lidmi, kteří jsou křesťané, a rozmlouváme spolu o Bibli a duchovních věcech. Je to pro mě nesmírně povzbuzující. Připadám si někdy jako za socialismu, kdy jsme se po bytech tajně scházeli na shromáždění. Byla tam otevřenost, láska.

Je řada věcí, od kterých mě pravda o jediné pravé boží organizace osvobodila. Pocit nedostatečnosti, že nedělám pro Boha dost, vysvětlení řady bodů, které mě trápily nebo ve mně vyvolávaly pochybnosti.

Jsem ale i vděčný za to dobré, biblické, co jsem jako člen organizace společnosti Strážná věž poznal.

V mém případě nespočívala otázka v tom, zda jsem poznal prvotně význam Ježíše Krista pro křesťana a Boží dar milosti lidem. Pro mě bylo přelomem, že nejsem členem jedinečné a pravdivé a láskyplné organizace. Nemohl jsem dále žít ve lži a klamu.

Z mého základu zůstala víra ve Stvořitele vesmíru a příklad jednání Ježíše Krista, který nám ukázal, jak se chovat k sobě navzájem. (Mat. 22:37–40 ). Když se budeme tímto příkladem řídit, konáme špatně?

Skutečně upřímně miluji své bratry a sestry mezi svědky Jehovovými, protože jsem z nich vyšel a poznal jsem jejich chování a čisté pohnutky. Prožil jsem mezi nimi desítky hezkých let. Těžkých, veselých i krásných. Léta falešné iluze i procitnutí. Vidím je jako oběti organizačního systému vybudovaného lidmi, kteří se postavili do role vůdců údajně dosazených přímo od Boha. Je mi jich líto, chtěl bych jim pomoci, ale vše je pouze v rukou Stvořitele a jeho záměru s námi všemi.

Mám jen jediné přání, aby bratři a sestry v tomto životě, který prožíváme, jednali v případě zdravotních rozhodnutí spojených s užíváním krve skutečně podle svého svědomí. Aby dostali nejen informace, které v literatuře Strážné věže chybí, ale i vysvětlení biblických veršů, které nikdy neslyšeli, a které by jim pomohlo v jejich rozhodování v této záležitosti. Trápí mě každý lidský život, který je zbytečně zmařen. Nechci již číst o otci, který ztratil své dítě v domnění, že to tak Bůh chce. A pak se pečlivým studiem dozví, že to chtěl jen „věrný a rozvážný otrok“ na základě svého vlastního lidského výkladu, který ale ovečkám vnutil s tím, že to tak má být a kdo to nedělá, jedná proti Bohu. Smutek a bolest takového člověka si ani nedovedu představit. A trápí mě již samotná představa, že to vše nadále pokračuje.

Zapsal: Jiří Janouškovec

P.S: Další podrobnosti uvádím v dopise.

Související odkazy:

• Rok poté, Jiří Janouškovec